/KAREL HRON/
Při letním čtení jsem narazil na následující text:
„Výsledky pokusů přírodovědce musejí být opakovatelné. Kupříkladu v biochemii to funguje tak, že když publikujete nějaký závažný objev, najde se vždycky několik laboratoří, které vaším výsledkům nevěří: protože jste ve svém článku podrobně popsali metodologii pokusu, tyto laboratoře si váš experiment lehce zopakují – a běda, když dojdou k odlišným výsledkům. Pokud se ukáže, že vaše výsledky jsou nesprávné, je zřejmé, že jste někde udělali chybu, a vaše vědecká hodnověrnost je ztracena. Protože ztráta prestiže je to nejhorší, co se vědeckému týmu může stát, dává si každé pracoviště úzkostlivě záležet na tom, aby se na to, co pustí do světa, mohli ostatní spolehnout a aby to bylo řádně ověřitelné a opakovatelné; v opačném případě jste právě spáchali intelektuální sebevraždu.“ [1]
Jak prosté, jak pravdivé. Autorem tohoto textu, jehož – zvláště – poslední věta se mi vryla do paměti, není, jak by si možná mohli čtenáři myslet, ani Martin Kubala ani Tomáš Opatrný, ale Marek Vácha, biolog a kněz, přednosta Ústavu etiky a humanitních studií 3. LF UK, ve své knize Tančící skály. V mých očích bude vznik CATRINy (ať již nakonec opravdu reálně vznikne či nikoli) navždy spojen s pokusy tato prostá fakta ze strany vedení UP a některých příznivců CATRINy relativizovat. Nevím, zda je to specifický symptom manažerského pojetí vědy, kde demokracie a s ní související diskuze zjevně nemají své místo (alespoň dle pana rektora). Každopádně: na přírodovědecké fakultě nechť je naplňování uvedeného poselství alfou a omegou veškerého počínání v experimentálních oborech.
[1] Marek Orko Vácha, Tančící skály. Cesta, Brno, 2003. ISBN 978-80-7295-140-6