/TOMÁŠ FÜRST/
Neb jsem na akademické půdě (po káravém emailu vedení univerzity už i oficiálně) považován za extremistu, snad si mohu dovolit vypůjčit si název tohoto příspěvku od jiného známého extremisty. (Stran obsahu textu a metod jeho prosazování se ovšem autorem původního textu inspirovat nehodlám.)
Výzvu k diskuzi formulovanou redaktory dŽurnálu si pochopitelně nemohu nechat ujít, protože se domnívám, že akademické obci dlužíme poctivou analýzu toho, jak jsme mohli dojít až k současnému stavu, ale především co udělat, abychom se – až ustane současná vřava – po několika letech neocitli znovu tam, kde jsme teď. Nabízím proto svůj osobní pohled na to, kde začít. Seznam jistě není vyčerpávající a názory akademické obce se samozřejmě budou v mnoha směrech rozcházet. Zejména proto je ale dobré začít debatovat včas, než zase zjistíme, že problémy způsobené neřešením těchto témat nás dovedly do bodu, kdy už diskutovat nelze.
Když se zcela oprostím od úvah, co je a není politicky prosaditelné, kdo se při čtení které položky bude cítit dotčen, co by kterým kolegům zrovna teď prospělo a co uškodilo, navrhuji následující opatření a témata k diskusi:
- Omezení funkčního období vedoucích pracovníků. Na všech vedoucích pozicích (od vedení kateder nahoru) bych navrhl zavést a zakotvit ve statutech zásadu dvakrát a dost. To je klíčový krok, který dokáže přepnout atmosféru na pracovišti. Pokud si vedoucí myslí, že může být vedoucím až do smrti, je jeho instinktem potenciální nástupce zničit. Pokud ví, že bude vystřídán, má tendenci nástupce si vychovat.
- Důsledné vyřešení problematiky střetu zájmů.Nemělo by se stát, aby děkan byl ředitel centra (a dozíral sám na sebe), tajemníci byli řešiteli projektů (které mají kontrolovat), vedoucí kateder by neměli sedět v senátu (kde se sami kontrolují), vedoucí kateder by neměli být společníky firem (protože podepisují nákupy a konkurují si v činnosti), atd. Abych předešel nedorozumění: Nic z výše uvedeného v současné době neodporuje žádné normě, jen to dle mého názoru neprospívá politické a akademické kultuře. Po vzoru západních univerzit bychom měli mít standardní mechanismy k řešení střetu zájmů. Viz příspěvek Tomáše Opatrného na toto téma zde.
- Omezení příležitosti k nátlaku na PhD studenty.V současném systému vyžadujeme od studentů především několik impaktovaných publikací. Školitel má obrovský vliv na úspěšnost procesu jejich přípravy, zejména v experimentálních oborech. Tento vliv je poměrně jednoduché zneužít pro vynucení poslušnosti v mnoha ohledech. PhD studenti se mohou propadnout do sítě klientských vazeb dřív, než si to stihnout uvědomit, a vystoupit už většinou nejde. Uvažujme o rozumné změně pravidel PhD studia nebo alespoň o lepších kontrolních mechanismech během PhD studia. Evaluační zpráva EUA (která je k nalezení zde) říká ve shrnutí na straně 35 v bodě 23 něco podobného. Evaluační zpráva je vůbec hodna mimořádné pozornosti a je skvělým podkladem pro diskusi. Kdybychom se řídili doporučeními EUA (33 bodů Summary na straně 34), možná by současná krize vůbec nevznikla.
- Vážné zamyšlení nad systémem akademických titulů.Akademické tituly jsou přímo převoditelné na peníze a moc. V současném akademickém světě je tituly podmíněno téměř všechno: pracovní smlouvy, platy, vedoucí funkce, možnost garance studia, přístup ke grantům, atd. Vytváříme tím obrovskou poptávku po titulech. Nabídku ovšem mají pod kontrolou především současní majitelé titulů prostřednictvím oborových a vědeckých rad. To vytváří potenciálně klientelistické prostředí, kde se původně dobře myšlená samospráva může rychle obrátit proti nám. Protože není v naší moci tituly zrušit, pojďme se zamyslet nad tím, jestli na ně není navázáno zbytečně mnoho věcí. Je třeba vyžadovat tituly při konkurzech na vedoucí kateder? Je třeba vázat vnitřní akreditace na tituly? Neměli bychom se řídit raději třeba zpětnou vazbou od od studentů a absolventů?
- Zavedení univerzitního ombudsmana. Každá funkční demokracie má tři pilíře: exekutivu, legislativu a soudní moc. Akademická půda třetí pilíř nemá a všechny případné spory řeší zase exekutiva sama a její poradní orgány (etická komise, vědecká rada, atd.). To je velké riziko. Pojďme se zamyslet, zda ve statutu univerzity nezakotvit pozici ombudsmana, na kterého má právo se obrátit každý člen akademické obce i veřejnost. Ombudsman by mohl oslovovat exekutivu i legislativu a ta by ho nesměla ignorovat, tedy by musela jeho podněty projednat a nějak se vyjádřit, nějak reagovat. Samozřejmě by ombudsman nemohl nic nařizovat, ale mohli bychom uvažovat o „absolutní negativní pravomoci“, kdy by měl právo rušit kroky exekutivy (třeba po projednání v senátu). Podobné pravomoci má náš ústavní soud. Německo podobný systém má.
- Zamyšlení nad vzděláváním studentů a zaměstnanců v oblasti filosofie vědy, etiky vědecké práce a práce s daty. V současném vzdělávání jsou tyto disciplíny zakotveny leda nominálně. Zabývám se prací s daty, inferencí, statistikou a matematickým modelováním poměrně dlouho, a často (a rád) spolupracuji napříč univerzitou i vně jejích bran. Mnozí kolegové, se kterými se při této práci setkávám, jsou v oblasti práce s daty (nikoliv vlastní vinou) kriticky nevzdělaní. V současné době navíc rezonuje ve vědeckém světě tzv. replikační krize, která ukazuje, že problém nedostatečného vzdělání v oblasti hodnocení dat je vnímán jako kritický celosvětově.
- Zaveďme mnohem větší transparentnost rozpočtu (fakult, univerzity).Umím si představit něco jako veřejný rozklikávací rozpočet až na úroveň kateder. Když to umí stát, budeme to jistě umět i my. Každý se tak bude moci podívat na strukturu příjmů a výdajů na jednotlivých pracovištích. Hospodaříme s penězi daňových poplatníků a sloužilo by nám ke cti, kdybychom tak činili otevřeně a transparentně.
- Zamysleme se nad platformou pro svobodnou a věcnou diskusi na univerzitě. Od dŽurnálu se vedení univerzity distancovalo. Jakou jinou platformu pro diskusi tedy máme? Od veřejných shromáždění akademické obce si po předchozích zkušenostech mnoho neslibuji. Jak je možné, že univerzita, která by měla být vzorem pro svobodnou a otevřenou výměnu názorů, už několik let nemá žádnou platformu pro diskusi?