/ROSTISLAV VODÁK/
Po přečtení článku od Tomáše Fürsta, kde představil několik témat, kterými bychom se měli zabývat, jsem se rozhodl chvíli vyčkat, neboť jsem již pokročilejšího věku a myšlenky lovím přece jen pomaleji. Toto čekání se bohužel proměnilo v letargii, ze které mě vytrhly až články od Marie Chodorové (zde) a Ingeborg Fialové (zde).
Tomáš Fürst se v bodu 6 krátce zamýšlí nad rozšířením vzdělání studentů a zaměstnanců přírodních věd v oblastech, které spadají spíše do oblasti věd humanitních. Já osobně bych šel ještě dále, protože čím jsem starší, tím více vnímám jako chybu kompletní oddělení přírodních věd od věd humanitních a náboženství a naopak. Je to krásně vidět například na úrovni vedení polemik, kterými jsme svědky v poslední době nejen na UP. V této oblasti vynikají dva typické nešvary. Prvním je, že polemizujeme s tvrzením, které náš oponent neřekl. Druhým je, že vezmeme jeho výrok, provedeme jeho násilnou interpretaci, která nám vyhovuje, a s touto interpretací polemizujeme. Jako odstrašující příklad si dovolím uvést tento odkaz. Také si dovolím svou malou osobní spekulaci, že jednou z příčin je odmítnutí nebo neznalost naší několika tisícileté, židovsko-křesťanské tradice a z ní plynoucí morálky a konceptu povinnosti. Co mně osobně navíc přijde pozoruhodné, že tento koncept dává člověku daleko větší svobodu než současný systém práv kohokoliv na cokoliv.
V dalším bodě se Tomáš Fürst krátce zamýšlí nad pozicí univerzitního ombudsmana. Nejsem si úplně jist, zda je rozumné, aby tento úřad mohl sám o sobě oslovovat exekutivu a legislativu. Osobně bych spíš preferoval, kdyby pouze řešil podněty od členů akademické obce. To ale není hlavní problém. Můj hlavní problém je, že si tento úřad ztotožňuji s rozhodováním jedné osoby. Na příkladu z poslední doby ohledně článků Ivo Fréborta, které řešili ve svých článcích Michal Botur a Ivo Frébort (viz dZurnal a UP Reflexe),bych rád ukázal, proč by o těchto věcech neměl rozhodovat jeden člověk. Celý výše uvedený případ má dvě roviny. První je, jestli byly finance za tyto články čerpány oprávněně nebo ne. Pokud ne, pak je naší povinností peníze státu vrátit. Toto je věc, kterou lze velice snadno ověřit a vyřešit. Druhá rovina je, proč k tomu došlo. Pokud v tomto případě bude rozhodovat jeden člověk, tak se nikdy nelze zbavit určitého pocitu hořkosti nebo pachuti, že jeho rozhodnutí je vedeno spíše osobními preferencemi než objektivní stránkou věci. Pokud by ale o celé věci rozhodovala skupina respektovaných osobností, které by své rozhodnutí řádně vysvětlily, pak by to bylo něco zcela jiného, protože jejich preference by se průměrovaly a musely by nalézt shodu. Mně osobně by se například líbilo, kdyby se tento úřad vyvinul ze současné etické komise. Inspirací pro jeho jmenování a fungování je spousta. Například členy navrhuje rektor a schvaluje senát, kromě rozhodnutí jsou vydávána i disidentská stanoviska členů, kteří s rozhodnutím zásadně nesouhlasí, apod. Absence podobné instituce považuji v tuto chvíli za jeden z nejzávažnějších problémů UP. Jsem zvědavý, zda se tohoto tématu chopí současní nebo budoucí senátoři. Z událostí poslední doby by někdo mohl usuzovat, že se jedná jen o lokální problém PřF versus centra, případně že jde o problém mezilidský. Bohužel tomu tak není a pokud jej nebudeme řešit, tak se nám může jindy a jinde vrátit s daleko větší silou.