Pekelník radí studentovi

/JIŘÍ FIALA/

Vyjádřil se nedávno kdosi kdesi, že Johann Wolfgang Goethe (1749–1832, od roku 1782 von Goethe) je jeho „oblíbený hrdina dějin“. Měli bychom tedy považovat tohoto knížete básníků, využívajíce básnické aliterace, za historického hrdinu? Nepochybně to je velikán německé kultury neméně jako Ludwig van Beethoven (1770–1827), ale na rozdíl od Beethovena projevoval Goethe značnou podlézavost vůči tehdejším mocipánům, jsa v tom ohledu deformován svou profesí právníka a kariérou vládního rady a ministra Sasko-výmarského vévodství. 
V červenci 1812 pobývali tito umělečtí géniové v severočeském lázeňském městě Teplicích. Dne 19. července se vydali na společnou procházku po Teplicích a neočekávaně se setkali s rakouskou císařovnou Marií Ludovikou Beatrix von Österreich-Este (1787–1816) a jejím doprovodem. Své přítelkyni Bettině von Arnim (1785–1859) vylíčil Beethoven ono setkání v dopise z 15. srpna 1812 následovně: 
„Králové a knížata sice mohou vytvářet profesory a tajné rady, udělovat tituly a vyznamenání, ale nemohou z nich udělat velké lidi – duchy, kteří se vznášejí nad přízemní vřavou tohoto světa. Tam jejich síly selhávají, a právě to je nutí, aby si nás vážili. Když se setkají dvě osoby jako Goethe a já, nemohou tito velikáni nevnímat, co takoví jako my považují za veliké. Včera jsme na cestě domů potkali celou císařskou rodinu. Viděli jsme je přicházet z dálky, a vtom Goethe vyvlékl svou ruku zpod mého rámě, aby ustoupil stranou. A ať jsem říkal, co jsem chtěl, nemohl jsem ho přimět, aby učinil další krok vpřed. Pevněji jsem si přitiskl klobouk na hlavu, zapnul jsem si velký plášť, zkřížil jsem ruce za zády a prodíral se nejhustší částí davu. Knížata a dvořané mi vytvořili uličku; arcivévoda Rudolf [1] smekl klobouk a císařovna se mi uklonila jako první. Tito zemští velikáni mě znají. Ke svému neskonalému pobavení jsem pak viděl, jak průvod defiluje kolem Goetha, který stál stranou se smeknutým kloboukem a hluboce se klaněl. Později jsem ho za to ostře pokáral…“[2]. 
O Goethově servilnosti psal Beethoven 9. srpna 1812 svému lipskému vydavateli Gottfriedu Christophu Härtelovi (1763–1827): „Goethe má příliš rád dvorské ozduší, víc, než se na básníka sluší. Není zde co dodat o směšnosti virtuózů, kdy básníci, kteří by měli být považováni za první učitele národa, mohou přes toto pozlátko zapomenout na vše ostatní.“ [3] A 2. září 1812 sděloval J. W. Goethe hudebnímu skladateli a dirigentu Carlu Friedrichu Zelterovi (1758–1832): „S Beethovenem jsem se seznámil v Teplicích. Jeho talent mě ohromil. Bohužel je to naprosto nespoutaná osobnost. Na jedné straně není zcela mimo, když považuje svět za odporný, ale svým postojem ho nečiní o nic příjemnějším ani pro sebe, ani pro ostatní. Na druhé straně je velmi omluvitelný a značně politováníhodný, protože ho opouští sluch, což snad hudební stránku jeho povahy kazí méně než tu společenskou. Je lakonické nátury a kvůli tomuto nedostatku se stane dvojnásobně lakonickým.“ [4] 
Když už jsme u J. W. Goetha, připomeňme, jak v jeho veršované tragédii Faust (dokončeno roku 1831, vydáno na autorovo přání posmrtně v roce 1832) radí Mefistofeles budoucímu univerzitnímu studentovi, jaký obor si má zvolit. Jak to bylo tehdy obvyklé, C. k. Františkovu univerzitu v Olomouci nevyjímaje, museli všichni uchazeči o univerzitní vzdělání absolvovat nejprve dva ročníky filozofických studií – logiku a metafyziku. Mohli tak učinit buď na filozofických fakultách jako součásti univerzit, nebo po ukončení šesti tříd gymnázia, pokud byla při nich zřízena filozofická studia (jak tomu bylo např. v Litomyšli nebo v Brně). Zde se kromě filozofie přednášely i základy politických a přírodních věd. Pekelník proto nejprve poučuje akademického pretendenta, [5] že filozof dokazuje, „prvé je tak a druhé tak,/ ergo třetí a čtvrté tak:/ když prvé a druhé by ubylo,/ třetí a čtvrté by nebylo“. A o přírodních vědách Mefistofeles soudí: „Cos živého poznat a popsat-li zkusíš,/ dřív ducha z toho vyhnati musíš,/ abys částice všechny v svých rukou měl;/ jen ztratil se pohříchu duševní tmel./ ,Encheiresis naturae‘ [6] to v chemii sluje,/ jež sama sebe tak bulíkuje.“ Jak patrno, Mefistofeles, potažmo Johann Wolfgang Goethe, jenž se zabýval botanikou, geologií, mineralogií i lidským vnímáním barev, předjímal rozkvět chemického „bulíkování“. Tomu se nedokázala vyhnout ani Univerzita Palackého v Olomouci – v Diskusním žurnálu o dění na UP v Olomouci bylo dokonce ztvárněno dramaticky, a to s evidentní inspirací právě Goethovým Faustem [7]. 
Jakou fakultu však Mefistofeles doporučuje z tehdejší trojice možných fakult – právnické, teologické a lékařské? „Mefistofeles: Nuž, vyberte si fakultu!// Žák: Pro práva nemohu se rozehřáti.// Mefistofeles: To nemohu vám vlastně ve zlé bráti,/ přespříliš dobře znám já vědu tu./ Dědí se zákony a práva/ tak jako věčná nemoc dál,/ rod rodu odkazem ten neduh dává,/ aby se všude rozlézal./ V tlach rozum, dobro v zlo se mění;/ ó běda ti, že vnukem jsi!/ Práv, s nimiž na svět přišli my,/ žel, těch tam vůbec dbáno není.// Žák: Má nechuť vámi vzrůstá jen./ Šťasten, kdo vámi poučen!//“
Nelze se divit, že pro teologickou fakultu nemá zplozenec pekla dobrého slova, a tak raději jeho hanu bohosloví zamlčme a přejděme k jeho názoru na lékařskou fakultu, kterou v době Goethově bylo možné absolvovat za pouhá tři léta: 
„Žák: Že jsem tak smělý ještě dál se ptáti,/ když jsem už tolik vyzvěděl:/ však zda byste mi ještě chtěl/ o medicíně lekci dáti?/ Tři léta, to je krátký čas,/ ta oblast, bože můj, tak nesmírná je,/ a každičký váš poukaz/ mě vede kouskem toho kraje.// Mefistofeles pro sebe:/ Suchého tónu jsem už syt,/ chci přece jednou zas ďáblem být!/ Hlasitě: „Duch lékařství se nepronikne stěží./ Hle: velký, malý svět se probádá/ a pak se řekne: ať to běží,/ jak pánbůh dá!/ Je marné po vědě se pachtiti./ Víc, nežli poznat lze, se nenaučíš už./ Kdo okamžik však zachytí,/ to je ten pravý muž./ Nu, figura jste urostlá,/ že kurážný jste, to se vidí;/sám v sebe důvěru kdo má,/ dojde jí u ostatních lidí./ Zvlášť u ženských ať vám to svědčí!/ Vždyť jejich věčný bol a strach,/ to steré ach,/ z jednoho punktu vždy se léčí./ Jen jestli cos jak čestnost čiší z vás,/ všecky jsou vaše v jeden ráz./ Ať lákavý je titul nejdřív zmate,/ že um váš nad vše umy vyniká;/ hned po pozdravu, tento, ohmatáte,/ po čem kdo jiný léta čenichá./ Pulsíček pěkně jí zmáčkněte,/ žhavě se do ní zahleďte,/ a ruka, jež ji pak sevře v pase,/zkoumá, jak pevně utáhla se.// Žák: Nu, zde se vyznám už./ To přece jasnější je.// Mefistofeles: Šedá, můj příteli, je všechna teorie,/ a žití zlatý strom se zelená.“
Mefistoteles tedy doporučuje tápajícímu studentovi, a to argumenty z dnešního mládežnického hlediska genderově hrubě nekorektními, výhradně studium medicíny. Nežádá však za svoje rady studentův úpis jeho vlastní krví, aby tak získal jeho duši, nýbrž on sám mu vepíše do památníku latinskou větu, jíž podle biblické knihy Genesis svedl Satan v podobě hada Evu a jejím prostřednictvím i Adama: „…budete jako Bůh znát dobré i zlé.“[8] 
„Žák: Tak se mi zdá, že se mi všechno zdá./ Ach, dovolte, abych zas jindy přišel/ a vaši učenost až na dno slyšel.// Mefistofeles: Čím mohu, posloužím vám rád./ Žák: Mně dřív se nelze odebrat,/ než podpisem zde v památníku/ mě zavázat si račte k díku.// Mefistofeles: Jen dejte./ Píše do knihy a vrátí mu ji./ Žák čte: ,Eritis sicut Deus, scientes bonum et malum.‘/ Zavře uctivě knihu a poroučí se./ Mefistofeles: Té staré rady dbej a tetky zmije v ráji,/ z tvé bohorovnosti se jednou dech ti ztají.“
Dnešní studenti, více či méně bohorovní, mají ovšem na výběr daleko více fakult i oborů, jak exaktních, tak humanitních, jež se věnují oborům aproximativním. Na humanitních fakultách patří bezesporu k nejobtížnějším oborům studium filologie, zejména jazyků zaznamenávaných znaky připomínajícími prý rozsypaný čaj. A tak do posluchárny na první lekci prvního ročníku studentů japonské filologie vchází profesor a sděluje: „Svou úvodní přednášku věnuji tomu, jak na učebnici japonštiny rozeznat, kde má spodek a kde vršek.“ Naproti tomu absolvent politologie konstatuje: „Smáli se mi, když jsem šel na politologii – že takové studium nemá budoucnost, že po promoci nenajdu práci. A teď se směju já, když jim na talíř naservíruju míň hranolků, než bych měl, a plivnu jim do kečupu!“

[1] Arcivévoda Rudolf Jan Habsbursko-Lotrinský (1788–1831), v letech 1819–1831 olomoucký arcibiskup a následně kardinál, Beethovenův mecenáš, žák ve hře na klavír a skladatel. V roce 1827 se zasloužil o povýšení C. k. lycea v Olomouci na C. k. Františkovu univerzitu v Olomouci.

[2] https://www.gutenberg.org/files/13065/13065-h/13065-h.htm. Tzv. „teplický incident“ je v literatuře popisován neúplně, a eo ipso zkresleně (např. zde: https://www.br-klassik.de/themen/klassik-entdecken/beethoven-und-goethe-treffen-sich-was-heute-geschah-1812-100.html), třebaže je doložen citovaným Beethovenovým listem. Dotyčnou příhodu uvedla v širší známost Bettina von Arnim až roku 1832, beletristicky ji zvárnil Milan Kundera (* 1929) ve svém románu Nesmrtelnost (L’Immortalité, 1990, česky 1993). Zevrubně o vztahu Goetha a Beethovena píše Romain Rolland (1866–1944) v eseji Goethe et Beethoven z roku 1930 (český překlad vyšel v roce 1956 pod titulem Goethe a Beethoven / Beethoven a ženy, Praha 1956).
[3] https://www.erenow.net/modern/the-age-of-napoleon-a-history-of-european-civilization-from-1789-1815/171.php; https://www.br-klassik.de/themen/klassik-entdecken/beethoven-und-goethe-treffen-sich-was-heute-geschah-1812-100.html.
[4] https://www.erenow.net/modern/the-age-of-napoleon-a-history-of-european-civilization-from-1789-1815/171.php 
[5] Cituji dále překlad Otokara Fischera (1883–1938) z roku 1928, http://josef-svoboda.wz.cz/knihy/faust/Faust_I_Goethe_Fischer.html
[6] Doslova „přístup k přírodě“ – z řeckého substantiva „egcheírēsis“ a latinského substantiva „natura“. Tento termín používal lékárník, lékař a chemik Jacob Reinbold Spielmann (1722–1783), profesor univerzity ve Štrasburku, jehož přednášky J. W. Goethe v letech 1770–1771 navštěvoval – mínil jím, že přírodní síly spojují samy o sobě složky substance v jeden celek.

[7] https://www.dzurnal.cz/index.php/2022/12/02/korupce/ 
[8] Český ekumenický překlad, Genesis 3.5, https://www.bibleserver.com/CEP/Genesis