Proč se neudělá kontrolní experiment?

/DALIBOR ŠTYS/

Kontrolní experiment vydá za tisíc řečí. Kdo ho odmítne, přizná se k podvodu. 

Na začátek bych chtěl zrekapitulovat předchozí velkou českou vědeckou aféru, takzvanou Bezouškovu. Šlo o to, že pan profesor Bezouška publikoval v roce 1994 spolu s londýnskými spolupracovníky enzymovou aktivitu NKR-P1, kterou se londýnským spolupracovníkům nepodařilo zopakovat. Přes opakované výzvy byl kontrolní experiment proveden až v roce 2010-2011 přičemž se ukázalo, že profesor Bezouška výsledky manipuloval, v noci tajně přidával enzym, který reakci jistě katalyzoval. I zde se vyrojilo mnoho pozoruhodných jevů, například když se spoluautor posléze stažené publikace vehementně snažil dostat do vyšetřovací komise. Dále byla spousta obhájců, cituji z článku na české pozici: „..Stal se prý jakýmsi univerzálním „fackovacím panákem“, na jehož hrobě si řada dávných kolegů „takříkajíc umyje ruce“. V zákulisí se vyprávějí neoficiální příběhy o neprůkazných experimentech jiných osobností české vědy, jež měly větší štěstí v tom, že je při manipulacích nenafilmovaly kamery…“

Takže současná aféra profesora Zbořila není první, její průběh není neočekávaný, ale má překvapivě nevěcný průběh. První věc, kterou je při pochybnostech v jakémkoliv oboru experimentální fyziky, chemie nebo biologie třeba udělat, je přece kontrolní experiment. Zopakovaný úspěšný experiment je nezvratným argumentem. To by snad měl pochopit i každý humanitní vzdělanec. I profesor Bezouška věděl, že na kontrolní experiment musí přistoupit. Je to i odpověď na otázky paní Ingeborg Fialové – dokud se nezavede, že článek je přijatý do tisku až po nezávislém ověření experimentu (viz můj rozbor zde), nepůjde rozeznat mezi článkem podvodným, banálním a přinášejícím skutečně nové poznatky. Jenže – otevřete svou laboratoř kolegům z konkurenční skupiny, když se správa duševního vlastnictví řídí pravidly platnými ve výrobních firmách . Možná jsme od roku 2011 zas o něco zdegenerovali. Diví se někdo?