/IVO JIRÁSEK/
Oblíbená hláška pocházející ze stínadelských příběhů Jaroslava Foglara se může zdát pro univerzitní prostředí nepatřičně prostořeká. A přesto ve své podstatě v sobě skrývá mnohé z toho, co můžeme ve žhavě aktuálních diskusních polemikách i v oficiálních prohlášeních vedení UP vnímat jako symbolickou paralelu k tázání po nejhlubších rozměrech smyslu univerzity.
Archetypální hlubiny stínadelských příběhů totiž navádějí chlapecké čtenáře k uvědomování si rozsáhlých rozměrů dobra a zla. Příklad volby budoucího vůdce vontského světa je založen na prověřování dovedností a schopností obou přihlášených uchazečů, přičemž zásadní roli v tomto klání hraje eticky prohloubená motivace aktérů. Dětský čtenář vyžaduje jasné vzory, proto autor nenechá nikoho na pochybách, která volba je správná a která není dostatečně podložená hlubokým étosem. V sociální realitě dnešních dnů však černobílé vidění ztrácí jasné kontury, které je možné vnímat v dětské literatuře.
Společenský rozměr soudobých problémů naší alma mater je možné vnímat mj. v rozměru politickém. Tento diskurs totiž již dávno rezignoval na platónskou představu směřování k dobru prostřednictvím vládnutí filosofů. Politika již není úsilím o hledání obtížných souhlasných stanovisek při řešení reálných problémů, ale naopak se smrskla do bipolární volby, tolik podobné volbě vontské: Babiš a Antibabiš se stává personifikací redukce vyvažování rozdílných individuálních i komunitních potřeb a přání do zdánlivě bílé a černé barvy hlavních protagonistů. Děkan jedné z fakult a rektor univerzity se tak dostávají do pozice symbolů, charakterizujících dva póly složité situace plné rozporů a nejasného obsahového zaměření.
Protože mým oborovým pozadím je humanitně orientovaná oblast univerzitního bádání, nedovedu se ani v jádru problému většiny diskusí orientovat jinak, než zcela laicky. V našich oborech je totiž možné publikovat kvalitní výstup pouze tehdy, pokud přináší novou ideu, nový nápad, vytrysklý z kreativně orientované intelektuální činnosti. Často se jedná o individuální práci, či spolupráci několika málo jedinců. V takovém nastavení však není možné vyprodukovat více než několik málo prací za rok. Jistě v řádu jednotek. Údaje, že je možné vypracovat třeba 50 textů ročně, jsou tak zcela mimo rozměr mého chápání, byť by se na práci podílely personálně rozsáhlé týmy. Jestliže jsou humanitní a sociální vědy napadány z nedostatečné kvality výstupů, což může být často vnímáno jako lenost a neschopnost jejich zastánců, zmíněná čísla mi nastavují poněkud jiný úhel pohledu na obrázek o pracovitosti a zejména poctivosti vrcholných vědců. Nehledě na neporovnatelné možnosti oceňování založené na neblahém počítání.
Není divu, že určitá pracoviště tak proměnila své základní zaměření z radostného objevování a hledání společensky prospěšných témat zejména v produkci a nadprodukci textů lišících se v několika číslech, nikoliv ve své podstatě a intelektuálním přínosu. Inflace slova a publikací, daná nešťastným nastavením oceňování kvantity, tak vede k proměně univerzitního vzdělance ve spěchajícího trhovce. Ukazuje se však, že ekonomické a politické rozměry univerzitní existence musí narazit na pevně vymezené hranice. A ty vytyčuje etická dimenze jednání. Razance rozbušky spočívající v dehonestaci univerzitní etické komise je patrná v síle petice na její podporu, poukazující tak na krizi důvěry při ne/dodržování pravidel. Tento zápas o etický rozměr působení expertů se tak stává zápasem o smysl univerzity, na nějž často v běžném shonu můžeme zapomínat.
Jestliže jsem jako 13letý chlapec při četbě foglarovek věděl jasně, jestli bych volil Losnu a nebo Mažňáka, díky této petiční aktivitě a diskusním příspěvkům zejména v dŽurnálu mám zcela jasno i v poměřování mnoha slov a proklamací v prostorách Univerzity Palackého.