/TOMÁŠ MATYS GRYGAR/
Proč vlastně máme univerzity?
Začal bych odkazem na pozoruhodný a trochu provokativní komentář francouzského novináře Kayser-Brila, který rozvažuje, jak se zhruba v posledním století změnilo poslání univerzit. Komentář začíná jedním z důvodů, proč v Praze Karel IV založil univerzitu: aby „věrní obyvatelé království, kteří bez ustání lační po plodech vědění, se nemuseli v cizích zemích doprošovat almužny“ (Littera fundationis). Kayser-Bril dále vyvozuje, že misí univerzit při jejich zakládaní bylo vědění a hledání pravdy. Původně měly vědění a pravda charakter teologický, od průmyslové revoluce se jejich základem staly moderní vědy, mise ale zůstávala. Tu pak podle Kayser-Brila postupně nahradil něco jako „obchodní model“ s těsnější a spíše ekonomickou integrací univerzit do společnosti. Součástí mise univerzit je dnes shánění projektů jako podmínka sestavení rozpočtu, společenská objednávka, získávání mediální pozornosti. Kayser-Bril upozorňuje, že se touto změnou možná upozaďuje původní mise, protože hledání pravdy vyžaduje kritickou a nezištnou diskusi a nestrannost, a ne obchodní nebo jiný úspěch. Tato úvaha by se mohla zdát přepjatá, ale Kayser-Bril se označuje za datového žurnalistu a jeho eseje jsou opatřeny citacemi stejně jako vědecké publikace. Jedna věc je zřejmě nesporná – výkon univerzit se dnes měří v soutěži o prostředky. Jak se to měření provádí?
Co měří indikátory a jak to koroduje akademické prostředí?
Hodnocení práce jednotlivců i institucí v posledních desetiletích prakticky nahradily kvantitativní ukazatele – indikátory. Na individuální úrovni se jimi hodnotí vědecké výkonnosti a kariérní postup dokonce už od nejmladších pracovníků (Felisi et al. 2026). Počet publikací, množství a rozpočet projektů jsou podstatnými měřítky i v hodnocení, a to od institucí přes grantové návrhy po jednotlivce. Kvantitativní ukazatele jsou pro hodnocení kariérního postupu lákavé svou jednoduchostí a objektivitou, které jsou ale spíše zdánlivé. Je totiž známo, že adaptací na hodnocení podle indikátorů je jejich řemeslná produkce, označovaná slovem gaming. Existuje i bonmot, že když jsou lidi nuceni slíbit víc, než dokážou splnit, motivuje je to k podvádění, a to se týká i vědeckého publikování (Nguyen et al. 2023). To následně přispívá k masovému nárůstu počtu rukopisů a jevu, který se označuje jako krize nebo kolaps recenzního systému (Horta a Jung 2025; Ruchayskiy 2025; Hayes 2026) – počet rukopisů roste rychleji než počet kvalitních recenzentů. Recenzní proces v posledních letech dále znesnadnilo využívání jazykových modelů (Ruchayskiy 2025; Hayes 2026), které jsou vytvářeny mimo jiné i k napodobování tvůrčí činnosti replikací jakýchkoli vzorů – včetně rukopisů nebo grantových žádostí. Výkon toho, kdo v tahu na kariérní branku zapojí jazykové modely, nemohou lidé reálně překonat, přičemž i IT odborníci věří, že smysluplná recenze musí být prováděna lidmi (Ruchayskiy 2025; Hayes 2026).
Ke krizi recenzního systému přispívá i nárůst publikací začínajících vědeckých pracovníků. Ví se, že nucení doktorandů publikovat bez řádného vedení může vést ke špatné vědě (Yeung 2019; Nguyen et al. 2023). Zažil jsem, že školitel doktorandovi nařídil počet publikací a akademický rok, ve kterém je má sepsat, a nedal mu k tomu ani konzultaci, natož aby ho upozornil na úskalí vědeckého publikování. Když doktorand vidí, že je tak nastavený celý systém, řeší to pragmaticky. Například mu stačí zvolit časopis, kde se obcházejí zásady recenzování (Trka 2023), dá se tam vyhnout kritické diskusi a nehodnotí se originalita práce. Pokud se naučí doktorand plnit podmínky studia za cenu etických kompromisů, což je pod tlakem obvyklé, používá stejné postupy dále při svém kariérním postupu, takže celý systém může dále degradovat.
Nespolehlivost publikací jako objektivních indikátorů lze doložit existencí databáze retrahovaných (oficiální stažených)vědeckých publikací, kde nechybějí ani položky s afiliacemi českých institucí (stačí jít na WoS a zadat kombinaci TITLE=“retract*“ a ADDRESS=“Czech“). Existují časopisy, které byly společností Clarivate staženy ze sledování IF, ačkoli se předtím umisťovaly na nejvyšších stupních časopiseckých žebříčků, např. Science of the Total Environment nebo Chemosphere, a to kvůli porušování redakčních standardů. Příznačné pro dnešní dobu je, že seznam aktuálně stažených časopisů neexistuje z obav o soudní spory vydavatelů časopisů, podobných konci Beallova seznamu predátorských časopisů. Dříve ostrá linie mezi serózními a neseriózními vydavateli časopisů se přitom zvolna smazává, protože v publikačním průmyslu přešli na „obchodní“ modely vydavatelé i odběratelé (předplatitelé) a postupně se na to adaptují i autoři. Snad by bylo možné považovat ty stažené články a časopisy za vzácné extrémy, ale jsou to jen špičky ledovce – retrakce článku nebo vyřazení časopisu z rigorózních databází vyžaduje flagrantní a prokázané porušení pravidel. Skutečný podíl publikací po recenzi, jejichž výsledky by nebylo možné zopakovat nebo jsou intelektuálně sterilní v důsledku záplavy rukopisů, zvolna rostou. Velmi hrubě bych odhadl, že jich je nejméně o řád (spíš o několik řádů) četnější než odhalené případy. Nepochybně se to týká i časopisů, které jsou kdesi v šedé zóně vydavatelské práce, bez ohledu na oficiálního vydavatele.
Zrušení „kafemlejnku“ a zavedení hodnocení institucí evaluací odborníky, které začalo na AV ČR a nyní se týká i univerzit, problém nejistoty hodnocení úplně nevyřešilo. Stejně tak, jako je v krizi recenzování rukopisů pro nedostatek kvalitních posuzovatelů, je obtížné zajistit hodnotitele institucí a nějak sjednotit jejich postup (zde je příklad z poslední evaluace našich univerzit). Nezvětšil se totiž jen počet rukopisů, ale i počet institucí, přičemž ale nevzrostl počet špičkových odborníků s mezioborovým přehledem a dostatkem času. Odborníků s obecným přehledem díky postupující specializaci vědy spíš ubývá.
Nahrazení hodnocení akademických pracovníků univerzit indikátory vědecké výkonnosti je v Česku rozpoznáno v materiálu, připraveném pro MŠMT v rámci přípravy nového zákona o VŠ (str. 38 a 39 zde) – materiál navrhuje nahrazení tohoto jednostranného kritéria komplexnějším hodnocením včetně rovnocenně významného ohledu na pedagogickou práci a plnění třetí role univerzit. Další slabostí univerzitního systému v Česku, identifikovanou pro přípravu zákona o VŠ, je oddělení akademických titulů od funkcí, které habilitovaní akademici tradičně zastávali (str. 6 zde). Počet profesorských a docentských míst byl dříve omezen na počet hodnostářů, které univerzita nezbytně potřebovala k zajištění své činnosti. Dnes jsou tyto tituly udělovány v podstatě za splnění indikátorů, jako jsou počty publikací, citací, vedených studentů a podobně, podle oboru. V obou těchto případech by zmenšení váhy indikátorů a jejich nahrazení úsudkem a potřebností obsadit konkrétní docentská nebo profesorská místa mohlo misím univerzit jen pomoci. Návrh změn zákona o VŠ ale doprovází i návrh kroků, které se vzhledem k reáliím zdají riskantní.
Rizika centralizace řízení univerzitních pracovišť
Podklady pro nový zákon o VŠ navrhují centralizaci vedení na univerzitách a fakultách, především soustředění pravomocí do Rad univerzit a rukou rektora a děkanů. Součástí návrhu je omezení vlivu univerzitních senátů či rušení senátů fakultních (na str. 7-9 a dalších zde). Za rizikový lze považovat návrh udělat děkany přímými podřízenými rektora, protože fakulty i celé obory jsou příliš specifické, než aby je bylo možné dobře řídit centrálně jen rektorem (M. Kubala, 1. díl). Podkladové materiály pro MŠMT jako slabost univerzit označují rozdrobenost zodpovědnosti do různých stávajících úrovní řízení a výslednou neakceschopnost. Návrhy zrušení nebo omezení pravomoci AS sice vyvolaly živou a zřejmě nesouhlasnou diskusi na České konferenci rektorů, ale návrh zkrátka navazuje na existující a zjevně běžné pragmatické trendy, které už v praxi stejně působí např. na UP. Slovo „pragmatické“ v předchozí větě nahrazuje slovo „racionální“, protože by asi pro misi univerzit bylo rozumné se spíš držet hledání pravdy, pěstovat vědění, a chránit si k tomu potřebné akademické svobody, a ne prostě zefektivnění činnosti v manažerském nebo ekonomickém smyslu. Centralizace vedení na univerzitách by jistě vycházela vstříc jejich přechodu na „obchodní model“, jenže ten zas svými důsledky by vedl k hodnocení podle indikátorů, adaptací na tento mechanismus a dalším ne zcela žádoucím jevům včetně porušování etických norem (M. Kubala, 2. díl). A je otázka, jestli je to prospěšný trend, nebo riziko.
Důvody k obavám z centralizace moci na univerzitách lze najít v reálných příkladech. V současném nastavení systému na indikátory nemá úzké vedení důvody nebo zájem řešit některé ožehavé problémy na akademických pracovištích. Jedním takovým je například šikana jako vrchol ledovce zhoršování atmosféry na pracovištích, nastaveným na soutěž v získávání indikátorů a dosažení lepšího hodnocení pracovišť v mezinárodním nebo národním měřítku. Obecně vzato jde o součást tlaku na výkon, získávání projektů a obecně dosahování výsledků za jakoukoli ještě možnou cenu, tedy soutěživost typická pro vědu a hlavně budování prestiže pracoviště (Cambridge, zprávy z roku 2025 a 2026). Na britských univerzitách jde asi o poměrně tradiční záležitost. Šikanování se v Británii nazývá bullying, v Německu a Rakousku Machtmissbrauch in der Wissenschaft, a ani tam to není výjimka. V německy mluvících zemích je asi významnější součástí problému příliš pevná pozice profesorů.
Běžný výklad, že si na šikanu stěžují jen slabší, je mýtus – odcházejí i nadprůměrní (viz Jensen et al. 2014). Zhoršení atmosféry na pracovištích nahrává lidem bez empatie a výčitek svědomí více než poctivcům, protože špatně nastavený systém dobrou práci spíš ztěžuje, než by ji stimuloval. Ve špatné atmosféře je obtížné hájit akademické svobody včetně práva na vědeckou kritiku. Vedení institucí o vnitřních potížích včetně šikany příliš mluvit nechce. Možná je ten problém systematicky dokumentován spíš v zemích, kde jsou jeho projevy asi nejfatálnější (Rojanasiri 2025). Některé případy popsané v Evropě jsou ale extrémní.
Nemá cenu si namlouvat, že se problémy se šikanou týkají pár elitních týmů nebo institucí – tam jen dosahují větších rozměrů a snáze se jim dostane mediální pozornosti. Jde o nastavení celého systému a mechanismů, které působí globálně. Tuzemské příklady špatné atmosféry jsou asi skromnější, například doktorát Čeňka Gregora (zpráva a její doplnění) nebo neschopnost v rámci univerzity aspoň deklarovat odmítavý postoj k neetickému chování při psaní publikací, i když je zřejmé, že jde o aktuální problém (M. Kubala, 2. díl).
Do kategorie špatné atmosféry na univerzitních pracovištích lze zřejmě zařadit spory o koncepci pracoviště, styl práce, a personální politiku, které se řeší u etických komisí (zde zápisy ze dnů 4.11. a 20.12. 2021) nebo u soudů (UPOL; ČVUT; FŽP UJEP; KTF UK). I když by se od vzdělaných lidí možná dala očekávat schopnost hledání konsensu kultivovanou diskusí namísto soubojů, skutečnost je jiná. Je pravděpodobné, že centralizace by podobné spory znemožnila, protože by eliminovala jednu stranu sporů, ale taky by zřejmě znemožnila i pojmenování problémů: důvodem sporů jsou totiž vždy nějaké reálné problémy, ty jen během bojů zahalí kouř. Je také třeba zařadit zhoršení atmosféry na univerzitách do společenského kontextu.
Univerzitní odraz společnosti a přání na závěr
Atmosféra na univerzitách nebyla nikdy idylická, jak plyne i ze zážitků T. Garrigue Masaryka nebo A. Einsteina z Univerzity Karlovy. Do akademického prostředí se vždy promítala společenská situace se svými krizemi a akademické obce měly vždy potíže při jednání se svéráznými talenty. K současným problémům v akademii zřejmě přispívá jev, který sociologové nazývají „privatizace strukturálních problémů“ nebo „hyper-individualizace“. Ten má dva stavební kameny: mýtus meritokracie (když neuspěješ, je to tvoje vina) a ztráta důvěry v instituce (instituce jsou zastaralé a nefunkční). Dnes jsou nejen akademici ale všichni občané včetně studentů vedení paradigmatem, že každý je svou pílí tvůrcem svého úspěchu, takže pokud selže, vyhoří nebo psychicky zkolabuje, bylo důvodem jeho osobní selhání a neschopnost pracovat se stresem. Instituce přitom nepomůžou, jsou přece přežité – tak proč je nezrušit – třeba akademický senát. Univerzitní systémy hodnocení jsou nastavené na indikátory, a to lidmi, kteří mají na těchto institucích vliv, protože v indikátorech dosáhli největšího úspěchu. Tento mechanismus ostatně působí na oněch výše zmíněných špičkových vědeckých institucích, které nedokážou nebo nechtějí řešit šikanování, pokud je vedlejším produktem výkonu. V „obchodním“ modelu je zhoršení atmosféry prostě jen nezamýšlený důsledek pragmatických rozhodnutí na cestě k úspěchu. Je nasnadě, jaké charaktery v kompetitivním systému s paradigmaty meritokracie a institucionální skepse mohou nejspíš vyhrát. A centralizace jim může poskytnout zcela volný prostor pro jejich seberealizaci.
Možná by měli tvůrci nového zákonu o VŠ myslet na to, že by univerzity měly zůstat svobodným prostředím pro pěstování vědění a hledání pravdy, i kdyby společenské mechanismy žádaly přednostně něco jiného. Přílišná důvěra ve vědecké poznání na univerzitách nás dovedla k jednomu paradoxu. Rozvoj technických, přírodních, lékařských a mnoha dalších věd ve 20. století umožnil ohromný ekonomický a společenský pokrok. Vlády proto směřují do univerzit značné prostředky, aby takto nastoupený pokrok mohl pokračovat. Tento zdánlivě samozřejmý mechanismus ale trpí stejným problémem jako kolabující recenzní systém – kvalita a přínosnost věd není lineární automat, který nemá hranice. Investice do výzkumu a vývoje v USA a Evropě jsou srovnatelné v sumě, ale v Evropě nevedou k ekonomickým výsledkům dosahovaným v USA a Číně, tj. aplikovaný výzkum v Evropě se výrazně méně realizuje (str. 28 a 29 části A Draghiho zprávy). V ČR byly v letech 2018 až 2022 příjmy z licenčních poplatků v každém ve všech sektorech výzkumných organizací kromě ÚOCHB AVČR v jednotkách až nízkých desítkách milionů korun ročně (Růžička et al. 2024), což je zcela nicotné ve srovnání s objemem prostředků investovaných do „aplikovaného výzkumu“. Menší příklad dám z jedné z českých organizací, UJEP, na které se v letech 2019-2025 řešilo asi 30 projektů TAČR a asi 40 projektů spolufinancovaných z EU, ale univerzita za posledních pět let neinkasovala žádné peníze z licenčních poplatků (lze to dohledat ve výročních zprávách). I aplikovaný výzkum je tedy spíš označení grantových soutěží než skutečnost.
Jakmile se prostředky v organizaci rozdělují podle indikátorů, nemusí to být přínosné ani pro organizaci ani pro společnost. Původní touhu po originálním výzkumu na akademických organizacích ve druhé polovině 20. století poněkud vytlačuje současná honba za indikátory. Centralizace řízení a jednostranné pragmatické hodnocení jednotlivců i institucí je v téhle situaci riskantní. Velkou nadějí je v tomto smyslu návrh uzavírání „rámcových smluv“ podle pokladu pro přípravu zákona o VŠ (str. 1-3 zde). Třeba v nich bude požadováno „uspokojování lačnosti po vědění“ a nepovedou k pokračování gamingu a zhoršování atmosféry na univerzitních pracovištích. V dosavadním návrhu se ale hojně používá termínu „indikátory“. Dá se tedy očekávat, že atmosféru na VŠ si budou muset hlídat tyto instituce samy, což je možné jen v případě, že si jejich zaměstnanci i vedoucí všech úrovní vedení budou cenit vědění a pravdy víc než indikátorů.