/BENJAMIN KURAS/ [1]
V roce 2003 mně jeden americký profesor, který vedl jakousi katedru na New York University v Praze, navrhl, abych tam něco přednášel.
„Podle českých zákonů nemůžu, protože nemám dokončené příslušné vzdělání a příslušný titul,“ vysvětluji.„Tak si se svou univerzitou zařiď, aby ti ho dali.“
„Jak? Copak se mně chce ještě dělat ještě nějaké zkoušky?“
„V Americe by někoho jako ty s takovou literární tvorbou jeho univerzita na kolenou prosila, aby si pro ten titul jen přijel.“
Napsal jsem na děkanát olomoucké filozofické fakulty a popsal tuto konverzaci. Odpověď přišla od proděkana pro záležitosti absolventů [2]:
„Samozřejmě. V těch knížkách máte pět doktorátů. Navíc jsem zjistil, že naše univerzitní knihovna žádnou vaši knížku nemá. Domluvte si s katedrou bohemistiky datum, přileťte z Londýna, přivezte jim všechny svoje knížky a odvezete si magisterský diplom.“
Provedeno, domluveno, vstupuji na katedru bohemistiky s pytlíkem patnácti knížek. Předávám je četě tří docentů, kterou vede můj ročníkový spolužák, češtinář-historik Jura Fiala. [3] Ostatní dva, mladší, nevědí, kdo jsem. Teda kromě toho, že jsem nedostudovaný student pátého ročníku a emigrant, který prý něco někam píše. Berou pytlík knížek a neotevřený jej přendávají na regál.
„Něco jsem si o tobě přečetl včera na internetu,“ říká Fiala.“I pár článků.“
„Žádnou mou knížku jsi nečetl?“ přesvědčuji se.
„Ne, ale teď určitě přečtu“
Před docenty na stole leží pětatřicet let stará hnědá obálka A4 s mým jménem a mou studentskou fotografií. Jeden docent z ní vyndává pár listů.
„Tady posudky vašich pedagogů sdělují, že jste byl studentem nevyrovnané úrovně, ale schopný si vždy nastudovat, co vás zajímalo a co jste pokládal za důležité,“ říká druhý docent.
Dělají si srandu, napadlo mě.
„Jo, a dnes jsem přišel pracně dostudovat.“
„Tak vytáhnete si nějakou otázku, nebo vám je máme dávat sami?“
Pořád si dělají srandu, myslím si.
„Tak dobře, dáme vám je sami,“ kývnou a dají se do vymýšlení otázek.
„Vy žijete v tom Londýně, co víte o bohemistice na Londýnské univerzitě?“
„Znám se s docentem Pynsentem [4] a docentem Shortem [5] a chodívám s nimi na pivo.“
„No výborně. Takže budete možná vědět, o kterém českém spisovateli docent Pynsent napsal svou nejnovější studii.“
„To nevím, ale jak ho tak znám, tak to bude o někom obskurním jako Klostermann nebo Rubeš.
„Karásek ze Lvovic, ale málem jste se trefil,“ pochválil jeden docent.
„Když jsme u té Anglie,“ usmívá se druhý docent, kteří čeští spisovatelé o ní psali?“
Začínám je podezírat, že si srandu nedělají a skutečně mě berou jako studenta pátého ročníku.
„Karel Čapek samozřejmě,“ odpovídám nejistě a civím na ně s otevřenou hubou.
„No a někdo další?“
„To už nevím.“
„No přece už…,“ jali se mi vyjmenovávat několik středověkých českých šlechticů, kteří v Anglii studovali a něco o ní napsali. „Tady jste moc nezabodoval.“
„Tak něco ze stylistiky,“ povídá první docent. „Jak byste v literárním díle zacházel s přímou řečí?“
Dochází mi, že se tu děje něco hodně jiného, než sliboval proděkan.
„Poslyšte, synci, tady je nějaké nedorozumění. Proděkan mě sem pozval, abych vám přivezl svoje knížky a odvezl si za ně diplom.“
„No, pan proděkan si může říkat, co chce, ale my tu máme svoje zavedené procedury.“
„Chlapci, neblbněte,“ povídám,“ já se už třicet let snažím uživit psaním, českým i anglickým, a na takové komedie nemám čas.“
„No, víte,“ říká jeden docent vítězoslavně, „my tady všichni taky píšeme.“
„Tak jo,“ zvedám se k odchodu, „tohle, kdybych věděl, tak bych sem nejezdil. Takbuďte zdrávi,“ a odcházím.
„Počkejte, počkejte, to nemůžete, posaďte se,“ říká jeden a zastoupí mi cestu ke dveřím.
Napadá mě, že možná dostali od děkanátu nařízeno mi diplom dát, ale potřebují si z emigranta udělat fackovacího panáka. Sedám, dostávám ještě několik otázek, které už nevnímám a neodpovídám. Se stejným pocitem, s jakým jsem v září 1968 bez té poslední zkoušky a bez titulu prchal z komunismu.
„Tak se posaďte u paní sekretářky, ona vám uvaří kafe a my se poradíme.“
Po nějaké čtvrthodině se otevřou dveře a docenti mě zvou zpět. S rozzářenými tvářemi mně podávají ruce.
„Blahopřejeme ke složení státnice a získání titulu magistr.“
„Že se, chlapi, nestydíte, vždyť jsem vám na nic neodpověděl.“
„No, víte, my máme politiku pomáhat k uzavření studia studentům, kteří z politických důvodů nemohli dokončit.“
Takže to, jak jsem hádal, měli od děkanátu přikázáno a potřebovali si jen na mně vyleštit ego.
„To jste ze mě hodinu museli dělat osla?“ dodávám a odcházím rovnou na vlak do Prahy a autobus na letiště. Druhý den z Londýna píšu e-mail proděkanovi s popisem události a dovětkem:
„Za těchto okolností titul nepřijímám, neboť by mě připravil o sebeúctu, kterou jsem získal i bez něho.“
Za několik dní přijde e-mail od Fialy:
„Tvoje knížky jsem dal do univerzitní knihovny. Udělal jsem o tobě seminář a zadal seminární práci.“
Dalších pár dní nato píše proděkan:
„Vaše pocity chápu. Diplom už byl vystaven a odeslán Vám poštou. Naložte s ním, jak uznáte za vhodné.“
Takže magisterský certifikát mám, ale titul nepoužívám. U spisovatelů se to nesluší.
Pár měsíců nato mně i vypráví spolužák z gymplu, známý moravský písničkář Richard Pogoda [6]:
„Čoveče, poslóché, tak sem ti byl toďka na nějaké párty. Byl tam nějaký docent češtiny a vyprávěl: ,Ten Kuras nic neví. My jsme mu kladli takové snadné otázky a on nám na nic neodpověděl. On vážně nic neví.“
O několik let později mně volá Emil Viklický [7]:
„Ty, poslóché, jak to žes nebyl na té slavné slezině absolventů?“
„Jaké?“
„No té, co pořádala olomócká univerzita k výročí jako setkání známéch absolventů.“
„Nic o tom nevím.
„Oni tě nepozvali?“
„Ne.“
„Tož to já jim zavolám a vynadám.“
Druhý den volá znovu. „Tak jsem jim volal, teda té paní na rektorátě, co to organizovala.
„No?“
„A ona nevěděla, kdo jsi, a na žádným seznamu tě neměla.“
Holt, jak Švejkovi vysvětluje jednoroční dobrovolník Marek:
„Člověk by chtěl být gigantem – a je hovno, kamaráde.“ [8]
[1] Benjamin Kuras, původním jménem Miloslav Kuraš (* 1944), spisovatel a dramatik, druhorozený syn prof. RNDr. Mečislava Kuraše (1905-1964), od roku 1960 prvního vedoucího katedry analytické chemie a metodiky chemie Přírodovědecké fakulty UP v Olomouci. Následující text, publikovaný v Diskusním žurnále se souhlasem autora a opatřený poznámkami Jiřího Fialy, je jednou z kapitol Kurasova“memoáru“ Malá paměť, Praha 2020, s. 300–306. Viz též http://spisovatele.upol.cz/benjamin-kuras-vl-jm-miloslav-kuras/; https://cs.wikipedia.org/wiki/Benjamin_Kuras; https://play.google.com/books/reader?id=Z_4VEAAAQBAJ&pg=GBS.PA27.w.2.0.28_277&hl=cs.
[2] Děkanem FF UP v Olomouci byl od 1. února 2003 do 31. ledna 2010 prof. PhDr. Ivo Barteček, CSc., míněn je tehdejší proděkan pro studijní záležitosti doc. (nyní prof.) PhDr. Zdeněk Pechal, CSc.
[3] Komise pro ústní státní zkoušku Benjamina Kurase sestávala z předsedy doc. (nyní prof.) PhDr. Lubomíra Machaly, CSc. (* 1958), vedoucího katedry bohemistiky FF UP prof. PhDr. Jana Kořenského, DrSc. (1938–2022), a prof. PhDr. Jiřího Fialy, CSc. (* 1944) – ten nebyl Kurasovým ročníkovým spolužákem, neboť zahájil studium na Filozofické fakultě UP v akademickém roce 1962–1963, zatímco B. Kuras již v akademickém roce 1961–1962. Před svou emigrací do Velké Británie v září 1968 ukončil Kuras studium anglistiky včetně obhajoby diplomové práce, pro ukončení studia bohemistiky mu chybělo absolvování dílčí zkoušky z české syntaxe a ústní státní zkouška.
[4] Robert Burton Pynsent ((1943–2022), viz https://www.ceskatelevize.cz/porady/1098195425-z-oci-do-oci/39445112636/; https://www.ucl.ac.uk/ssees/news/2023/jan/obituary-robert-burton-pynsent-1943-2022; https://cs.wikipedia.org/wiki/Robert_Pynsent.
[5] David Short (* 1943), viz https://www.czechlit.cz/en/bohemist/david-short-en-2/; https://english.radio.cz/david-short-and-czechoslovakia-love-begins-verb-8157812.
[6] Richard Pogoda (* 1944), herec, skladatel, pianista a zpěvák, viz https://celebwiki.blesk.cz/osobnost/4349/richard-pogoda/.
[7] Emil Viklický (1948), jazzový pianista a skladatel, viz http://www.viklicky.com/.
[8] Jaroslav Hašek (1883–1923): Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války (1921–1923), https://web2.mlp.cz/koweb/00/04/56/83/52/osudy_dobreho_vojaka_svejka_i_ii.pdf, s. 276.