/INGEBORG FIALOVÁ/
Další kapitola rozvodu po italsku
Situace na UP dospěla k dalšímu, patrně ale ještě zdaleka ne vrcholnému bodu paralýzy: Rektor propustil děkana PřF, což byl ovšem (patrně) nezákonný krok, takže (patrně) není platný; odvolat ho nemůže, dokud mu to neschválí senát; senát univerzity mu to schválit nemůže, dokud to neprojedná senát příslušné fakulty; senát příslušné fakulty to neprojedná, dokud od rektora nedostane podklady, které požaduje legislativní komise AS PřF; rektor podklady nevydá, protože[1]… atd. atd. – je to jako pohádka o kohoutkovi a slepičce. Jenže nemá dobrý konec: kohoutek se zalkne příliš bohatým zrnem a umře stejně jako se zalkla univerzita, která teď trpí a chátrá a lapá po dechu. V předvečer slavného výročí svého založení před skoro půl tisíciletím je terčem škodolibého posměchu přátel i konkurentů a zvednutého obočí donátorů; ztrácí dobré jméno, které si v 90. letech vydobyla; ztrácí šanci na získávání výzkumných grantů; v období energetické krize plýtvá prostředky na právní expertízy a soudy; plýtvá pracovní silou svých lidí, kteří místo aby v laboratoři experimentovali nebo něco četli či psali, věnují svůj čas a energii sepisování replik do bujících diskusí, sepisování udání a protiudání, žalob a stížností; žene lidi, kteří si ještě před třemi, čtyřmi lety spolu rádi popovídali v menze nebo večer u piva, proti sobě, takže se teď vzájemně nenávidí a nevěří si nos mezi očima.
Aniž na to mám přesnou statistiku, předpokládám, že většina členů akademické obce, zejména těch, kteří se o zuřící spor příliš nezajímají a nic moc o něm nevědí (těch je pořád ještě většina) toho má už plné zuby a nepřeje si nic jiného, jen aby tomu byl už konec. Nikoli aby se spor vyřešil, čistě, správně, spravedlivě a s ohledem na nejlepší výsledek pro budoucí život univerzity – ale ihned.
Nemyslím si, že je to správný přístup, ale z psychologického hlediska pochopitelný je. Stejně tak si nemyslím, že bychom měli zapomenout na to, jak a u koho to všechno začalo, kdo tenhle rozvrat způsobil – třeba svou nechutí podřídit se autoritě nově zvoleného děkana a naopak chutí vydělávat ještě větší grantové peníze, aniž by se musel s mateřskou fakultou o ně dělit, svými smělými vizemi a obcházením akademické samosprávy jedné z fakult, svým tvrdošíjným odmítáním přiznat vědecká pochybení, krytím špinavostí a mlžením kolem nich[2] – přesto se domnívám, že důležitější než zvažovat, která jména jednou přidáme na mramorovou desku vedle „nepřátelských aktů rakouských vlád proti starobylé universitě olomoucké“ je teď ptát se, jak z toho ven. Mají to aktéři sporu promyšleno? Má to promyšleno rektor? Má to promyšleno akademický senát?
Z posledních činů a slov rektora Procházky na UP Reflexi (která mu ovšem jistě předepsali jeho právníci – právní styl je nezaměnitelný) mám mrazivý pocit, že je rektor honěn událostmi ode zdi ke zdi, z jednoho kouta malého dvorku do druhého jako ta už nahoře zmíněná slepička, co má záhy přijít do hrnce – takže o nějaké strategii či plánu řešení nemůže být řeč. Posledním nárazem do zdi je plánovaný příchod mediátora a „řešení situace (…) nezávislými externími subjekty“[3]. Kolik mediátorů už si univerzita za poslední čtyři roky zaplatila? Kolik ji to stálo? Kam (jistě skvěle placení) mediátoři spor dovedli? A kdo si ještě pamatuje, jak předešlý rektor zadával přezkoumání podezřelých vědeckých výstupů vskutku „nezávislým“ externím subjektům se sadou návodných otázek? Tohle má vyvést univerzitu z krize? Těžko.
Jednající aktéři mají jasněji: Přírodovědecké fakulta si přeje, aby vysokoškolský ústav Catrin (když už nám tedy jeho existenci minulé vedení univerzity a minulý senát nadělilo a na tomto – podobně ukvapeném, nekvalifikovaném a iracionálním rozhodnutí jako byl Brexit – nechce nic měnit, i kdyby měly hrozit střety střelnými zbraněmi jako v Severním Irsku), byl organizační součástí fakulty jako byla dosud výzkumná centra CRH a RCPTM, protože v tom případě by se žádný majetek dělit nemusel, výzkumně-vyučovací spolupráce by probíhala standardně jako dosud, na výzkumných grantech (pokud ještě někdy nějaké dostaneme) by se mohly podílet týmy z obou subjektů a nově vzniklý ústav by byl pod dohledem akademické samosprávy (senátu) jako všechny ostatní součásti univerzity.
Catrin toto řešení odmítá, aniž kdy vysvětlila proč a aniž byla rektorem (tím předešlým ani tím současným) kdy žádána o vysvětlení. Samozřejmě tušíme, proč toto řešení odmítá: Nechce být pod knutou děkana Kubaly (či jiného náhodně zvoleného děkana, jehož volba se nedá stoprocentně manipulovat), nechce být kontrolována senátem (nad volbou jehož členstva se dá bdít ještě méně než nad volbou děkana), nechce, aby jejím zaměstnancům při práci koukaly pod prsty nějaké etické komise (neb, pamatujme, „demokracie do vědy nepatří“), nechce být podrobována studentské evaluaci, nechce se s ostatními pracovišti na PřF (ovšemže daleko méně excelentními!) dělit o grantové peníze atd. Vlastně žádného vysvětlení není třeba, přesto bych ho od vedení ústavu chtěla slyšet/vidět, neb by mě zajímalo, jak se tyto skutečné důvody halí do rádoby objektivních argumentů. To by byl jistě rétorický výkon hodný nějaké literární ceny.
Přírodovědecká fakulta, vědoma si zřejmě toho, že tuto zeď (účinně zpevněnou vedením univerzity) hlavou neprorazí, tedy na jaře tohoto roku vyhotovila návrh na dělení majetku mezi PřF a Catrin, jenž vzešel z mnohahodinových jednání senátní komise vedené předsedou ekonomické komise AS PřF, Jaromírem Fiuráškem[4], a jenž – stručně a zkratkovitě řečeno – redukuje třecí plochy na minimum tak, že např. od sebe čistě odděluje využívané prostory a přístrojové vybavení přiděluje podle promyšleného a precizně popsaného klíče tu jednomu, tu druhému subjektu. Senát PřF tento návrh schválil svým usnesením 25.4.2022.[5]
Co se s tím návrhem stalo? Jaký byl jeho další osud? Stal se alespoň podkladem pro další jednání? Prý nikoli, protože s ním vedení Catrin vyslovilo nesouhlas, takže se jím ani rektor dále nezabýval. Celé léto se prý na rektorátě trojstranně diskutovalo (katedry PřF, Catrin, rektorát – ovšemže bez účasti děkana PřF), ale zejména o platbách za údržbu a úklid, přičemž ani v tomto bodu k žádné dohodě nedošlo.
O několik měsíců později předložil rektor vlastní návrh, spočívající v tom, že od přístrojů a budov/prostor budou mít klíče zodpovědní členové ústavu Catrin a budou je katedrám PřF půjčovat, kdykoli budou chtít. Vyjádřeno metaforou (kterou jako první už před lety jako příměr k tomuto zápasu použil Petr Bilík) jednal jako soudce rozvádějící typické italské manželství, kde už manželé po sobě házejí nejen talíři, nýbrž už i noži, a přiřkl původně společný majetek jen jednomu z rozvášněných manželů s tím, že ten druhý si jej od něj může kdykoli půjčit. Opravdu si rektor myslí, že to může fungovat? Po tom všem, co už „manželé“ předvedli?
Na nemetaforickou kvalifikovanou analýzu a komparaci obou návrhů si netroufám a žádám o ni – takto neadresně a na dálku odborníky. Leč – ať dopadne komparativní analýza jakkoli, zeptám se na závěr: Nebylo by lepší, než se stále snažit o silová řešení (o likvidaci protivníka) o prorážení zdi hlavou (až se chvějí základy univerzity) předložit senátorům oba návrhy vedle sebe (klidně s douškou, že rektor stojí za tím svým), ať si senátoři vyberou ten, který podle jejich názoru snáze vyvede univerzitu z krize a zajistí její budoucí prosperitu? Myslím, že by i senátoři ocenili, kdyby před sebou měli jasnou volbu (podloženou daty a správnými výpočty) mezi dvěma, třemi či čtyřmi řešeními a nemuseli se emocionálně rozhodovat, jestli budou raději volit Losnu nebo Mažňáka.
[1] https://www.zurnal.upol.cz/nc/reflexe/zprava-int/clanek/o-dnu-ktere-stale-neni-videt-a-jednom-podekovani/
[2] K tomuto bodu doporučuji přečíst si několik úplně prvních příspěvků zde na dž.
[3] https://www.zurnal.upol.cz/nc/reflexe/zprava-int/clanek/chranim-a-zastupuji-zajmy-univerzity/