/MARIE KRAPPMANNOVÁ/
Hrdinou seriálu BoJack Horseman, který Jindřiška Bláhová v Respektu (XXXI/2020) označila za „splněný sen uvědomělého liberála“, je kůň. Vlastně spíš stárnoucí, zahořkle vtipný chlapík s koňskou hlavou, který říká divné věci. K ikonickým výrokům patří např. BoJackova glosa týkající se boje za rovnoprávnost žen. Odcituji ji v českém překladu: „Problém s feminismem vlastně je, že se mu nevěnovali muži.“ Uvědomělý, průměrně inteligentní liberál se při sledování seriálu na tomto místě srdečně zasměje, protože je mu okamžitě jasné: a) jaké jsou charakterové rysy postavy, která v seriálu danou větu vyřkne, b) jaký je celkový kontext daného výroku, c) že to je prostě dobře vypointovaný vtip. Poslední, co by uvědomělému liberálovi přišlo na mysl, by bylo požadovat stáhnutí seriálu kvůli politicky nekorektnímu výroku hlavního hrdiny s koňskou hlavou.
Přejdu od exempla k úvaze: To, co je v dnešním významu daného slovního spojení „politicky korektní“ či „politicky nekorektní“, závisí velkou měrou na tom, kým, v jakém kontextu a kdy to bylo vyřčeno. Klíčový problém spočívá v tom, že „political correctness“ se pozvolna stává mocnou magickou formulkou, kterou různí čarodějové používají k různým účelům. V posledních letech (měsících) o tom svědčí mnohé celosvětově mediálně známé kauzy, převážně z akademického prostředí.
Netřeba nejspíš připomínat, jak nezdravě svého času nabobtnal „případ Jordan Peterson“. S názory profesora Petersona ohledně rozličných témat, kterými se zabývá, člověk souhlasit může či nemusí. Může také např. s některými názory spíše souhlasit, s některými spíše nesouhlasit. V každém případě je v akademickém prostředí dobrým zvykem proti názorům, se kterými nesouhlasím, co nejpádněji argumentovat. Nezvyklé (já bych řekla: nepřípustné) je vyjadřovat nesouhlas rozhořčenou peticí, ve které budu vyžadovat okamžité propuštění kolegy, jak se stalo v případě prof. Petersona. Podpisovatelé petice takto nezvykle reagovali na Petersonovu kritiku kanadské novely zákona (C-16), která zavedla zákonně vyžadovatelnou povinnost oslovovat transgender-osoby zájmenem jejich volby. O tom, zda se jedná o bezprecedentní omezení svobody slova či nikoli, lze samozřejmě vést na základě argumentů diskuzi. Podpisovatelé petice (naštěstí neúspěšné) se ale nesnažili o diskuzi, nýbrž o podlé vyřazení protivníka ze hry.
Do podobných rozměrů mediálně nabobtnal související případ doktorandky Lindsay Shepherdové, které roku 2017 nadřízení na základě vymyšlených stížností otevřeně vyhrožovali proto, že ve své hodině pustila videa s nahrávkami projevů Jordana Petersona.
Nejnovější vývoj diskuzí ohledně „political correctness“ ilustruje otevřený dopis ca. 153 vědců a spisovatelů namířený proti politickému klimatu, které je označováno hojně diskutovaným pojmem „cancel culture“ [1]. Ať už se toto klima označuje jakkoli, míněno je prostředí, ve kterém je ve snaze o ideologickou konformitu likvidováno vše, co k ní (dle názorů některých) nepřispívá. Zkušení literární fajnšmekři vědí, že jména jako Salman Rushdie, Margaret Atwoodová či Daniel Kehlmann, která (vedle jiných) v otevřeném dopise figurují, jsou zárukou hluboké reflexe problému, ke kterému se dopis vyjadřuje. Stejně tak jako jména Noama Chomského a Stevena Pinkera. Posledně jmenovaný dopady tzv. „cancel culture“ pocítil obzvlášť intenzivně, když se někteří „kolegové lingvisté“ na základě dezinterpretovaných a z kontextu vytržených tweetových příspěvků v petici nazvané “The Linguistics Community” snažili o jeho vyškrtnutí z „Linguistic Society of America“. Což se naštěstí nepodařilo. Jelikož a) pro to nebyl jediný důvod, b) k některým podpisům na petici se jejich majitelé odmítli přihlásit.
Kdo by se domníval, že k takovému čarování s magickou formulkou politické korektnosti dochází jen v oblasti humanitních věd, mýlí se. V D-žurnálu hojně diskutovaný případ kanadsko-českého chemika Tomáše Hudlického netřeba zdlouhavě připomínat [2]. Pokud pak Michal Botur ve svém komentáři celé kauzy [3] tvrdí, že Hudlický zaměňuje “svobodu projevu” za ”právo na potlesk”, mýlí se rovněž. Musím přiznat, že s některými Hudlického názory se plně neztotožňuji (s některými naopak ano), ale reakce vydavatele periodika Angewandte Chemie na intenzivní nátlak, která spočívala ve stažení článku z webu časopisu a odvolání dvou odpovědných redaktorů, mě už skutečně poněkud děsí a nemá s nějakým „právem na potlesk“ co do činění.
Proč o tom píšu v D-žurnálu? Protože mám pocit, že „cancel culture“ je opakem splněného snu uvědomělého liberála. A protože mám v důsledku některých čerstvých minikauz na své domovské katedře germanistiky pocit, že BoJack Horseman by tu neměl šanci.
Vrátím se tedy nakonec k implicitní otázce položené v titulu pěkně systematicky (jak mě to naučili na univerzitě). K čemu by (ne)měla sloužit politická korektnost? Tedy: Neměla by sloužit k redukci komplexních témat na bezbarvé spektrum černá–bílá. Neměla by sloužit primárně jako magická formulka k získávání benefitů různého druhu (grantů např.). A k čemu by politická korektnost už vůbec a v žádném případě neměla sloužit, je jako účelový prostředek k prosazování vlastních zájmů a k diskreditaci nepohodlných protivníků.
Trochu těžší je odpovědět na to, k čemu by politická korektnost vlastně sloužit měla. A protože jsem v úvodu začala BoJackem Horsemanem, tak u něj také skončím a vypomůžu si slovy Raphaela Bob-Waksberga, v jehož hlavě se BoJack zrodil, a která pronesl v rozhovoru pro server Vice: „Lidé, kteří tvrdí, že politická korektnost je dobrá, nevolají po cenzuře, ale po sebeovládání. Aby si ti, kdo mají moc, uvědomili, že ji mají.“ To jsou chytrá slova. Jen si nejsem jistá, jestli opravdu všichni, kdo se politickou korektností ohánějí, jejich význam chápou.
[2] https://www.dzurnal.cz/index.php/2020/07/31/statement-on-the-angewandte-essay-affair/ a https://www.dzurnal.cz/index.php/2020/07/02/lekce-jidis-z-rcptm/
[3] https://www.dzurnal.cz/index.php/2020/07/01/moje-progresivisticka-vira/