/INGEBORG FIALOVÁ/
Tuto starou písničku, kterou v roce 1820 pojal do svého zpěvníku Slezských lidových písníromantik a revolucionář Hoffmann von Fallersleben (pozdější autor textu německé hymny) si někdy v roce 1984, v období již zahnívající totality, zvolila moje učitelka, olomoucká germanistka Lucy Topolská jako doprovodnou melodii ke své tehdejší veřejné přednášce o literatuře NDR. Písnička s veselou melodií se sice tvářila jako – dnes by se řeklo – soundtrack, ale vlastně byla centrální výpovědí celé přednášky, v níž Lucy Topolská chtěla posluchačům sdělit, že ve zgleichšaltované literatuře socialistického bruderštátu se přece najdou autoři a díla, která jsou – tak či onak a třeba jen tajně mezi řádky – svobodná.
Die Gedanken sind frei, zpívá se v písničce, myšlení je svobodné, můžu si myslet, co chci, protože – a zde se interpretace básně (řekli by studenti) rozdvojuje do dvou linií – za A nikdo neví, co si myslím, dokud to neřeknu – a já to neřeknu (Ich denke, was ich will/und was mich beglücket/doch alles in der Still/und wie es sich schicket) a za B, protože svobodná myšlenka rozvaluje zdi vězení a nebojí se ani smrti (Und sperrt man mich ein/im finsteren Kerker/das alles sind rein/vergebliche Werke;/denn meine Gedanken/zerreißen die Schranken/und Mauern entzwei:/die Gedanken sind frei). Obě linie svobody myšlení byly tehdy ve společnosti zastoupeny. Ta první hojně: „mysli si, co chceš, jen to, proboha, neříkej ve škole“ – anebo ještě lépe vyjádřeno tehdy oblíbenou anekdotou, kterou mi nedávno připomněl sběratel totalitních vtipů, profesor Jiří Fiala: „Když něco víš, tak to neříkej, když už to řekneš, tak to nepiš, když už to napíšeš, tak to nepodepisuj a když už to podepíšeš, tak se nediv.“ Tu druhou linii reprezentovali naopak nemnozí: stateční bojovníci proti totalitě, na něž v roce 30. výročí od listopadu 89 vděčně vzpomínáme.
Svoboda myšlení, která se buď bojí projevit anebo se naopak statečně projevuje navzdory nebezpečí, navzdory věznění, mučení a smrti je předposlední stanicí nesvobody. Za ní následuje už jen stav, který známe z George Orwela či z vrcholných projevů totalitních režimů, jejichž ideologie vymyla a zatemnila mozky svých poddaných natolik, že se z nich stala ovladatelná masa bez vlastního kritického myšlení.
Od obou těchto stavů jsme se od listopadu 89 posunuli mílovými kroky směrem ke svobodě – myšlení, slova, shromažďování, pohybu, náboženského vyznání atd. atd. Opravdu posunuli? To, že mi Jiří Fiala poslal řečenou totalitní anekdotu jako reakci na jednu z mých revolt směrem k zaměstnavateli z posledních let „gibt zu denken“/nutí k zamyšlení.
Na univerzitní půdě, která je – kromě svých dalších funkcí a poslání – nádhernou laboratoří pro sledování lidského chování, pohybů ve společnosti a také stavu svobody, jsem si na vlastní kůži vyzkoušela, jak se to dnes má se svobodou myšlení a svobodou slova. Poté, co jsem s několika kolegy na elektronické platformě zveřejnila ve formátu klasické (řekněme osvícenské) polemiky několik myšlenek a soudů, které se nekryly s oficiální linií a image instituce, nastala v univerzitní zkumavce prudká reakce. Zajímavá na tom experimentu nebyla ovšem primárně prudkost reakce (neboť základním instinktem jakékoli instituce, která se cítí být atakována, je se rozhodně bránit, je to její svaté právo, nelze jí ho ani upřít ani zazlívat), zajímavé nebylo ani to, jak to všechno dopadlo či teprve dopadne a „o čem to vlastně bylo a je“. Pro mě nejzajímavější bylo sledovat, jak se v bublající zkumavce krystalizují různé postoje ke svobodně vyřčenému, ovšem nepohodlnému, slovu.
Dobrá zpráva je, že zdaleka nejsnazší, nejúčinnější a v historii mnohokrát ověřené možnosti, jak svobodně vyřčenému slovu zabránit v jeho šíření a opakovaném výskytu, tedy „zakázat, aktéry propustit, zavřít, upálit, zastřelit“, nebylo využito.
Zato se daly do pohybu jiné mechanismy, z nichž některé jsou staré, klasické, některé ale moderní, odpovídající možnostem a nabídce současného mediálně-virtuálního světa. K těm klasickým patří za prvé tabuizace čili snaha, aby se svobodně vyřčené slovo dotklo co nejmenšího počtu uší. Tato metoda slavila své úspěchy v době reálného socialismu, takže například něco víc o disidentech, exulantech, chartistech – než že jsou to nepřátelé a zrádci národa – věděli jen nemnozí. První porevoluční rektor Univerzity Palackého, Josef Jařab vzpomíná, že při prvních velkých studentských revolučních shromážděních ve sportovní hale v listopadu 1989 musel tisícovkám shromážděných studentů nejprve podrobně vyprávět, kdo je Václav Havel. Tento mechanizmus potlačování svobodného slova (jehož nechtěným plodem byla m.j. i velká tradice samizdatové literatury), ovšem v dobách po vynálezu internetu do jisté míry „dohrála svou dějinnou úlohu“, neb internet a všelijaké elektronické komunikační platformy prostě neuhlídá žádný sebelépe organizovaný represivní aparát. Proto je také svobodný internet trnem v oku a terčem stálých útoků současných diktatur. V našem konkrétním experimentu tedy nebylo nijak těžké zřídit elektronický portál a na něm publikovat naše názory. Snaha instituce zakázat svým podřízeným číst tento „pověst instituce poškozující“ elaborát se samozřejmě minula účinkem, působila naopak – k všeobecnému obveselení v laboratoři – jako cílená reklama.
I mechanismus dehonestace svobodně vyřčeného slova je prastarý, postupem času se jen mění skladba nejpoužívanějších a nejoblíbenějších atributů, které se nepohodlnému svobodně vyřčenému slovu přivěsí: Zatímco dříve patřily k oblíbeným atributům zejména „buržoazní, intelektuálský, oportunistický, zpátečnický, revizionistický, protilidový, případně židobolševický, sionistický, antisocialistický a štvavý“, oblibuje dnešní doba spíše nálepky „demagogický, zpolitizovaný, zideologizovaný, nestandardní, špinící, postrádající respekt“. Protesty občanské společnosti proti všelijakému žonglování politiků s demokracií se označí za „pražskou kavárnu, řev ulice, pravdoláskařství, sluníčkaření a předvolební kampaň“ a když konečně nálepky dojdou, je tu ještě „blábol“, nádherné české onomatopoické slovo, kterým se dá odbýt vše.
K moderním mechanizmům napřaženým proti svobodně vyřčenému slovu naopak patří dekoncentrace a devalvace – oba mechanizmy umožněné již zmíněným internetem. Dekoncentrace – či chcete-li cetnrifugálnost – spočívá v tom, že se diskuse nevede na jednom místě k tomu určeném, čili na stránkách učených či krasoumných žurnálů jako v době osvícenské či romantické, nebo na stránkách svobodného denního tisku – jako v klasických demokraciích 19. a 20. století –, nýbrž názory a protinázory unikají všemi dostupnými ventily. Tak i v našem experimentu nepřišel za celou dobu existence dŽurnálu do redakce ani jediný příspěvek žádaného formátu, který by reprezentoval a hájil i druhou stranu, takže vedení instituce celkem právem mluvilo o „jednostranné prezentaci“.Zato na jiných platformách a jiných nosičích vybuchly celé ohňostroje prudkých reakcí, rozběhla se zejména čilá mailová korespondence, která má ovšem tu nevýhodu, že ji nevidí každý, čili způsobuje informační nevyváženost. V dobách klasické dramatiky byla informační nevyváženost jedním z hnacích motorů děje ústícího pak většinou do tragického konce – nejznámějším příkladem je jistě Romeo a JulieWilliama Shakespeara. Ale mohlo to dopadnout i dobře – jako v Da Pontových a Mozartových Cosi fan tutte.V dnešní době nepřeberného množství komunikačních platforem ovšem informační nevyváženost přestává být pouhým váženým nástrojem poetiky dramatu, nýbrž stává se nutným (někdy dokonce vítaným a řízeným) průvodním jevem komunikace.
To samozřejmě klasickou diskusi – pro jejíž potřeby se už v době Lutherově, tedy v době začátků knihtisku vyvinul literární žánr polemiky – znemožňuje a devalvuje, stejně jako ji devalvuje nový textový žánr používaný na facebooku a twitteru, totiž relativně krátký jazykový útvar, obvykle spíše emotivní než racionální, který od svého – často anonymního -autora nevyžaduje ani hluboké kritické zamyšlení, ani rešerši faktů, ani snahu o jazykovou správnost, či snad dokonce brilantnost projevu (charakteristické znaky, které z klasické polemiky v minulosti činily obávaný i oblíbený literární žánr). Na obou sociálních komunikačních sítích se navíc vyřčené repliky splachují přívalem nových jako do kanálu a jako do stoky, takže zvláště při bohatých kontroverzních diskusích s množstvím diskutujících se už původní repliky, na níž diskutující reagují, nedohledáte.
Nejstarším a současně nejmodernějším (totiž přímo postmoderním) mechanizmem je ovšem sebecenzura, totiž v duši řečníkově uložené vědomí zodpovědnosti za slovo, které vyřkne. „Nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému“ je deváté přikázání dekalogu, jednoho z nejstarších kodexů lidských dějin – a polemikou potrefení mají většinou námitky o podjatosti, nactiutrhání, křivém nařčení a pomluvě včetně vyhrožování trestními oznámeními [ 1] a soudními procesy ihned po ruce. (Jedno trestní oznámení pro pomluvu už opravdu podáno bylo a policie koná). Leč sebecenzura nepramení jen z toho, že si uvědomím následky, které by sebou vyslovení nějakého polemického soudu mohlo nést – to bychom byli zase u naší staré známé písničky – , nýbrž je/měla by být uložena hlouběji, totiž v neustálé reflexi otázky „mám pravdu“? Jenže: co je pravda? Od Friedricha Nietzscheho k Sigmundu Baumannovi nás moderní filozofové přesvědčují, že pravda je „pohyblivý šik metafor“, „nepřeberná nabídka různých narativů“ a „otázka dohody“ a že jen v pevně ideologicky svázaných společnostech – chraň nás Bože před jejich návratem – může existovat něco jako absolutní, nediskutovatelná pravda. S těmito pochybnostmi v duši se – pravda – jakákoli polemika píše těžko.
Co tedy zbývá? Návrat ke druhé sloce? Ich denke, was ich will/und was mich beglücket/doch alles in der Still/und wie es sich schicket. Anebo konstatování, že naše společnost přece jen učinila velký krok ke svobodě tím, že všelijaké vyslovovatele svobodných slov nezavírá do vězení, neupaluje a nestřílí?
[ 1] už materialisované