/MILOŠ KORHOŇ/
Při vzpomínce na Václava Havla v den jeho úmrtí pronesl Miloš Korhoň, člen stávkového výboru na UP v letech 1989 a 1990 následující řeč, kterou rádi přetiskujeme v D-Žurnálu namísto vánočního poselství.
Vypůjčil jsem si tuto větu od Václava Havla. Pronesl ji v dubnu 1990, v den příletu papeže Jana Pavla II. do Prahy. A přesto, že je to už neuvěřitelných 32 let, v mé hlavě ta věta občas rezonuje dodnes.
Když se nad tím zamyslím, mám pocit, jako by to bylo v jiném čase, v jiném životě, na jiné planetě. V tu dobu – ať jsem byl kdekoli – jsem neděli co neděli po obědě pravidelně sledoval hodinky a trpělivě čekal na čtrnáctou, kdy začínaly Hovory z Lán. Nepamatuji si, že bych vynechal. Ale ne jenom já. Moje žena Lenka, moji rodiče, sestry, kamarádi… pak jsme o tom mluvili, bylo to inspirující. Nenechal jsem si ujít žádný novoroční projev. Poslouchat Václava Havla byl vždycky svátek. Dokázal tak mistrně pojmenovat a vystihnout problém i nastínit řešení. Vždy v širším kontextu, vždy s filosofickým přesahem. S humorem vlídným, jemným a chytrým, což je dnes obzvlášť vzácná substance. Často se pouštěl do širších vizí, které potom rozpracovával ve svých knížkách. Neuvěřitelně mě to bavilo, cítil jsem, jak moc jsem do problému vtahován, jak jeho myšlenky souzní s mými, jak přesně mu rozumím.
K tomu si připočtu osobní setkání u nás na Universitě, při předávání čestného doktorátu, který byl první v Československu. A v neposlední řadě mi vyvstává velmi kuriózní návštěva pana prezidenta v restauraci Drápal. Přišel nečekaně a neplánovaně s několika poradci, sedl si k rohovému stolu a přál si …. tlačenku. A víte co? Jediná a nejbližší tlačenka se nacházela doma u jednoho ze spolumajitelů. A pozor – nikoli v lednici, ale v mrazáku, a nikoliv nakrájená, ale vcelku. Byl jsem tehdy v Drápalu majetkově zainteresován a tak jsem se pochopitelně cítil za celou situaci zodpovědný. Nastal nenápadný, avšak logisticky dosti náročný proces, na jehož konci jakoby nic ležela na stole před panem prezidentem tlačenka s octem, pepřem a posypaná cibulí.
Vše dobře dopadlo, Václav Havel si pochutnal, nás pochválil a prohodil s námi pár vět. Dodnes se musím usmívat při představě, co jsme byli ochotni udělat – a hlavně s jakou láskou – pro jeho spokojenost.
Nebo si vzpomínám na tu nezměrnou hrdost, když na jaře devadesát mluvil k americkému kongresu…nabízí se spousta neveselých srovnání z dob následujících, ale své pocity shrnu do jediné věty: Moc se mi po takové hrdosti na hlavu našeho státu stýská.
Kdybych se trochu vrátil v čase, představuji si generaci svých prarodičů, narozených před a těsně po roce 1900, kteří zažili dvě hrůzné války, zemřeli v totalitě, žili skromně a nikdy si nepostěžovali. Vžívám se do pocitů svých rodičů a celé jejich generace: dětství si „užili“ během druhé světové války, celý produktivní věk prožili v totalitě a šedé normalizaci, žili v neustálé schizofrenii a revoluce se dočkali na prahu důchodu…..
A tak si říkám, že je asi naší generaci co závidět. Narodili jsme se tak, abychom poznali, že tudy cesta rozhodně nevede, jakousi hrou osudu jsme byli při tom, když se vše, co jsme považovali za trvalé a neměnné, přes noc zbortilo, a následně znovu a jinak budovalo… měli jsme tedy rozhodně víc štěstí než ti před námi.
Všechny ty změny přišly tenkrát tak náhle a nečekaně ….. právnickou terminologií to byl precedens, s nímž nikdo neuměl zacházet. Představte si – tedy vy starší – kteří jste tu komunistickou dobu opravdu žili, kdyby vám někdo předpověděl třeba v létě 89, že Václav Havel bude číst prezidentský novoroční projev… považovali byste ho za šílence a já to měl samozřejmě úplně stejné.
A pak přišly nečekaně bouřlivé dny, plné štěstí, obdivu i údivu, jak lehce to vše padá, dny plné zadostiučinění a nových perspektiv.
Když se teď občas dívám kolem sebe, otevřu noviny, internet, televizi… říkám si, jestli jsme s tím štěstím naložili dobře.
Jsem si vědom toho, že můj pohled na revoluční dobu, na našeho prvního porevolučního prezidenta a na vše s tím spojené hraničí s idealismem a naivitou. Vnímám to, nejsem hloupý. Ale víte co? Já si ten pohled ponechám. Ve světě, který hrubne, relativizuje a stírá rozdíl mezi dobrým a zlým, mezi slušností a sprostotou, agresí a obranou si rád ve své mysli ponechám nějaký pevný bod. Já si ho pěstuji a částečně i šířím. Myslím si totiž, že ho všichni potřebujeme, že člověku dělá dobře a dělá ho lepším.
Nevím, zda vím, co je to zázrak. Ale jedno vím. Já ten zázrak žil, já byl jeho hrdou součástí, já si ho nosím v sobě.