/TOMÁŠ OPATRNÝ/
Nedávnému rozhovoru rektora UP Jaroslava Millera pro MFD [1] se zde věnoval Zdeněk Hradil [2], který si všímá zejména barvitého líčení skvělé budoucnosti CATRIN a smělých plánů, jak si na sebe bude ústav sám vydělávat. U rozhovoru bych ale zmínil ještě dva další momenty: rektorovo překvapení nad „bouří“ a kázání o plavbě v „českém rybníku“.
Na otázku „Čekal jste bouři, jakou plán na vznik ústavu vyvolal na přírodovědecké fakultě?“ odpovídá rektor „Překvapilo mě to. Netušil jsem, že historické a osobní příkopy mezi pracovišti i některými kolegy jsou tak hluboké a jdou tak daleko do minulosti. Nechci o tom ale příliš hovořit, protože je to věc, kterou si musíme uspokojivě vyřešit uvnitř univerzity. Je ale pravda, že zjevné napětí existuje nejméně deset let. A vlastně nevím proč.“
Pro současného rektora je charakteristické, jak málo toho o své univerzitě ví a smutné zároveň, jak málo se tomu snaží přijít na kloub. Pohled zevnitř PřF je totiž poněkud odlišný: dělící čára mezi zastánci a přívrženci nově vznikajícího ústavu zdaleka nesleduje linii historických animozit. V řadě případů je tomu dokonce naopak: jsem téměř denně svědkem toho, jak k sobě nacházejí cestu lidé, kteří si z ní dříve dlouhá léta uhýbali. Kolegové z pracovišť, kteří si donedávna v menze sedávali co nejdál od sebe, si nyní často přisednou a srdečně se baví nad společným tématem: co ti „oni“ nahoře zase mají za lubem, jakou kulišárnu nám zase vyvedli a jak se nejlépe bránit. Pamětníkům doby předlistopadové ta atmosféra přijde povědomá.
Na druhé straně není zapotřebí zevšeobecňovat hloubku osobních příkopů: tu vidím jen u několika málo jedinců. Ve většině případů ten věcný spor do osobní roviny nejde. Je to alespoň má osobní zkušenost – s naprostou většinou lidí, s nimiž se velmi ostře názorově lišíme ve věci ústavu, dokážeme nadále velmi dobře a přátelsky komunikovat v ostatních záležitostech. Kolega z fakultního senátu, který v posledním hlasování týkajícím se VŠÚ volil přesně naopak ode mne, se mnou má rozpracovaný fyzikálně didaktický nápad, ve kterém si perfektně rozumíme a myslím, že vzájemná spolupráce nás oba těší.
Druhý moment souvisí s rektorovou odpovědí na otázku „Také jste prohlásil, že nechcete, aby UP „hrála jen okresní ligu a srovnávala se pouze s regionálními vysokými školami, jako jsou Masarykova a Karlova univerzita“. Opravdu považujete Karlovu univerzitu za regionální?“ Rektor v ní odpovídá: „Typická nadsázka. V globálním měřítku zůstávají české univerzity opravdu zatím v nižších ligách. Navíc olomoucká univerzita je v pátém století své existence a přišel čas mentálně opustit neustálé porovnávání se s univerzitami jen v národním rámci. Myslím, že Masarykova i Karlova univerzita to vidí stejně. Pokud chceme hrát nějakou zásadnější roli v Evropě, tak nemůžeme donekonečna plavat jen v českém rybníku. Kvalitní a prestižní středoevropskou univerzitou s mezinárodní reputací se nestaneme automaticky, ale musíme pro to něco udělat.“
Ano, neustále musíme něco dělat, protože jinak ustrneme. Ovšem představu, že poskočíme ve světovosti tím, že vyřízneme kus fakulty a začneme mu říkat „ústav“, považuji za plytkou. Budovatelství si představuji poněkud jinak než jako obsesi tabulečkami s háindexy a vypouštění bombastických bublin o tom, jak UP plánuje vytvořit nejsilnější vědeckou instituci v ČR [3]. Máme neustále co zlepšovat a je tu spousta rezerv, do kterých se dá sáhnout abychom se posunuli dál. Ví to mnoho lidí a mnoho lidí také pro to něco dělá. Kázání o „okresní lize“ či o „českém rybníku“ s patetickým máváním rukou nad organizační změnou, která nás má přenést do olympijských klání a oceánských proudů, jim ale přijdou směšná.
[2] https://www.dzurnal.cz/index.php/2020/07/27/take-verim-ze-zvitezi-rozum/