Také věřím, že zvítězí rozum

/ZDENĚK HRADIL/

Se zájmem jsem si přečetl rozhovor pana rektora v regionální příloze iDnes. To samo o sobě by asi nebylo dostatečným popudem k sepsání tohoto příspěvku, ale shodou okolností jsem ve stejnou dobu při úklidu v pracovně narazil na brožurku, která byla vydaná více než před deseti lety jako motivační materiál při vzniku RCPTM.  Srovnání těchto dokumentů může být užitečné i dnes.

 U každého z velkých projektů stojí barvité líčení skvělé budoucnosti. Aby nebylo pochyb, rozhodně nijak neodsuzuji vytváření i poněkud přehnaně pozitivního obrazu v očích veřejnosti, pokud to slouží pro dobro univerzity. Nelíbí se mi ale, pokud se stejná „PR-argumentace“ používá při vnitro-univerzitních rozhodnutích, která mají být čistě pragmatická. To bohužel nejsou, ani dnes ani nebyla dříve. Proč se tedy aspoň nepoučit z předchozích chyb? Ty jsou po deseti letech v případě našich center dobře vidět, stačí se začíst do dokumentů a mít odvahu nazývat věci pravým jménem. Mnoho ze slibovaného zůstalo jen na papíře, zvláště pak vše, co je spojeno s komerčním zhodnocením v poměru k investovaným prostředkům. Přesná čísla samozřejmě neznám, ale předpokládám, že tento poměr nebude nijak závratně velký. To rozhodně nesvědčí o úspěšnosti aplikovaného výzkumu na akademické půdě, jen některé proklamace po těch letech vyznívají legračně např. „Cílem zamýšleného transferu know-how do aplikační sféry je umožnit podnikům regionu produkovat výstupy s vysokou přidanou hodnotou, které v jejich dosavadní produkci zaujímají pouze mizivé procento“.

Za druhý – a to zcela zásadní – problém s důsledky pro dnešek považuji koncepci financování center z tzv. „RIV“ bodů, anebo (v dnešní terminologii) z prostředků na rozvoj organizace. Proč? Protože centra své prostředky na rozvoj získala už v rámci projektu. Ostatní pracoviště PřF tuto výhodu neměla buď proto, že neměla ambice se o ně ucházet nebo proto, že počet takových projektů byl omezen. Netřeba snad zdůrazňovat, že ne všechny podpořené projekty byly excelentní – o tom svědčí počet 48 center, které teď budou bojovat o přežití. Kdyby tehdy bylo padlo rozhodnutí univerzity/fakulty jako moudrého investora, že již podpořená centra budou dohodnutými procenty výkonu (30-50 nebo třeba  80?) podporovat mateřské fakulty a univerzitu, byla by to úžasná investice do synergie a soudržnosti. Nebyli bychom tam, kde jsme dnes. Všichni by milovali svá prosperující centra včetně těch fakult, které nemají žádné vědecké ambice, a proto dnes mají mizivý rozpočet, nicméně jejich senátoři jsou stále připraveni podpořit i zcela nepodložené a blouznivé vize. Centra by naopak nebyla sváděna k rozmařilosti ve výdajích a nečelila by neúměrnému tlaku na výsledky. Proč nikoho takové řešení tehdy ani nenapadlo je zřejmé z personálního obsazení vedení v té době. A tento problém přetrvává do dneška v ještě palčivější podobě: ministerstvo už žádné RIV body nepočítá, zatímco naše systémy ano. To pak při dobré investiční strategii znamená, že přírůstek je úměrný základu a řešením je exponenciální nárůst… pro některé…

A jak restaurovat tolik potřebnou synergii dnes? Akademickou volenou samosprávu máme právě proto, aby dosáhla rozumného kompromisu a konsensu v důležitých věcech. Chce to však velkorysost na všech úrovních, třeba v tom, že centra budou hospodařit v budovách a s přístrojovým vybavením, které získaly díky svým prozíravým fakultám, ty naopak budou mít k dispozici jako kompenzaci veškeré prostředky určené na rozvoj organizace. Univerzita by se měla naučit pečlivě rozlišovat mezi akademickým výzkumem různorodých týmů na katedrách a institucionálním výzkumem ústavu, který si musí prostředky získat mimo univerzitu. Pokud toho nebude schopen, nemá smysl jej zakládat. A pokud by pro někoho historické argumenty byly málo přesvědčivé, je v tomto případě možné nahlédnout i do budoucnosti. Stačí se seznámit se situací na jedné blíže nejmenované přední české technické univerzitě, kde jsou ve všem více než o jedno kolo před námi. Mají hned několik ústavů, jeden z nich také vznikl málo konsensuálním způsobem, také by se měl zabývat aplikacemi, také skloňuje slova jako mezinárodní excelence ve všech pádech, také bojuje s koronavirem, politické i PR pokrytí má o jeden řád lepší, nicméně nic z toho nezaručuje jeho finanční soběstačnost. 

            Tvrzení typu „CATRIN si na sebe bude vydělávat sama svými výzkumnými aktivitami“ je podle mě nepodložené a naopak v sobě skrývá nebezpečí, že finanční model bude navržen právě tak, aby toto zajistil z dotačních peněz a dělením hned na úrovni univerzity. A o to asi v celé kauze super-ústavu jde. Projekt nepřináší nic, co by v sobě neobsahovaly dřívější vize, které zůstaly z větší části nenaplněny, jen slovník se přizpůsobil nové době. Je s podivem, že dosluhující senát toto nerozpoznal, že činí rozhodnutí, která výrazně přesahují rámec jeho existence a že není schopen rozlišit mezi fakty a PR argumenty. Taková rozhodnutí opravdu přibližují dystopickou vizi virtuální univerzity kolegy Tomáše Opatrného realitě. Snad si to nastupující senát nechá znovu vysvětlit a bude tentokrát pečlivěji rozlišovat mezi virtuálním a reálným přínosem staronové infrastruktury. A snad si také uvědomí, jakou váhu mají argumenty typu „mnohem větším rizikem je nedělat nic,“ které asi každý z nás někdy slyšel třeba při nabídkách na účast v různých pyramidových hrách nebo investičních fondech generujících zisky pouze pro někoho. 

PS: Odpovědˇ na otázku, na kterou pan rektor neodpověděl, zní: NE