/MICHAL BOTUR/
Text Tomáše Fürsta přinesl na stránky dŽurnálu – byť jen okrajově – “aféru” článku Tomáše Hudlického, který v odborném chemickém časopisu publikoval následující text. Informací na toto téma je již dost, dovolím si proto popis sporu přeskočit a odkázat čtenáře na věcně hodnotný (bohužel pro nepředplatitele zamčený) text v Deníku N a dvě polemiky na servru Věda a výzkum (zde a zde).
Rozdělím “oplatku” tohoto sporu na jednotlivé vrstvy. První a nejviditelnější z nich je obhajoba svobody slova. Svobodu projevu vytyčují jako stěžejní téma i členové učené společnosti ve společném prohlášení.
Svou úvahu začnu příslibem: Ihned bych pro Tomáše Hudlického založil další dŽurnál, kdybych měl nejmenší obavu, že je ohroženo jeho právo vyslovit svůj názor. Tady se ovšem zaměňuje “svoboda projevu” za ”právo na potlesk”. Stejně jako může Tomáš Hudlický svobodně vyslovit svůj názor, mohou ostatní vyjádřit své libovolně kritické postoje například tím, že rezignují na členství v redakční radě časopisu, který jeho esej otiskl. Navíc moje svoboda slova nezavazuje nikoho dalšího k povinnosti mé slovo chránit nebo dokonce šířit. Redakce časopisu mohla článek stáhnout zcela legitimně.
V další vrstvě se musíme zeptat, nakolik je rozumné připustit prezentaci politických nebo společenských postojů (byť souvisejících s vědeckou komunitou) v odborném chemickém žurnálu. Jako redaktor bych asi protestoval proti tomu, aby takové pasáže byly otištěny, i kdybych s nimi beze zbytku souhlasil. A to už jenom proto, že lze očekávat další reakce a jako redaktor s odborností chemika bych nechtěl moderovat diskuzi o rovnoprávnosti. Navíc postoje jednoho textu, ať už chceme nebo ne, ulpívají i na autorech jiných i zcela nesouvisejících článků. Myslím si proto, že alespoň někteří vědci neprotestovali pro pouhý nesouhlas s obsahem, ale mohli mít na mysli i nepatřičnosti příspěvku.
Konečně, čokoládou mezi vrstvami oplatek je věcná správnost úvahy Tomáše Hudlického. Mohu se opírat pouze o zkušenosti v našich reáliích, tyto ale bohužel ukazují jiným směrem. V soukromých rozhovorech jsem nejednou zažil rasistické vtipkování, které se však – jak doufám – nikdy neprojevilo ve výuce nebo na pracovišti. Ze svědectví kolegů ale vím, že například jeden vážený profesor a dokonce bývalý vedoucí katedry sám o sobě prohlašoval (snad v nejapném vtipu), že je “garantem rasové čistoty na pracovišti” – ale tady už si nejsem úplně jist, že se jeho postoj nijak dál neprojevil.
Zažil jsem, jak se hodní a obětaví kolegové chovali šovinisticky a občas i v nejzazším významu slova sexisticky. To není ideologie rovnosti a genderismu, ale jsou to “raw data”. Když jsem si udělal svůj miniprůzkum, více než 50 % “heterosexuálních bílých mužů” (skupina, kterou občas někdo označuje za dnes diskriminovanou), z těch které znám, se podobných přešlapů občas dopustí. Tímto článkem nikomu nic nevyčítám a nechci dosáhnout toho, aby se přede mnou kdokoliv přetvařoval, ale bez pravdivé osobní zkušenosti se tady neobejdeme.
Pokud tedy musím připustit, že “nerovný přístup ke zdrojům” ve společnosti existuje, je rozumné se zamýšlet i nad tím, jak jej efektivně eliminovat. Nechci v tomto příspěvku analýzovat to, zda se to daří nebo ne, protože o tomto opravdu nic nevím. Přesto může mít investice do odbourávání nerovnosti velkou návratnost (stejně jako například dřívější investice do zrušení otroctví). Otištěné pasáže v článku Tomáše Hudlického jsou ale pouhé proklamace a mají daleko do nějaké vypointované úvahy nebo do závěrů výzkumem podložené studie.
Tomáše Fürst píše: “Vzhledem k tomu, že se něžně otřel o dva články víry progresivistů – genderovou vyváženost a diversitu – dostavila se obvyklá vlna hysterie.“ Nefér zde je podle mě apriorní označování kritiků za “progresivisty” (a proto se tímto jako přesvědčený “nepřízpusobivý” hlásím do jejich řad ) a také snižování postoje kritiků jako nepodložené víry (na oplátku by se dal za nepodloženou víru označit postoj Tomáše Fürsta).
Na závěr ještě trochu raw dat. Ze 104 členů Učené společnosti jsem napočítal 9 žen, přičemž k prohlášení na podporu Tomáše Hudlického se připojilo 44 mužů a jediná žena. Přesto je stanovisko prezentováno na oficiálních stránkách Učené společnost a může být tedy vnímáno jako stanovisko celého kolektivu.