/TOMÁŠ FÜRST/
Před několika týdny se ve veřejném prostoru sešly dva poměrně důležité výsledky ohledně témat, které minulé tři roky vzbuzovaly dosti vášní: problém protilátek po prodělané infekci koronavirem a problém nošení roušek a respirátorů. Oba tyto výsledky zevrubně komentuji zde. V tomto článku se chci vrátit k povinnosti nosit roušky a respirátory, která na Univerzitě Palackého dlouho platila.
Rozsáhlá metastudie z dílny Cochranovské společnosti shrnuje evidenci z jedenácti prospektivních randomizovaných klinických studií, které sledovaly účinnost nošení roušek či respirátorů vzhledem k šíření infekčních respiračních onemocnění. V případě roušek (chirurgických či jiných) dochází k závěru, že jejich nošení má pravděpodobně malý či žádný vliv na šíření infekcí. V případě respirátorů je závěr podobný a výsledek se nezměnil, ani když autoři vybrali jen studie, které se týkaly zdravotnického personálu.
Na druhé straně máme dostatečnou evidenci, že nošení roušek a respirátorů vede k překročení bezpečných koncentrací oxidu uhličitého v prostoru mezi obličejem a rouškou. Za bezpečnou se považuje koncentrace do 2 tisíc PPM, v prostoru roušek a respirátorů se však při měření koncentrace pohybovala mezi 12–15 tisíci PPM.
Z hlediska racionální risk-benefit analýzy tohoto nefarmakologického opatření lze tedy učinit závěr, že nošení roušek či respirátorů za účelem prevence šíření respiračních onemocnění není účinné, a navíc není bezpečné. Z hlediska práva byla povinnost nošení roušek či respirátorů často soudy shledána jako nezákonná.
Na UP platila povinnost nosit roušky či respirátory opakovaně, podařilo se mi dohledat tento článek na stránkách PřF, který ovšem odkazuje na celouniverzitní stránky, které již neexistují (kde jsou?).
Univerzita Palackého je instituce, která vzdělává lékaře v Evidence Based Medicine (EBM), vychovává stovky budoucích vědců a kolegové z FF píšou na tramvaje že „učí myslet“. Je tedy na čase, abychom se k tomu, co se na naší akademické půdě během epidemie dělo, nějak postavili. Jsou v zásadě tři možnosti, jak to udělat:
1. Můžeme se tvářit, že jsme jen plnili nařízení ministerstva (jednoho či druhého) a nepříslušelo nám, abychom jakkoliv zkoumali soulad těchto nařízení s EBM a/nebo právem. Nebudeme tedy o minulosti moc mluvit a budeme dělat, že se nic nestalo. Byla by škoda, kdybychom tento postoj – ač hezký český – zaujali. Přece jen jsme to my, kdo vychovává budoucí ministry, náměstky, právníky, epidemiology, soudce, lékaře …
2. Můžeme trvat na tom, že povinnost nosit roušky a respirátory byla rozumná. Tím ovšem popřeme principy EBM a dostaneme se do dosti příkrého rozporu s tím, co deklarujeme – LF přece vzdělává lékaře v rámci EBM a všechny fakulty deklarují, že pěstují vědecké (tedy racionální) metody. Nepomůže ani tvrdit, že jsme tehdy nevěděli, co víme dnes. O tom právě EBM je – nelze doporučit (natož nařídit) plošné opatření, pokud nemáme evidenci, že je účinné a bezpečné.
3. Můžeme využít tuto příležitost a oficiálně deklarovat – například ústy rektora či Vědecké rady – že nošení roušek a respirátorů za účelem prevence šíření koronaviru bylo v rozporu s EBM a že dle dnes dostupné evidence je toto nefarmakologické opatření neúčinné, a navíc není bezpečné. To bych považoval za důstojné řešení hodné akademické půdy, které by ukázalo, že to s EBM myslíme vážně a že to nejsou jenom takové řeči do akreditačního spisu.
Jeden z mých oblíbených aforismů říká „The best way to prevent a future pandemic is to arrest the people that started this one.“ Tak daleko na UP jít nemůžeme, ale drobné poučení z krizového vývoje by nám rozhodně neškodilo.