Profesoři na vysokých školách: Instruktoři v praktických kursech, špičkoví sportovci nebo vysoce kvalifikovaní státní úředníci?

/DALIBOR ŠTYS/

Kdysi jsem psával složité polemiky, jak by se měla napravit kvalita profesorské profese na vysokých školách. Ani je radši nebudu citovat, číst je nemá smysl, čas je zavál. Byla to právě olomoucká aféra profesora Zbořila, který nejenže sám zběsile hájil a hájí podvody vzniklé ve své laboratoři, ale dokonce za ním stojí i široká fronta – nu ano, excelentních českých profesorů – kdo mi strčil nos do skutečné materie dějin. Dnes je Palackého univerzita opět v čele dějinného pohybu. A je to jistě dobře. 

Jak Ingeborg[1] správně popisuje, generace profesorů vzešlých z kotelen, kteří byli šťastni, že konečně mohou celé dny trávit v knihovnách a posluchárnách a mohou se konečně věnovat svému oboru, odešla. Zbyli profesoři českého 21. století a těch jsou zejména tři typy: (1) vyučující co největšího počtu studentů, na humanitních fakultách, (2) excelentní vědci plnící kritéria vysoké citovanosti bez ohledu na různé dopingové (pardon, píkové) aféry, jejichž snahou je, aby studenti zejména pracovali na jejich projektech a nekladli zbytečné otázky, zejména na přírodovědeckých fakultách a (3) vysoce kvalifikovaní státní úředníci, zejména na lékařských fakultách, kteří legitimují medicínské postupy, o nichž vyučují v kursech dalšího vzdělávání. Možná bych stranou zmínil ještě (4) profesory na technických fakultách a univerzitách, často s vlastní firmou nebo kanceláří. 

Všichni tito profesoři se domáhají podpisu prezidenta, kterému ovšem nedávají právo zkoumat cokoliv ze své kvalifikace. Novou událostí dějin se ovšem stalo, že se profesoři dovolávají vzájemné rovnosti v odměňování. Správně, však je přece všechny jmenoval císař pán, pardon, prezident. Ale má to svou odvrácenou stránku.

Jsem pro, vraťme se k rakouskému císařství nebo první republice, kdy měli profesoři dokonce samostatný zákon a tím také samostatné peníze ze státního rozpočtu. Za Rakouska dokonce uniformu se šavlí. Pak jich bude muset být zákonitě méně, tolik, nakolik stačí peníze. A stát nastaví měřítka kvality. Jako přírodovědec bych například jako nepodkročitelné kritérium na filozofických fakultách stanovil znalost alespoň šesti jazyků, z toho nejméně tří (včetně mateřského) aktivně. U mimoevropských jazyků by možná stačil k lingua franca angličtině i jen jeden, ale skutečně aktivně. Pak by se zkoumala odborná kvalifikace, tu už bych nechal Národnímu akreditačnímu úřadu. Ten by mohl i jmenovat odborníky k oponentnímu řízení a někdo z jeho členů by mohl být přítomen profesorskému řízení. Koneckonců, být profesor je podle zákona kvalifikace, tak ať je vše úředně v pořádku. Sbor profesorů, nezávislých díky nezávislému financování státem, by pak řídil univerzity. 

Méně profesorů znamená méně oborů a méně studijních míst. Co bude se zbytkem z těch 60% populace, kteří nastupují k terciárnímu vzdělávání? Buď nastoupí do jiných forem terciárního vzdělávání (vyšší odborné školy) nebo půjdou normálně pracovat. Však v nejlépe placených profesích v informačních technologiích se vyskytují mnozí, kdo vysokou školu nevystudovali. Skutečným špičkám oboru jsou stejně univerzitní škamna těsná. 

Tímto krokem se (pane Jurečko) lehce vyřeší i penzijní reforma, přidáním pracujících nikoliv na konci ale na začátku pracovní kariéry. Protože se v průměru o 3 roky sníží věk zahájení výdělečné činnosti. Jako člověk blížící se k penzijnímu věku, který mu ale stále fluidně uniká, nemohu nebýt pro. 


[1] https://www.dzurnal.cz/index.php/2023/03/31/stavka/