/PAVEL LUDVÍK/
Nemohu přestat myslet na událost, která se 21. 12. 2023 stala na FF UK v Praze. Můj příspěvek je osobního charakteru: za daných okolností nemá smysl psát bez osobního vkladu.
Vzpomínám si matně, když jsem někdy v roce 2006 poprvé vstoupil do hlavní budovy Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze na náměstí Jana Palacha. Účastnil jsem se tehdy písemné části přijímacích zkoušek do bakalářského studijního programu Filozofie. Budova na mě působila jako obrovité cimbuří, které stráží jakousi starobylou moudrost. Úzkým průchodem se míjely davy lidí. Byl jsem velmi nervózní, ale tu správnou učebnu (mimochodem největší v celé budově) se mi nakonec najít podařilo. Každý aspirant filozofie má svůj zvláštní osud, takže v tomto kontextu se ten můj vlastně výrazně nevymykal. Studoval jsem tehdy obecnou matematiku na pražském matfyzu a ten rok mě čekaly bakalářské státnice. Kvůli několikaletým otravným zdravotním problémům jsem vytušil, že má matematická kariéra asi skončí dříve, než vůbec začala. Neuměl jsem si ani představit, že bych se v budoucnu mohl živit nějakým intelektuálně náročnějším povoláním. Můj pokus studovat filozofii měl být jakousi vzpourou osudu; revoltou člověka, který si sice zvolil matematiku, ale je přesvědčen, že tato neobsahuje všechny pravdy o světě (a možná dokonce vůbec žádnou), jen už nemá sílu demonstrovat to nějak výstižněji. Seděl jsem tedy v místnosti P131; nepřirozeně unavený, se zvýšenou teplotou a s nauzeou (což byl můj běžný stav), a psal jsem esej na eticky zaměřené téma. Má naivní analýza prokládaná matematickými termíny získala nejvíce bodů ze všech uchazečských prací. Ústní zkouška již tak úspěšná nebyla, rozpoznali ve mně návštěvníka, který si k filozofii odskočil tak trochu z jiné planety. I tak to stačilo na druhé místo v konečném pořadí. Další rok jsem tedy (vybaven červeným bakalářským diplomem z obecné matematiky) krom matematické analýzy začal prezenčně studovat také filozofii.
Zde ale hrdinský epos končí, protože souběžné studium jsem nezvládal. Svatý Jan od Kříže mluví o tzv. temné noci, o jejích hlubinách a jak důležité je pro rozvoj člověka učit se ji překonávat. Snad ještě horší než temná noc je podle mě šerosvit drobných selhání, v nichž byste marně hledali tragický rozměr, a vychází-li z nich nějaká záře, je to světlo trapnosti. Ty čtyři roky současného studia matematické analýzy a filozofie byly pro mě dobou právě takového trapného tápání šerosvitem. Přebíhání z přednášek z obecné topologie na semináře ke Kritice čistého rozumu, úprky z přednášek z analytické filozofie nazpět k přednáškám z funkcionální analýzy. Vlastně bych byl v sedmém nebi; nebýt neustávajících (a pro lékaře neuchopitelných) zdravotních obtíží, jež byly skutečným středobodem mého života a které mi znemožňovaly vykonávat i úplně běžné činnosti tak, jak jsem byl dřív zvyklý. Takové studium v nouzovém režimu nepřináší mnoho radosti a ještě méně úspěchů, takže jsem si kladl otázky jako: Jak dlouho to musím vydržet? Co když problémy nezmizí? Je vůbec reálné takto dostudovat? Mám zapotřebí nechávat se vyhazovat od zkoušek, které bych za normálních okolností složil? Nebo se mýlím a nesložil? Jednou z mála věcí, kterou jsem si byl celkem jistý, bylo, že studium filozofie má smysl a kdybych se ho vzdal, víc by mi to vzdalo než dalo.
Je zajímavé všimnout si, že ač spoustu matematiků filozofie přitahuje, tak si nejsem vědom žádného filozofa, který by zanechal stopu na poli matematiky. Umím si představit, že v rámci obvyklého kočkování přírodních a humanitních věd by zmíněné pozorování mohlo být interpretováno tak, že matematika je nějak intelektuálně nadřazena filozofii, a proto matematici bez potíží zvládnou sestoupit do nižšího „patra“, kdežto filozofové už k výstupu výše disponovaní nejsou. To je ale nesmysl. Přestože matematikové o filozofii často mluví, jen velmi málo z nich bylo schopno vytvořit něco filozoficky hodnotného. Máme tady sice Descarta a Leibnize, kteří jsou hrdiny obou vědních disciplín, ale v jejich době ještě nebyla věda tak přísně členěná. Z pozdějších časů mě napadá jednoznačně snad jen Bertrand Russell (a s otazníky Henri Poincaré, Soul Kripke nebo Willard V. O. Quine). Z českého prostředí lze zmínit Petra Vopěnku, který měl vynikající výsledky v matematické logice, ale jeho úspěch ve filozofii byl jen lokální. O filozofii měl zájem také Kurt Gödel, považovaný za druhého největšího logika všech dob po Aristotelovi. Na hloubce jeho filozofických esejů to ale poznat není. Tím chci říct, že ač filozofické úvahy může vést úplně každý (na rozdíl od úvah matematických), tak říct něco filozoficky zajímavého svede jen málokdo a matematik k tomu není disponován o nic víc než kdokoli jiný. To, že matematikové často tíhnou k filozofii, není známkou převahy matematiky nad filozofií, ale naopak její nedostatečnosti a neschopnosti odpovědět na všechny otázky. Paradoxní je, že příklon k filozofii může snadno vést k deziluzi, protože filozofie se vyžívá v nastolování otázek, a jen nerada na ně odpovídá.
Studium filozofie jsem nakonec (na rozdíl od matematiky) nedokončil. Pokud někdo prohlašuje paušálně studium humanitních věd za jednoduché, tak neví, o čem mluví. Na filozofické fakultě UK jsem ale poznal nespočet inspirativních a skvělých lidí, mezi studenty i mezi učiteli. Někteří z nich se 21. 12. krčili v zabedněných kancelářích. Zmínil bych namátkou jednoho ze svých učitelů, který se nekrčil snad nikdy, a to i proto, že zesnul již v roce 2022. Improvizované přednášky Petra Rezka byly nedefinovatelným způsobem „jiné“. Odnášel jsem si z nich zmatek, nepochopení, frustraci. Tyto dojmy se ale později přetavily v poznání, že jsem byl svědkem mimořádně poctivého a hlubokého lidského úsilí seškrábat z obrazu skutečnosti vrstvu falše a kýče. Otevřenost a nepatrně zvýšená vnímavost opravdovosti je tím nejcennějším talentem, který jsem si ze studia odnesl. Pravda a krása jsou spojené nádoby a zřetelně si vzpomínám na konkrétní okamžik, kdy jsem se zcela neočekávaně zamiloval do vážné hudby. Na jednom filozofickém setkání jsem slyšel druhou větu 5. symfonie Antona Brucknera (v Karajanově svévolně pomalém čtení). V tom okamžiku se změnilo mé přesvědčení z „tohle fakt není nic pro mě“ na „niterně se mně to dotýká“. Jednoduše zázrak, jehož podstatou je narušení vnímaného řádu a zákonitostí; kdy se z ničeho stane něco. Iniciační zážitky jsou asi individuální, ale třeba to zafunguje i na někoho dalšího ( https://www.youtube.com/watch?v=19CVf37Epns ).
Pojem zázraku je důležitý a je ve skutečnosti hlavním motivem mého příspěvku. Zázrakem může být i odhalení nějaké pravdy, jež se původně zdála být skryta v temnotě. Tento druh zázraku zažívá například matematik, jemuž se podaří rozlousknout nějaký obzvláště zapeklitý problém, ke kterému dlouho marně hledal klíč a v jeden okamžik tento klíč objeví s překvapením v ruce. Zázrakem je také náhlý objev vnímavosti k něčemu krásnému, viz můj zážitek s vážnou hudbou. Ale zázrak může mít i osobnější podstatu. Svůj příběh studia na FF a obtíží s ním spojených jsem nepopisoval proto, že by se jednalo o příběh nějakým způsobem výjimečný. Právě naopak se domnívám, že takových a mnohem dramatičtějších příběhů jsou stovky. Spousta lidí má problémy, které nemusí být na první pohled vůbec vidět. Zde bych rád uzavřel svůj malý osobní příběh tím, že mé zdravotní problémy postupně odezněly, i když ne bez následků a trvalo to mnoho let. Přesto jsem to vnímal jako zázrak.
Neumím si přestavit, jak temnou noc asi zažíval David K., když se rozhodl k tak strašnému činu. Byl to úspěšný student a především nevinný člověk… než spáchal svou první vraždu. Ten okamžik zlomu mezi nevinným a vrahem mi připadá děsivý a je to jakýsi zázrak se záporným znaménkem. Mnoho odpovědných lidí se teď zamýšlí, jak v budoucnu předejít událostem, jaké se staly na náměstí Jana Palacha. Pravděpodobně budou zavedena různá bezpečnostní opatření, možná ve vstupech do škol vyrostou detekční rámy, asi se rozšíří možnosti psychologického poradenství ve školách. Všechna tato opatření bych nazval farizejská. Ve zlidovělém smyslu je tento výraz synonymem pro pokrytecký. Já to však myslím jinak. Farizeové byli starožidovskou náboženskou stranou, byli to učitelé a znalci Tóry. Dbali o co nejpřesnější dodržování Zákona. Věřili, že to nejdůležitější ze všeho je dodržování určité sady pravidel. Nemám nic proti detekčním rámům, ani proti farizejskému pohledu na svět. Vždyť právě matematika je příkladem farizejské vědy par excellence. Je to jediná ze všech věd, u níž lze pravdivost argumentů ověřovat mechanicky, pouze na základě syntaxe. Matematický důkaz lze v principu rozepsat až na úroveň axiomů a logických úsudků, a posléze ověřit, zda jsou ve všech případech dodržena pravidla usuzování. Může to udělat i stroj a projekty strojového ověřování matematických důkazů skutečně existují. Tento přístup není aplikovatelný v žádné jiné vědě, dokonce ani v „sesterské“ fyzice. Matematika je tedy věda o následování pravidel. Opatření přijatá proti dalšímu nelidskému útoku stojí na víře, že dodržováním těchto opatření se sníží pravděpodobnost útoku. Je jistě racionální vyvíjet snahu tímto směrem.
Proti farizejskému principu bych nicméně rád položil princip zázraku, princip vánoční (možná bych měl psát princip křesťanský, ale kvůli množství vedlejších konotací takového výrazu to neudělám). Narozením Ježíše Krista byl narušen starozákonní řád farizeů a Nový Zákon popisuje mnoho konfliktů těchto dvou stran. Mně postačí metaforická rovina jejich sporu. Principem zázraku je naděje, že to, co se zdá být neměnné a dané, může být narušeno. V křesťanském pojetí, že i ten největší hříšník a provinilec proti Zákonu může být spasen.
Jsem pedagog a zamýšlím se, co mohu udělat ze své pozice, aby se nikdo z mých studentů nedostal do kůže Davida K. Aby nikdo z nich nebyl obětí jeho případného nástupce. Pedagogická profese je podivuhodná. Když řemeslník odvede špatnou práci, musí ji opravit. Když obchodník prodá kazové zboží, musí je vyměnit. Pedagog žádnou takovou povinnost nemá. Podobné je to u lékařů (když mě po návštěvě zubaře zuby spíše rozbolí než naopak, tak mi zubař peníze za zákrok nevrátí), – ale lékaři jsou alespoň vázáni Hippokratovu přísahou. Existují samozřejmě určité kontrolní mechanismy, které podchytí ty největší omyly a přešlapy (jak u pedagogů, tak u lékařů), i tak ale pedagogická práce poskytuje nebývale velkou svobodu a pedagog za její formu a kvalitu ručí zejména svou osobností.
Dnešní svět si s fascinující samozřejmostí libuje v relativizaci pravdy. Informace a dezinformace se střetávají na uměle vytvořeném bitevním poli, přičemž arbitři tohoto zápasu jsou jako krtci, kteří občas vystrčí hlavu ze země, pronesou nějakou krtčí moudrost a zase zalezou. Covid, válka, pohlaví, svoboda, všechno to nějakým způsobem je i není a co se dřív zdálo být skutečné, se stává virtuálním. Mladí lidé, kteří ještě nejsou ve světě pevně zakotveni (vlastní rodinou, dětmi, prací) to mají složité. Přijde mi, že samotná skutečnost, že když v daný čas přijdou do dané místnosti, tak jim tam určitý stále stejný člověk vykládá cosi (například) o matematická analýze, může být jedním z mála pevných bodů v jejich životech. V některých případech se studenty trávíme víc času než jejich rodiče.
Pedagogická práce má obrovský potenciál ovlivnit a formovat lidi, nebo jim dokonce pomoct, a sám si kladu otázku, zda ho využívám. Odpovědět musím záporně. Nemám čas věnovat se studentům tolik, kolik bych chtěl. Pokud by byl mezi mými studenty někdo, kdo se obrovsky trápí, kdo si klade šílené otázky, nepoznal bych to. Kdyby byl mezi nimi nějaký David K., neuměl bych mu pomoct. Celý tento text je tak trochu výrazem mého černého svědomí. Rád bych využil tuto příležitost a napsal pár slov, která na přednáškách neříkám, ale možná bych měl. Uplynulo již pár dnů od Vánoc, ale domnívám se, že vánoční poselství je stále aktuální a že rozhodně není banální: Jakkoli zle se cítíte, jakkoli hluboká zranění si nesete, uchovejte si prosím naději, buďte vnímaví a otevřeni zázraku, že se to změní! Předchozími řádky jsem chtěl upozornit na několik cest, jak si takovou vnímavost a otevřenost pěstovat. Může jí být filozofie, může jí být hudba, nebo krása obecně, může jí být dokonce i matematika. Vzpomeňte, že byť je to věda farizejská, tak se někdy při dokazování zdánlivě neprůchozí cesta otevře a i v matematice se stane zázrak. Podle mě je dokonce symptomatické, že i ten nejpřísnější řád pro své řádné fungování vyžaduje, aby se čas od času udál zázrak.
Toto však není veškerá hloubka Vánočního poselství. Nejdůležitější si nechávám na závěr: vůbec nejpřímější cesta k otevřenosti zázraku vede přes vlastní milosrdenství, skrze vnímavost vůči potřebám druhých lidí. Když člověk tápe v temnotě, může být leckdy obtížné rozhodnout se správně. Rozlišit mezi tím, co je dobré a co zlé. Všechny struny mohou znít tak nějak stejně. Ale podobně jako počítač překládá všechny instrukce do řeči nul a jedniček, tak se i ta nejkomplexnější lidská rozhodnutí často redukují na otázku: Projevím lásku, nebo ne? David K. se bohužel rozhodl ji neprojevit. My ostatní ale máme ještě naději. Nenechme své bližní utonout, když se topí. Zachráníme tím i sebe a vyjdeme vstříc zázraku.
(Autor je odborným asistentem na Katedře matematické analýzy a aplikací matematiky PřF UPOL.)