Historie Dělení PřF – článek vzniklý z podcastu

/MICHAL BOTUR/

Na základě podcastu dostupného zde a zde zpřístupňuji i stylisticky opravený a doplněníný článek o historii vzniku vysokoškolského ústavu na Univerzitě Palackého.

Dělení Přírodovědecké fakulty UP, ke kterému senátoři UP dali souhlas proti vůli Přírodovědecké fakulty – jejím orgánům, vedení, senátu i samotné akademické obci – s sebou přineslo a stále přináší množství vypjatých a pro UP nákladných situací. Je tomu téměř přesně dva roky, kdy pokus minulého rektora Jaroslava Millera o převod velkého množství majetku z Přírodovědecké fakulty vyvolal asi největší protestní shromáždění akademické obce od roku 1989. Historie se opakuje: na zářiovém zasedání AS UP má být současným rektorem Martinem Procházkou předložen nový návrh dělení majetku, který má znovu potenciál zvednout ze židlí mnoho stovek zaměstnanců a studentů PřF. Situace je pro velkou část akademické obce nepřehledná, jádro i historie konfliktu jsou zahaleny v mlze; spíše, než abychom spěli k řešení, potloukáme se od konfliktu ke konfliktu. Je proto na místě v rychlosti shrnout historii i současnost vytržení vědeckovýzkumných center z Přírodovědecké fakulty.

Vedení UP spolu se senátory AS UP rozhodli o vytvoření vysokoškolského ústavu CATRIN. Co je to vlastně vysokoškolský ústav?

Fungování vysokých škol je dáno zákonem o vysokých školách. Ten poměrně podrobně definuje jejich organizační jednotky, orgány akademické samosprávy a jejich pravomoci. Základní organizační jednotkou jsou fakulty, které jsou řízeny akademickou samosprávou skrze demokraticky volené senáty i vedení fakult. Kromě toho obsahuje zákon ještě jeden krátký paragraf, který definuje jiný typ organizační jednotky, totiž vysokoškolské ústavy, které jsou řízeny manažersky “zvenčí” dosazeným vedením bez akademické samosprávy. Zatímco fakulty zajišťují plnou škálu činností, která se od univerzit očekává (tedy především pedagogickou a vědeckou činnost), ústavy se (přestože dle VŠ zákona podíl na výuce mít mohou) věnují téměř výhradně výzkumu. Už z tohoto jsou zřejmá některá rizika, kterým musí každá univerzita čelit, chce-li VŠ ústav vytvořit.

Fakulty těží z přirozené symbiózy výzkumné a pedagogické činnosti. Vědecká činnost jednak zvyšuje kvalifikaci vyučujících, ale také je efektivním nástrojem samotné výuky (především při tvorbě diplomových prací a u doktorského studia). Naopak studenti často tvoří personální základnu a budoucnost vzdělávacího systému. Do dobrých studentů pracoviště investují, zajistí jim a zaplatí zahraniční stáže, poskytnou jim prostor k výzkumu v jinak nedostupných laboratořích, odbornou konzultační činnost v začátcích apod. A to právě proto, že jakmile studenti dozrají v osobnosti vědy, stanou se oni těmi, kdo bude svou vědeckou a pedagogickou činností rozvíjet svá pracoviště. Toto je velmi přirozený a efektivní mechanismums růstu, který vysokoškolským ústavům chybí. Zkušenosti z jiných univerzit, kde již ústavy několik let fungují, bohužel ukazují, že ústavy často působí vůči fakultám spíše toxicky. Pokud totiž ústav svoje personální obsazení řeší tím, že přetahuje úspěšné vědce nebo studenty, které fakulty vychovaly, mohou se fakulty dostat do pozice pouhé „farmy“, tedy druhořadé instituce, která pouze poskytuje servis ústavu. V tom okamžiku fakulty ztratí důvod investovat do studentů a špičkového vybavení laboratoří a místo na kvalitu výuky se přeorientují na lacinou masovou výuku. Ostatně s ohledem na to, že soužití fakult a ústavů provází i boj omezené vnitřní zdroje univerzity, nic jiného jim často nezbývá.

Vidíme-li tato rizika, jaké mají být přínosy VŠ ústavů univerzitám? Proč vlastně takové jednotky vznikají?

Odpověď rozhodně neznám. V Česku vznikaly ústavy obvykle v souvislosti s ohromnými projektovými výzvami o peníze, které přišly z EU. Chceme-li postavit fakultu nebo ústav na zelené louce, je zapotřebí investice mnoha stamiliónů – klidně můžeme odhadovat i jednu miliardu korun. V dobách, kdy takové prostředky byly k dispozici, dávalo asi smysl zakládat ústavy jako mezifakultní nebo dokonce meziuniverzitní pracoviště. Klíčové bylo nastavení pravidel řízení tak, aby zakladatelské fakulty a univerzity měly zásadní slovo v ústavech a ústavy pak mohly sloužit jako podpora činnosti fakult. To ovšem nebyl případ UP.

(Pozn. Zajímavé také je, že nad touto otázkou se pozastavil i mezinárodní audit, kterým univerzita prošla v roce 2019, tedy ještě v době, kdy otázka zřízení vysokoškolského ústavu byla ve stadiu úvah. Auditorům nebylo jasné, proč se chceme prezentovat jako Research university a přitom koncentrovat vědecké kapacity do jedné jednotky bez přímého přístupu ke studentům ? Research university přece znamená, že se výzkum dělá na všech jednotkách univerzity. )

Jak tedy vznikal VŠ ústav na UP?

Akademické veřejnosti poprvé představil projekt vysokoškolského ústavu (dnes CATRIN) ještě pod zkratkou CIST (Czech Institute of Science and Technology) bývalý rektor Jaroslav Miller. Titulek v univerzitním Žurnálu z 25. září 2018 ambiciózně ohlašoval, že “Univerzita plánuje vytvořit nejsilnější vědeckou instituci v ČR”. Ústav měl vzniknout spojením dvou součástí PřF, jmenovitě RCPTM a CRH spolu s jednou součástí spadající pod LF, tou je ÚMTM. Ohlášená také byla budoucí spolupráce s FNOL a s ÚOCHB – na české poměry velmi prestižním ústavem AV ČR. Z důvodové zprávy se dozvíme, že vznik ústavu měl zaručit budoucí prosperitu center díky synergii, která spojením jednotek měla vzniknout a překonáním “nadkritické masy”, která by zaručila získávání velkých mezinárodních projektů. Všechny důvody zněly ovšem poněkud nedůvěryhodně. RCPTM, CRH i ÚMTM byly v té době plně funkční a prosperující jednotky. Pokud chtěly spolupracovat, nic jim tomu nebránilo. RCPTM a CRH spadaly pod jednu fakultu, takže ty už integrovány vlastně byly a spolupráce s ÚMTM také běžela. Nikdo nikdy navíc nevysvětlil, co má být ona “nadkritická velikost pro získávání projektů,” ale ať už by to bylo cokoliv, o všechny projekty žádá univerzita jako celek a změnou vnitřní organizace se univerzita ani její „nadkritická masa“ nezvětší. Zpětný pohled ukazuje, že diskrepance mezi sliby a realitou je obrovská. Do ústavu přešla větší část zaměstnanců RCPTM, pouze malá část z CRH, spolupráce s ÚMTM je pouze formální, na UMTM-CATRIN byli formálně navedeni pouze 2 zaměstnanci. Zapojení ÚMTM/LF je ryze virtuální. Takže při vzniku CATRIN nemůžeme hovořit o nějakém spojování vědeckých kapacit, ale pouze o rozdělení PřF na dvě části. CATRIN nezískala žádný projekt, o který by se nemohla se stejnými šancemi ucházet i dříve. Zmiňována spolupráce s ÚOCHB, který měl podle veřejných proklamací postavit UP novou budovu, či nová spolupráce s FNOL taktéž neexistuje.

Proto je na místě přemýšlet jaké byly skutečné důvody vzniku VŠ ústavu. 

Jaké důvody to tedy byly?

K pochopení je třeba znát alespoň ve zkratce bezprostřední minulost na PřF. V roce 2010 dosáhla pracoviště PřF mimořádného úspěchu v získání projektů Operačního programu Výzkum a vývoj pro inovace. Několik kateder spojilo své úsilí o evropské peníze tak, že založily dvě pracoviště spadající pod PřF a to právě RCPTM a CRH. Pod tyto jednotky navedly katedry množství svého přístrojového vybavení a nechaly zde působit své nejlepší vědecké autority. Za RCPTM potom uspěl projekt pod vedením prof. Zbořila a za CRH pod vedením prof. Fréborta. Z těchto evropských peněz se obě jednotky nově vybavily do té doby nedostupnou laboratorní technikou. Prof. Frébort a prof. Zbořil se také stali řediteli těchto jednotek a na dalším rozvoji mají svou nezpochybnitelnou osobní zásluhu. Přesto je nutno zdůraznit, že obě centra vznikla z investic kateder PřF, bez kterých by byl zisk projektů nemyslitelný, a tyto investice měly v důsledku těmto katedrám posloužit k dalšímu rozvoji. Prof. Frébort navíc uspěl se svou kandidaturou a od roku 2014 zastával funkci děkana PřF. V průběhu jeho mandátu ovšem soukolí zaskřípalo, došlo k posílení center na úkor původních kateder a začal se vzmáhat pocit, že emancipace center probíhá na úkor místo ku prospěchu kateder. Toto sehrálo svou roli v děkanské volbě 13.12.2017. Ivo Frébort obhajoval svůj mandát a byl jediným kandidátem. Zdůrazňuji, že do tohoto okamžiku o tvorbě nového vysokoškolského ústavu CIST/CATRIN nikdo neslyšel a nehovořil (ani prof. Frébort). Integrace kapacit nebyla ani součástí strategických dokumentů univerzity, ve kterých se plánuje střednědobý výhled. Prof. Frébort, přestože byl jediným kandidátem, dostal v tajné volbě pouze 8 hlasů, a tedy svůj mandát neobhájil. Nové volby proběhly již 17.1.2018 tedy osm měsíců před tím, než vedení UP ohlásilo vytvoření CISTU/CATRIN. Z pěti původních kandidátu nakonec setrvali tři, mezi nimiž byl znovu prof. Frébort a současný děkan Martin Kubala, který byl v prvním kole zvolen nejtěsnějším počtem 11 hlasů. To, že až do tohoto okamžiku plán tvorby ústavu nezmínil nikdo, ani bývalý děkan, přestože on sám byl brzy na to jedním z největších podporovatelů vzniku VŠ  ústavu, považuji za důkaz toho, že všechny prezentované důvody byly zástupné a skutečným impulzem byla ztráta moci ředitelů center. Z pohledu PřF je tvorba CATRIN pouze vyloupení klíčové investice, toho nejcennějšího, do čeho fakulta v předchozí dekádě investovala. VŠ ústav CATRIN podle mě vznikl pouze pro to, že si akademická obec dovolila v demokratických volbách zvolit jiného děkana. Ti, kteří děkanské volby v lednu 2018 zažili, tvrdí, že Ivo Frébort opustil sál s bouchnutím dveří, a podle mě bylo v tomto bouchnutí více pravdy o důvodech vzniku CATRINy než ve všech následujícících oficiálních dokumentech.

Vznik VŠ ústavu odstartoval minulý rektor Jaroslav Miller v září 2018, co se dělo dále?

Podívejme se nejprve na to, jak události probíhat měly. V druhé polovině září (tedy po pouhém půlroce působení děkana Martina Kubaly) dostala PřF fakulta vypracované návrhy dokumentů včetně interní dohody s tím, že o vzniku VŠ ústavu bude AS UP hlasovat už 28.listopadu 2018 a v prvním plánu měl CIST začít fungovat už 1.ledna 2019. Tento hanebný návrh počítal s tím, že fakulta bude rozdělena zvenčí v podstatě bez jakékoliv diskuze během dvou měsíců za podmínek, které vedení univerzity pracovištím PřF nadiktuje. Absurdně a diktátorsky na mě působí to, že někdo navrhne dohodu s tím, že jedna strana (ta, která je navíc nejvíc zatížená) ani neví, že se nějaká dohoda tvoří, natož aby měla možnost vyjádřit své potřeby. Ztráta laboratoří z RCPTM a CRH by znamenala v podstatě likvidaci chemických kateder a bezprostředně by poškodila celou PřF. Kdyby byl rektor Miller v této chvíli uspěl, nenávratně by poškodil PřF, ale hlavně by to bylo vítězství diktátorských metod ředitelů center a jasný signál akademické obci, že kdo se nepodvolí vedení, ten nemá nárok na prosperitu. Tento pokus o bleskové řešení dříve, než se kademická obec vzpamatuje, naštěstí nevyšel. Akademické obci PřF se tehdy podařil malý zázrak. Na návrh v podstatě ihned zareagovalo vedení PřF, které navržené dokumenty rozsáhle připomínkovalo. Několik členů akademické obce oslovilo senátory AS UP. Kritika, že vedení univerzity postupuje proti PřF zjevně invazivně a nedemokraticky, vedla nakonec k tomu, že se rektor Miller rozhodl s akademickou obcí PřF osobně setkat a svou velkolepou vizi jí  prezentovat na setkání se zaměstnanci fakulty. Zpětně vzato beru tento okamžik jako první bod zlomu. Neschopnost Jaroslava Milena zareagovat na jakoukoliv věcnou připomínku v diskuzi, naprosto chybějící analýza ekonomických dopadů či SWOT analýza, jen proud emocí  namísto argumentace znervóznily i dosud váhající akademiky PřF. Jaroslav Miller působil na setkání spíše jako vůdce nějaké sekty než jako rektor. Na PřF se vzedmula vlna pochybností, a nakonec přišla koordinovaná kritická odpověď na zasedání senátu PřF dne 17.října 2018, kde se vysokoškolský ústav diskutoval poprvé – a já jsem hrdý, jak kultivovanou, věcně hlubokou a vstřícnou diskuzi tehdejší zástupci PřF vedli. Všechny připomínky, které jsem zmiňoval dříve, byly probírány a zde uvádím první oficiální usnesení AS PřF k tématu:

Akademický senát PřF UP apeluje na vedení UP, na akademický senát UP i na vedení přírodovědecké fakulty, aby kroky vedoucí ke zřízení nové centrální jednotky podnikaly teprve na základě detailní analýzy finančních, personálních a majetkových dopadů na jednotlivá univerzitní pracoviště i na studenty. Akademický senát PřF UP se nebrání diskusi o možných variantách vnitřní reorganizace univerzity, žádá však, aby případnému vlastnímu vzniku nové centrální jednotky předcházela shoda na úrovni fakult i vedení UP a byly jasně definovány podmínky fungování a udržitelnosti této jednotky a přírodovědecké fakulty.

Akademický senát PřF UP žádá děkana PřF, aby před podpisem jakékoli dohody související se vznikem nové centrální jednotky tuto dohodu projednal na zasedání akademického senátu PřF UP.

Rektor Jaroslav Miller se nakonec rozhodl, že projekt vysokoškolského ústavu senátu UP předloží až 13. února 2019. Od tohoto dne řeší AS UP projekt ústavu dodnes, což je absurdně prezentováno jako doklad toho, že Přírodovědci jsou potížisti, kteří zablokovali univerzitu.  

AS UP schválil vznik vysokoškolského ústavu CATRIN až 17.6.2020. 

I když se to zdá téměř neuvěřitelné už čtyři roky vytváříme VŠ ústav a stále nikdo není schopen říci, jak by měl vypadat finální funkční stav, ani k čemu bude univerzitě dobrý. Už se nikdo nikdy nedopočítá, jaká investice už to byla, budeme-li počítat  jen čas strávený různými diskuzemi, jednáními, činností jednotlivých komisí apod., o co jsme přišli na ušlých příležitostech, na ztrátě reputace apod. Navíc jsem si jistý, že z této investice se univerzitě nevrátí ani koruna. Materiály předkládané rektorem Millerem dost jasně a srozumitelně ukazovaly, že ekonomicky a věcně tvorba ústavu smysl nedává. AS UP asi chtěl konstruktivně podporovat záměr rektora, ale nešlo přehlédnout, že kritici především z PřF mají kus pravdy. Salámovou metodou se schvaloval dokument za dokumentem a souběžně se schvalovala usnesení ve smyslu, že další krok udělá AS UP jedině tehdy, předloží-li vedení senátu analýzu ekonomických dopadů nebo bude-li garantováno, že vznik ústavu nebude mít negativní dopad na stávající fakultyapod. Žádná z analýz nebyla nikdy doložena. Nekonečné předkládání a omílání tématu vedlo k tomu, že nakonec senátoři získali na téma alergii. 

Jako vedlejší příběh se navíc rozhořel skandál s manipulacemi dat v článcích podepsaných prof. Zbořilem jako korespondenčním autorem (odkazy). Následovaly opravdu nechutné odvetné pokusy dehonestovat děkana PřF včetně estébácké tajné nahrávky, která byla sestříhána tak, aby nebyl poznat kontext rozhovoru. Děkan PřF byl rozsáhle obviňován a auditován, na PřF přišla kontrola z inspektorátu práce apod. Je třeba zdůraznit, že všechna obvinění byla vyvrácena, leč Martinu Kubalovi se za šikanózní obvinění a prošetřování nikdy nikdo z univerzity neomluvil. 

Abychom vyrovnali informační nerovnováhu, museli jsme založit Diskuzní žurnál. Nerovnost v informování byla opravdu nesnesitelná. Kdejaké irelevantní stanovisko např. tehdy řadového zaměstnance center Jakuba Navaříka bylo publikováno a aktivně univerzitou medializováno jako tisková zpráva a třeba dopis na podporu PřF, který sepsali všichni tehdejší emeritní rektoři UP počínaje prof. Josefem Jařabem své místo v oficiálním Žurnálu univerzity nenašel. Bez Diskuzního žurnálu by se o něm akademická veřejnost ani nedozvěděla. 

AS UP dne 17.6.2020 ovšem statut VŠ ústavu CATRIN schválil, čímž v důsledku ústav zřídil. V tomto okamžiku nebylo domluveno vůbec nic. Nebyly dohodnuty převody zaměstnanců, kterých nakonec do CATRIN přešlo výrazně méně, než se očekávalo, nebylo domluveno dělení a spoluužívání majetku, podmínky správy společně užívaných nemovitostí, metodika a způsob financování ústavu – prostě vůbec nic. Jaroslav Miller, který z místnosti odešel jako vítěz, tehdy ve skutečnosti spálil svůj veškerý politický kapitál. V následujícím období už neprosadil vůbec nic, a ještě před tím než 17.12.2020 (tedy na den přesně půlrok po vytvoření ústavu) ohlásil svou rezignaci, stihl senát PřF iniciovat proces jeho odvolání.

V červnu 2020 tedy AS UP rozhodl, že vysokoškolský ústav bude – přičemž je jedno, jaký je jeho účel, kde bude působit, kdo v něm bude pracovat, jaké laboratoře bude užívat, jak bude financován, jaké dopady to bude mít na UP nebo na PřF. Dnes se někteří senátoři snaží argumentovat tím, že politické rozhodnutí padlo a PřF se prostě musí přizpůsobit. Správná odpověď ovšem je, že AS UP (a tedy všichni tehdejší senátoři) dluží akademické veřejnosti vysvětlení a odpověď na otázky: K čemu slouží vysokoškolský ústav? Jak bude prospívat univerzitě? Co od tohoto projektu čekáme? Dá se budovat jinak než ničením PřF ? Jsou ostatní fakulty do tohoto projektu ochotny něco investovat ze svého, nebo má všechny náklady nést jen PřF ?

Jak se posunula situace od té doby?

Existence VŠ ústavu byla ještě celý rok 2020 pořád v podstatě papírová. Ústav neměl rozpočet téměř neměl zaměstnance, neměl budovy (resp. pořád oficiálně sídlí v budovách rektorátu UP, neoficiálně okupuje budovy PřF), neměl laboratoře atd. Teprve počátkem roku 2021 se museli zaměstnanci, kteří o přestup na CATRINu měli zájem, rozhodnout, zda podat na svém stávajícím pracovišti na PřF výpověď. Z původně ohlášených více než 600 zaměstnanců dnes v CATRINě působí asi čtvrtina. Většina zaměstnanců CRH se rozhodla zůstat na fakultě, podíl zaměstnanců RCPTM, kteří přešli, se špatně odhaduje a pravděpodobně tvoří většinu zaměstnanců VŠ ústavu. Situaci komplikuje to, že desítky pracovníků CATRINy fakticky působí na jiných institucích, a v Olomouci jen papírově nafukují početní stavy a výkon CATRIN. Zapojení ÚMTM je fiktivní a fakticky působí ÚMTM stále pod LF. Nová spolupráce s partnery není žádná. Takže pokud si znovu přečteme sliby z úvodního článku, kterým se tvorba VŠ ústavu oznamovala, musíme zhodnotit výsledek jako fiasko. CATRIN je pouhý úlomek PřF, který zůstal po ohromném nárazu zvenčí. 

Jaký je další vývoj v této věci?

Nové ústavy vznikaly v minulosti na základě již přidělené, typicky miliardové dotace a přes účty PřF proteklo v minulé dekádě do našich dvou center přes 3,5 miliardy Kč. UP na zřízení ústavu žádnou dotaci přislíbenou nikdy neměla a do tvorby CATRINy ani nehodlala investovat. Poté, co bylo jasné, že navzdory původním slibům ani UOCHB ústavu žádnou budovu nepostaví, je vcelku evidentní, že celý projekt je ekonomický nesmysl a měl být zastaven. Náhradním řešením nyní mají být prostory PřF, tedy RCPTM a CRH v Holici. Majetek, který vznikl jako plod investice PřF, začal být označován jako majetek, na který má CATRIN nějaký nárok. Před dvěma lety, po protestech PřF, které jsem zmiňoval, Jaroslav Miller ustoupil. V tu dobu zároveň začala stoupat hvězda současného rektora Martina Procházky. Iniciativy se chopili děkani, přičemž zástupcem děkanů se stal právě děkan FZV Martin Procházka a už na podzim 2020 začala jednání, která měla vyvést univerzitu ze slepé uličky a dohodnout další fungování ústavu. Ta vedla – pro mě velmi překvapivě – k návrhu technických dohod, které postupně schválila CATRIN, senát PřF a text dohody přivítal i celouniverzitní senát. Technické dohody měly vést k postupnému vyrovnávání s PřF v období následujících pěti let počínaje rokem 2021, včetně vyčíslení kompenzací. Jako všechno, co souvisí s CATRIN, mělo ovšem i toto svůj háček. V tomto případě byla součásti technických dohod i klauzule, že dohoda o užívání budov a majetku se vypracuje nezávisle na tomto dokumentu. Jelikož i užívání budov má přirozeně své ekonomické dopady, AS PřF požadoval, aby ratifikace všech dohod proběhly současně. 

V tu chvíli ovšem do vyjednaných dohod „hodili vidle“ zájemci o přechod do ústavu. Začali podávat hromadně výpovědi a za asistence rektora Millera začali dostávat nové pracovní smlouvy pod CATRIN, aniž bylo cokoliv domluveno či podepsáno. Tímto způsobem proběhl plný start CATRIN i se zaměstnanci někdy v dubnu 2021, jen několik dní předtím, než Martin Procházka vystřídal Jaroslava Millera na postu rektora. V tu dobu CATRIN působila bez jakýchkoliv dohod s PřF, v jasném rozporu s legislativou UP a stále v prostorách PřF. Situace byla pro obranu zájmu PřF velmi nepříznivá: Akademická obec s nadějí vzhlížela k Martinu Procházkovi, který přece není jako Jaroslav Miller, nýbrž PřF garantuje čestné a spravedlivé řešení a očekávala, že PřF dá novému rektorovi čas, aby situaci uklidnil. Takže PřF přešla od hlasitého odporu, který byl tak efektivní, k nervóznímu přešlapování. Velmi nesměle jsme chodili na rektorát a s čepicí v ruce jsme se připomínali a dožadovali přístupu do vlastních laboratoří.

Martin Procházka měl situaci objektivně velmi těžkou, ale upřímně: nezvládl ji. Namísto toho, aby zatáhl za záchrannou brzdu a minimalizoval škody, pokračoval v kurzu nastoleném předchozím vedením. Jeho rozhodnutí dát vysokoškolskému ústavu uprostřed fiskálního roku samostatnou kolonku v rozpočtu bez toho, aby bylo vyjasněno vyrovnání mezi PřF a CATRIN, vedlo k neuvěřitelnému chaosu, takže rozpočet byl schválen až na konci listopadu. K vyřešení pohledávek mezi PřF a CATRINOU za rok 2021 se rektor rozhodl využít vnitřního auditu, jehož závěry si ještě nechal verifikovat externí auditorskou firmou. Vypořádání se nemělo vůbec dotknout centrálního rozpočtu a mělo pouze říct, kolik má ústav v daném roce zaplatit fakultě, případně naopak. Vypořádání nakonec za CATRINu zaplatil rektorát: 38 miliónů pouze za rok 2021. Dvacet miliónů poslal CATRINě za zády akademického senátu, děkanů a celé akademické veřejnosti přes rektorátní fondy ještě Jaroslav Miller před svým odchodem (nicméně ani poté, co to „prasklo“, nehodlá vedení vymáhat tyto peníze zpět). Dalších 15 miliónů měla dostat jako kompenzaci LF. (Dodnes mi nikdo nevysvětlil, za co dostala kompenzaci LF, když veškeré vybavení budovy a podobně zůstaly fakultě a zapojení do CATRINy je jen na oko.) Na CATRIN ovšem současně žádná reforma směrem k udržitelnému hospodaření neproběhla. Jinými slovy: za utracené peníze si univerzita nekoupila nic, výsledkem jsou jen vyčerpané rektorátní fondy. Po této stojce se vedení zaseklo na stanovisku, že do tohoto projektu již nedá nic (a letos už se rektor nehlásí ani k oprávněným kompenzacím pro PřF). To ale vlastně znamená zrušení Technických dohod, protože už v druhém roce rektor odmítá přiznat závazky univerzity směrem k PřF, které měly fungovat po dobu pěti let.

Proces dělení budov a majetku probíhá na pozadí toho všeho. Je třeba říct, že vypořádání movitého majetku proběhlo relativně snadno dohodami pracovišť v případě CRH (tam však zůstává problémem obrovská roztříštěnost pracovních prostor, která dlouhodobě nemůže efektivně fungovat a bude zdrojem permanentních třenic). Základní spory jsou momentálně o majetek, na který si činí nárok RCPTM a který je odnímán chemickým katedrám.  Ještě v únoru 2021 schválil AS UP v Řádu o nakládání s majetkem nový postup, jak dle názoru senátu spravedlivě vypořádat majetek mezi CATRIN a PřF. Ředitel CATRIN dostal za úkol doložit důvodnou potřebu majetku, který žádal užívat a měl současně navrhnout způsob užívání a spoluužívání. Dopadlo to jako vždy: Pavel Banáš poslal koncem září 2021 tabulku obsahující v podstatě veškerý majetek RCPTM s tím, že jej chce užívat, protože mu to bylo slíbeno. Samotné odůvodnění mělo jen několik řádků a “důvodná potřeba” se z něj nijak vyčíst nedala. PřF čekala, že vedení UP dostojí svým slibům i liteře usnesení senátu a že návrh ihned hodí do koše. Nejenže se to nestalo, nýbrž rektorát začal návrh na odebrání celého RCPTM obhajovat jako základ kompromisního řešení. Na podzim 2021, kdy navíc Martin Kubala obhajoval svůj mandát děkana (a byl velkou většinou zvolen v prvním kole) přitlačilo vedení univerzity PřF do kouta a zabránilo mu pod pohrůžkou, že rektor zvoleného děkana nejmenuje, zabrat zpět alespoň část majetku, který katedry potřebují. V tomto okamžiku už opravdu zoufalá PřF vypracovala svůj návrh vypořádávaní, který vycházel z toho, že drahé přístroje, které se “dublují” dostanou po jednom kusu PřF a CATRIN (tímto se vyřešila velká část sporného) a budovu RCPTM rozdělila na uzavřené prostory, které mohly fungovat jako kompaktní laboratorní prostory. Je třeba si uvědomit, že laboratoř není knihovna. Za provoz v ní musí někdo konkrétně zodpovídat a ten musí mít plnou kontrolu nad tím kdo, kdy a co v laboratoři dělá. Komise zasedala intenzivně několik týdnů, na návrhu pracovalo zhruba dvacet kvalifikovaných zástupců fakulty (z vedení, senátu a vedoucí všech dotčených kateder). Fakulta si stojí za tím, že narozdíl od rektorátního návrhu je toto funkční řešení, režim, ve kterém laboratoře mohou fungovat. Bohužel, rektor na návrh dosud nijak nereagoval, zřejmě ho prostě hodil do koše.

Současný protinávrh rektora včetně jeho “kompromisní varianty” je z pohledu PřF víceméně totožný s původním návrhem Jaroslava Milera z roku 2018, který tak silně pohoršil celou akademickou obec (snad i mimo PřF). Rektor navrhuje odebrat majetek v pořizovací hodnotě přes 600 miliónů Kč fakultě, která jej ze svých zdrojů zakoupila. Drobným rozdílem je jen to, že majetek nepůjde všechen automaticky na CATRIN, ale bude (jak jsem pochopil) nejprve převeden na rektorát a paní kvestorka nám jej dle svého uvážení bude zapůjčovat. Pokud není na první pohled zřejmé, jaký je v tom problém, představte si, že ke své práci a výuce potřebujete například počítač, který si pořídíte, a poté vám jej někdo vezme. Když jej budete potřebovat, budete místo toho, abyste si jej prostě zapnuli a začali užívat, žádat paní kvestorku o přístup, dohadovat termín atd., v některých případech dokonce budete odkázáni na to, že samotný úkon musí provést pracovník z jiné jednotky. Jste schopni takto pracovat ? Může někdo tímto způsobem prakticky vychovávat studenty? Nejasností, na které upozorňujeme, ale tímto pouze začínají. Kdo ponese zodpovědnost za laboratoře, za případné škody, bezpečnost práce apod? Kdo bude platit údržbu, servis? Kdo bude zajišťovat investice do obnovy přístrojového parku, jak bylo obvyklé, tak aby technologicky nezaostával? V rektorem navrženém režimu majetek prostě prokulačíme a za pár let jej odepíšeme. Na to všechno dlouhodobě upozorňujeme, ale bez odezvy.

Toto zní dost pesimisticky. Dá se s tím něco dělat?

Určitě ano! Nejen, že se s tímto dá něco dělat, ale myslím, že řešení je snazší, než bychom čekali. Za spoustou rozhodnutí nestojí zlá vůle, ale únava z problémů, do kterých nás vmanévrovali ředitelé CATRIN a minulé Millerovo vedení UP a zavírání očí před skutečnými příčinami problémů. Vedení i senátoři – nepochybuji o tom – přejí všem stranám nejlepší možné řešení. Bohužel je frustrace už tak velká, že oni sami nevěří tomu, že mohou k řešení ještě nějak přispět. Po tak dlouhé agonii začíná vládnout názor, že jakýkoliv konec je lepší než další paralýza UP.  K nalezení cesty ven ale stačí hledat odpovědi na jednoduché a přirozené otázky: K čemu má vlastně sloužit VŠ ústav a jak má být přínosem UP? Jak může převod laboratoří za třičtvrtě miliardy směrem pryč od studentů rozvíjet hlavní náplň univerzity – tedy výuku? Co získá univerzita zpět za to, že ohrozí rozvoj a kvalitu výuky své největší fakulty na další desetiletí? Začneme-li si odpovídat na správné otázky, najdeme cestu ven nečekaně rychle. Uvědomme si prosím, že univerzita je řízená akademickou samosprávou tedy námi: pedagogickými pracovníky a studenty. My všichni za univerzitu neseme spoluzodpovědnost a senátoři či vedení nás pouze zastupují. Každý z nás má právo senátorům i vedení položit jakoukoliv otázku a přes veškerou frustraci, kterou všichni pociťují, jsou to senátoři a vedení, kteří akademické obci dluží odpovědi – ne naopak. Ale hlas akademické obce musí nejprve začít být slyšet.