/JOSEF JAŘAB/
Po disekci aorty a několika následných operacích mě v oregonském Portlandu v květnu 2009 nakládali polomrtvého do letadla, abych mohl po přeletu Atlantiku a mezipřistání v Amsterdam přistát už položivý v pražském Motole. V průběhu letu jsem si stále něco breptal, jak mi řekl syn, který letěl se mnou, a až ve světlejších chvílích jsem si uvědomil, že si kromě modlitby a povídání s Pánem Bohem odříkávám básničky. Třeba tu Ferlinghettiho „The World is a Beautiful Place to Be Born Into“. Ano, všechny ty radosti života, za něž by měl člověk být vděčný – „jenže/ zrovna když jste v nejlepším/přijde usměvavý/ funebrák“, jak s básníkem připomíná jeho český překladatel Honza Zábrana. Já se tomu funebrákovi v Americe s velkým štěstím na čas vyhnul. A pokud jde o Lawrence Ferlinghettiho, narozeného před více než sto lety, ten je v tomto „báječném“ světě stále ještě s námi. Jak často připomíná, je tady i díky poezii, z jejíž síly žije. (Doslovně žije i z vydávání a prodeje typických knížeček veršů vlastních i svých kolegů – hlavně beatniků – jež po léta nabízí jeho skromné ale slavné sanfranciské nakladatelství City Lights.)
Fakt, že život a smrt patří k sobě a první bez druhého prostě neexistuje, vyvolává u citlivých, přemýšlivých jedinců, zejména u umělců, nejrůznější reakce. Toni Morrisonová, afroamerická spisovatelka a laureátka Nobelovy ceny za literaturu (1993) své poznání formulovala velmi rázně: „naše smrtelnost je vlastně potvrzením smyslu života“. Ale hned dodává, že žijeme v jazyce, a to jaký ten jazyk je, zůstává mírou našich životů. Potenciál, kvalita, bohatost, efektivnost, komunikativnost, krása jazyka jsou hodnoty, jež si lidskéspolečnosti (které věří na vzdělání) kladou za cíl kultivovat. My žijeme s jazykem a jazyk žije s námi. Lingvista Mario Pei, ve své knize Příběh jazyka připomíná, že neplatí jen to, že svým životem formujeme vývoj jazyka, ale i to, že jazyk na oplátku může ovlivňovat a někdy i diktovat naše myšlení i chování. To bývá zvlášť zřejmé v komerčním světě reklam a ve světě politiky, zejména v období nejrůznějších voleb. Jazyk tedy vypovídá o obecném stavu společnosti i o každém z nás. Už současník Shakespearův, dramatik Ben Jonson tvrdil, že o člověku vypoví nejvíce právě jeho jazyk. „Mluv, abych poznal, kdo a co jsi,“ zněl jeho test na lidi.
Ovšem komunikovat můžeme nejen se současníky, ale i s těmi, kteří tu byli před námi a zanechali své slovo v knihách a jiných písemnostech (nebo i modernějších formách konzervování záznamů toho, co stálo za to, aby bylo řečeno nebo napsáno a zachováno). Myslím, že náročným výchovným a pedagogickým problémem je dnes to, že se naše nejmladší generace čtení knížek vyhýbá. Před lety vznikl projekt „Celé Česko čte dětem“, který velmi úspěšně rozjela naše bývalá studentka Eva Branná-Katrušáková. Základní myšlenka je, že se dětem dříve, než se samy naučí číst, před spaním dvacet minut čte. Možná dobrý počátek potřebného snažení. Škola v tom už příliš nepokračuje, natož aby nutila děti, učit se básničkám zpaměti, což je škoda, protože děti ve školce a v prvních třídách základních škol různé říkanky i jednoduché básničky stále ještě ochotně a rády odříkávají, zejména když se říkání doprovází pohybem či zpěvem. V seminářích americké literatury jsem do požadavků na zápočet zařadil i to, aby se studenti naučili nazpaměť nejméně tři z dvanácti mnou vybraných básní v originále. Po mém ohlášení tohoto úkolu následovaly nevěřícné pohledy mladých dam a pánů – ale nakonec, myslím, že času nelitovali a třeba jim z toho učení nazpaměť uvízl nějaký verš či obraz hlouběji než v paměti. Učíme-li se totiž některé texty nazpaměť, neznamená to je jenom memorovat, zapamatovat si, uložit do paměti, ale ukládat hlouběji – do srdcí. Angličtina má pro to krásné vyjádření: „to learn by heart“ (proti mechanickému „learn by rote“).
Čteme, abychom poznali něco ze světa, jaký byl, případně se inspirovali pro realizaci vize světa, jaký bychom chtěli, aby byl. Číst, číst a číst, protože to představuje nevyčerpatelný zdroj nových podnětů pro náš život, naši představivost a pro náš jazyk. Četba s tužkou v ruce je zvláště užitečná (ale citace a útržky textů si, prosím, zapisujme do svých deníků a notesů, ne do čtených, zejména vypůjčených knížek). Anglický básník Oliver Wendel Holmes byl lékař-porodník. Mezi jednotlivými porody psal básně (stejně jako v dalším století pan doktor William Carlos Williams) a roku 1871 napsal esej, která obě jeho poslání zajímavě propojila – Fyziologie veršování. Základní myšlenka eseje tkví v tom, že jazyk je krví naší duše, že duši prokrvuje. Lékař a básník se spojují ke konstatování, že jazyk, a to zejména jazyk básnický vědomě i podvědomě imituje rytmy života jako tlukot srdce a dech; důležitý je i princip opakování, tedy kontinuity zvuků, rytmů, forem. Že jsou podobná přirovnání příliš vágní a abstraktní? Vězenkyně v sovětském gulagu, Zoja Marčenko a Jelena Vladimirova by nesouhlasily, protože právě to, že si začaly skládat básně a pak si je navzájem odříkávat jim pomohlo zachovat si zdravý rozum a přežít. Stejně tak pomohly básně, které se kdysi naučil, vyslanci arcibiskupa Canterburského Terrymu Waiteovi, který byl pět let držen jako rukojmí v zajetí a trýzněn islámskými fundamentalisty v Libanonu.
Ale ještě jeden méně drastický příklad síly trvání poezie. Roku 1742 prohrála Marie Terezie ve válce s Friedrichem Slezsko a můj rodný region Hlučínsko se stal na deset generací Německem a jeho obyvatelé Němci. Po roce 1918 jsme se stali součástí nově vzniklého Československa, a to zásluhou slovanského dialektu „po našemu“, který jsme ani jako „Němci“ neopustili. Začal proces počešťování, který sice neprobíhal zrovna harmonicky, ale probíhal. Pak přišel Mnichov a my se znovu stali Němci, takže v počešťování se po válce pokračovalo, protože moje generace už školní docházku začala v Německu. Doma a ve vesnici se stále ještě mluvilo „po našemu“ a čeština kolem nás nám připadala jako cizí jazyk. Pan ředitel školy do nás soustředěně vtloukal české básně – od Nerudy po verše současníků, kteří svými hlasy měli znovu probudit naše české cítění. Jednomu z mých spolužáků se podařilo v 60. Letech republiku opustit a usadit se v Německu. V 90. Letech jsem dostal dlouhý dopis, který jsem určitě nečekal – můj (teď už vlastně německý) spolužák slušně česky nostalgicky vzpomínal na naše chlapecká léta a prosil mě, zda bych mu přeložil do němčiny text dvou mariánských písní, jejichž text si přesně pamatoval a chtěl je naučit své německé přátele. Ale co mne skutečně šokovalo, bylo, že v dopise si při vzpomínání na školní léta přesně vybavoval verše básní, které jsme se museli ve škole nazpaměť učit: Citace z Nerudy a Wolkra a celou „Píseň rodné zemi“ Jaroslava Seiferta. Divíme se pak, že identita Hlučíňáků je komplikovaná záležitost? Víc možná srdeční než historická či ideologická.
Podle Ezry Pounda je poezie nejhutnější, nejkondenzovanější jazyk, tedy vlastně jazyk nejbohatší a přináší zprávy, které nestárnou. Podle E.A.Poea je poezie hudba ve slovech, rytmická forma krásy. A neodmyslitelnou charakteristikou poezie je také hravost, hra se slovy, s jazykem; kromě vší vážnosti je v ní prostor též pro humorné vidění světa a života. Do dnešní situace doporučuji, abychom si přečetli básničku Christana Morgensterna v překladu Josefa Hirschala a Bohumily Grögerové.
Rýma
Rýma si dřepí na terase,
Své oběti by chopila se
-a pak se vrhá, zuřivá,
Na muže jménem Protiva.
Ten: : „Epčí!“ hbitě pozdraví.
A týden se jí nezbaví.
Tak si s rýmou ani příbuznými nešvary ani nezačínejme! Takže: roušky a dva metry dištanc! A do rukou knížku nějaké poezie!
Zdravím JJ.