/MARTIN KUBALA/
Nejvyšší úrovní správy věcí veřejných je správa demokratická a ta je obecně charakterizovaná např. tím, že jak ti nahoře, tak ti dole se řídí jasnou a pro všechny rovnou legislativou, která se mění jen v případě většinového konsenzu, přístup k hájení svých práv mají všichni skrze nezávislé soudy. Vedení má omezené možnosti zvůle, obec si může kdykoliv formulovat své požadavky a silou svých hlasů zajistit, aby vedení konalo ve prospěch celé obce. Základní práva všech jsou zajištěna a musí být respektována i v případě menšin. Členové společenstva mají poměrně široké možnosti seberealizace, což dále přispívá k rozvoji společenstva. Ve vztahu k okolí je demokratické společenstvo povětšinou předvídatelným, vcelku bezpečným a dobrým sousedem.
Nižším stupněm správy je totalita. Všichni se sice stále řídí legislativou, ale ta může být kdykoliv podle potřeby změněna, takže jisté nemá nikdo nic. Práva nejsou rovná, legislativa je obvykle vynucována jen vůči těm dole, soudy slouží mocným. Díky tomu má vedení velmi jednoduchou cestu ke zvůli a většinou preferuje svůj prospěch před prospěchem obce. Řadoví členové obce jsou povětšinou odkázáni na to, co jim věrchuška nechá, ať už co se týče nejrůznější výnosů a benefitů, nebo i co se týče možností seberealizace. Vůči svému okolí nemusí být takové společenstvo nutně nebezpečné, ale je méně předvídatelné. Snad jedinou výhodou oproti demokraticky spravovaným společenstvím může být rychlost rozhodování a realizace velkých projektů, neboť odpadá zdlouhavé vyjednávání a hledání konsenzu. I když z historie známe příklady osvícených autokratických vůdců, kteří svým rozhodnutím dokázali posunout celou společnost kupředu, jsou to spíše vzácné výjimky, problémem bývá právě to, jak zajistit, aby vůdce byl osvícený a při prosazování svých rozhodnutí nenapáchal více škody než užitku.
Ještě nižším systémem správy je mafie. Žádná psaná legislativa už moc neexistuje, jedinými zákony jsou naprostá poslušnost a oddanost bossovi a dále omerta. Nějaká hierarchie ještě existuje, ale osobní majetek už nemá moc význam, neboť vše včetně života závisí na vůli bosse. Soudy pro řízení tohoto společenství nejsou potřeba, nicméně s ohledem na to, že se jedná o strukturu neoficiální, setkává se s oficiálními soudy zbytku společnosti. Pro mafii je ideální, pokud jsou soudy nefunkční a k soudcům pak mafie přistupuje způsobem zkorumpovat, zastrašit nebo zlikvidovat. Mafie mívá alespoň jednoduchý byznys plán, jehož součástí jsou poměrně drsné formy parazitování na slušně pracujících spoluobčanech a aktivity, které bývají pro okolí dosti toxické.
Ještě nižším stupněm je loupežnická banda. Tady je sice jasný vůdce, ale tím to končí, další hierarchie už je dost volná. Už neplatí vůbec žádná pravidla, členové bandy mají vliv tak na to, co zrovna drží v ruce, ale nemají problém se navzájem okrádat, protože všechno je přece všech. Veškerá perspektiva končí u otázky, jestli si bude čím nacpat panděra k večeři. Pro své okolí je takové společenství čirou pohromou. Pokud tento způsob managementu ovládne nějakou oficiální instituci, pak je to pohroma i pro její členy, neutěšenost takového prostředí výstižně vykreslil Karel Kryl v písni Veličenstvo Kat.
Jestli existuje ještě nějaký nižší systém, který může vykazovat déletrvající existenci, nevím. V realitě samozřejmě společenstva nemusí fungovat stoprocentně na jedné z těch uvedených úrovní, ale mohou tam být různé namixované hybridní stavy.
Úroveň správy věcí veřejných se velmi silně promítá do prosperity společenstva. Pohled do světa ukazuje velmi silnou korelaci indexu demokracie, indexu vnímání korupce či HDP a negativní korelaci s indexem kriminality (např. https://theses.cz/id/ncs7pn/Samec_BP.pdf , s.31).
Nejlépe jsou na tom společenstva demokratická. Nerovnosti sice existují, mohou být i poměrně výrazné, ale pořád i ti ve spodních socioekonomických vrstvách na tom bývají lépe, než střední vrstvy v těch nižších formách řízení společnosti. Společnost má perspektivu dlouhodobého rozvoje, je schopná realizovat i větší dlouhodobé projekty. V totalitních společnostech mají slušnou životní úroveň jen nejvyšší vrstvy, střední a nižší vrstvy už jsou na tom o poznání hůře, navíc bez perspektivy zlepšení. V mafiánských strukturách jsou rozdíly extrémní, když luxus si užívá jen několik jednotlivců, životní úroveň ostatních už je významně slabší. V loupežnické bandě má jakžtakž pohodlný život náčelník, ale zřídkakdy to bývá extrémní luxus, ostatní žijí v podstatě z ruky do úst.
Zákon o vysokých školách v platném znění má kořeny v porevolučních devadesátých letech, takže předpokládá velmi demokratickou samosprávu akademických věcí veřejných, přičemž v rozdělení kompetencí jednotlivých orgánů jsou patrné silné analogie s ústavou. Akademická obec jednotlivých fakult volí své zástupce do fakultních akademických senátů i univerzitního senátu a senáty potom volí zástupce exekutivy, tedy děkany a rektora. Současně také mají kompetenci je odvolat a akademická obec tak skrze volené orgány může kontrolovat exekutivu a prosazovat své požadavky.
Univerzita Palackého bohužel nastoupila cestu de-demokratizace. Vše započal již předchozí rektor, jehož výrok na zasedání akademického senátu „špičková věda vyžaduje absenci demokracie a hlavně autonomii manažerského řízení“ zvedl nejedno obočí (doporučuji např. reakci emeritního rektora Josefa Jařaba). Rektor svou pozici neustál, ovšem toxický balónek už byl vypuštěn a stávající vedení se pustilo do demontáže demokratického fungování instituce s nebývalou vervou a způsobem, nad kterým zůstává rozum stát. Postupně jsou paralyzovány orgány fakult, když nejsou respektována ani práva, která fakultám výslovně přiznává zákon. Usnesení fakultních senátů jsou na univerzitní úrovni víceméně ignorována, dostali jsme se až do stavu, že když fakultní senát neschválí rozpočet fakulty, tak se nestane vůbec nic a pomalu přestává být jasné, jakou roli tato tělesa vlastně mají. Kompetence děkanů jsou zpochybňovány takovým způsobem, že management na úrovni fakult přestává být rozumně možný. Krom toho, že vedení univerzity dokázalo násilně rozdělit fakultu proti vůli jejich orgánů (přičemž dodnes se nikdo moc neobtěžuje zdůvodněním, k čemu to bylo či je dobré), neustávají zcela vážně míněné diskuze na téma, že sice hospodaření s finančními prostředky přidělenými fakultě svěřuje zákon do kompetence fakultních orgánů (ZVŠ, §24, odst. 1, písm. d), avšak pokud si fakulta z těchto prostředků pořídí nějaký majetek, již se jedná o majetek univerzity a fakulta k němu ztrácí jakákoliv práva. Pod tímto narativem jsou např. rektorem opakovaně předkládány návrhy na vydrancování přírodovědecké fakulty, bez ohledu na to, zda fakulta bude schopna realizovat činnosti související s jejím základním posláním, tedy výukou a výzkumem.
Eroze se dotýká i orgánů na univerzitní úrovni. Dle mého názoru prvním krokem, kterým se univerzita dostala na šikmou plochu, byl incident, kdy se předseda Etické komise UP prof. Karel Indrák stal terčem nevybíravých osobních útoků poté, co Etická komise rozhodla, že Radek Zbořil porušil etický kodex v kauze zfalšovaných dat v odborné publikaci. Skutečnost, že se rektor razantně etické komise nezastal, vedla následně k rezignaci prof. Indráka a od té doby se zastrašování a útoky na etické komise (jak univerzitní, tak fakultní) staly běžným standardem. Komise je víceméně paralyzovaná, zatímco falsifikátoři na univerzitě nadále bez omezení působí, ideální výsledek pro mafii. Také pokus o projednání zfalšovaných publikací na Vědecké radě UP skočil fiaskem. Poté, co nejprve rektor na předložené materiály, které měly sloužit jako podklad pro jednání VR, reagoval předáním nelegální výpovědi předkladateli a odložením jednání o půl roku, na dalším jednání, kde už onen bod nešlo nezařadit, pak předkladateli nedal možnost bod prezentovat. Jelikož Vědecká rada UP, jakožto nejvyšší odborný orgán, poté nebyla schopna odhlasovat ani triviální usnesení, že se distancuje od zfalšovaných publikací, ztratila veškerou důstojnost a těžko může být považována za garanta nějaké kvality.
Samostatnou kapitolou je pak hospodaření. Pokusy senátu nezávisle nahlédnout do hospodaření jsou dosud velmi nesmělé a vesměs neúčinné. V posledních letech tak rostly především náklady na rektorát, přičemž výše odvodů již přesáhla rozpočet celé velké Filosofické fakulty. Benefity pro univerzitu u řady centrálních investic nejsou příliš jasné, naopak investice do infrastruktury fakult již prakticky vymizely a budovy pomalu ale jistě chátrají. Manažerským majstrštykem pak byl prodej budovy na Hynaisově, pročež Fakulta tělesné kultury, která tam realizuje výuku, si musí od té doby tyto prostory pronajímat. Přestože ministerstvo posílá v různých kapitolách příspěvky, jimiž navyšuje rozpočet vysokých škol s důrazem na zvyšování kvality, dělení uvnitř UP je velmi zřídka vedeno ministerskou metodikou nebo nějakou dlouhodobou strategií a spíše připomíná dělení kořisti loupežnickou bandou. Ukazuje se také, že nejsnadnějším způsobem, jak si vylepšit oficiální hospodářský výsledek jednotky, je převedení části nákladů na jinou jednotku a neplacení vnitrofaktur.
Na to, jak se Univerzitě Palackého s tímto způsobem správy věcí veřejných daří, se podíváme příště.