/INGEBORG FIALOVÁ/
Zamýšlím-li se nad současným hodnocením vědeckých výkonů z hlediska humanitních (a částečně i společenských) věd, pak nemohu začít jinak než konstatováním, že už úvodní premisa je bazálně chybná, totiž ta, že zde má kvantita (počet výstupů, počet ohlasů, citací, recenzí) jakoukoli souvislost s jejich kvalitou, vůbec s duchem a pojmem humanitní vědy. Humanitní vědec potřebuje bádat do hloubky a dlouho a pokud možno bez vnějšího zadání (neboť každé – i jakkoli nevinně či obecně se tvářící – vnější zadání už usměrňuje tok myšlenek a oklešťuje svobodu a originalitu problémů/otázek i jejich řešení/odpovědí na ně). A jak může humanitní vzdělanec, jehož ideálním cílem jsou maximálně jednotky monografií/knih za celou kariéru „nahnat“ kýžený (přesto přírodovědci – jako příliš nízký – vysmívaný) počet publikací? Může se zříci ideálního cíle napsat skvělou, důkladnou, tlustou knihu a psát povrchní, nedomyšlené články, může rozsekat připravovanou monografii na jednotlivé kapitoly a ty pak publikovat jako samostatné články (hotovou monografii pak ovšem vykázat ještě navíc), může si některé své články nechat přeložit do čtyř světových jazyků (my překladatelé děkujeme za obživu!) a ty pak vykazovat jako čtyři různé záznamy, může různé editoriály, diskusní příspěvky, publicistické a jiné všeobecné tlachy vydávat za vědeckou studii (v humanitních vědách se to tak nepozná), může sem tam něco plagiovat, může se – nová metoda po vzoru přírodovědců – nechat připsat vděčným doktorandem jako spoluautor publikace. To vše se na humanitních katedrách dělo, děje a bude dít dále, dokud budou humanitní vědy poměřovány kvantitativními ukazateli.
Vyvstává samozřejmě kardinální otázka, jak tedy hodnotit humanitní vědy, když ne různými kafemlejnky, byť vylepšenými o kvalitativní ukazatele (které ale, jak píší kolegové na UPReflexi, patrně nepůjde zavést – nejsou lidi)? A ještě kardinálnější otázka je patrně ta, nakolik si může/chce univerzita a potažmo stát (který tu univerzitu platí z daní) dovolit humanitní vědce, kteří bádají důkladně, pomalu, bez zadání zvenčí a produkují výsledky, které nemají (zdánlivě nemají, zatím nemají) pražádné použití „v praxi“, žádné aplikace?
Tvůrci a vylepšovatelé různých kafemlejnků – a tohle označení vůbec nemyslím jako pejorativum, nýbrž smekám před každým, kdo úvahám a výpočtům čím dál složitějších algoritmů věnoval někdy i půlku svého života – si už řečí o „specifičnosti“ různých disciplín vyslechli dost a jsou na ně alergičtí, což chápu, protože každý ústupek jedné specifické disciplíně vnáší do čistého kafemlejnku nečistoty a navíc je precedentem pro další „specifické požadavky“. Nebudu se tedy bít v prsa a poukazovat na „specifičnost“ humanitních věd oproti vědám přírodním, lékařským a dalším, jímž kafemlejnky patrně vyhovují a dobře slouží[1], nýbrž začnu odjinud, formulací, za níž mi kolegové humanitní vzdělanci patrně ukousnou hlavu: Humanitní vědy do žádného kafemlejnku poměřujícího vědecké výkony nepatří, protože nejsou vědy. Alespoň ne v dnešním pojetí. Výkladu proč ne, tedy komentovanému výčtu atributů, které humanitním vědám chybí (anebo naopak přebývají) k tomu, aby dnes byly za vědy považovány, věnuji další článek bude-li po něm poptávka, teď chci ještě pokračovat v načaté provokaci:
Humanitní vědy jsou svými metodami ale zejména svým společenským přínosem dnes spíše příbuzné umění než přírodním/tzv. exaktním vědám (jejichž ideální forma – dnes už ovšem dávno v realitě neexistující – tvoří centrum představ o tom, co je věda). A proto by je měl stát a potažmo univerzita jako umění platit i hodnotit.
V praxi si to představuji takhle: Poté, co stát slušně zaplatí výuku a vzdělání učitelů (dějepisu, češtiny, jazyků, filozofie/základů společenských věd, náboženství, uměnovědných oborů[2]), nechť vyčlení balík peněz na „humanitní umělecká tělesa“, podobně jako to činí s divadly, filharmoniemi, operami, muzei, filmem a festivaly. O velikost balíku (jímž nechť klidně disponuje ministerstvo kultury), nechť se strhne lítý boj mezi státem a reprezentací univerzit, o dělení balíku nechť se poperou jednotlivé univerzity (provozovatelky oněch uměleckých těles) prokazujíce – ovšem argumenty přiměřenými oněm uměleckým tělesům – , že to jejich je lepší než to vedle.
Od tohoto návrhu si slibuji, že
- skončí zcela absurdní a nesmyslné poměřování „přínosnosti“ a „výkonnosti“ přírodních věd na jedné a humanitních „věd“ na druhé straně, čímž by se mohly vylepšit i mezilidské vztahy mezi přírodovědci (kteří na humáče shlížejí svrchu a posmívají se jim, že mají malý h-index) a humáči (kteří přírodovědcům bezmocně závidí a nevraží na ně). Na základě narovnaných mezilidských vztahů by se také oběma světům v budoucnu lépe spolupracovalo.
- Humanitní „vědy“ přestanou páchat sebevraždu na vlastních oborech tím, že se budou snažit (už dobře 50 let se snaží: výsledky jsou frapantní) připodobnit se vnějškově či dokonce metodami a jazykem přírodním vědám.
- Humanitní obory přestanou vyrušovat exaktní kolegy při jejich sebevražedném pokusu o likvidaci svých věd cestou kvantitativního hodnocení jejích výstupů.
- Různí žraloci a šíbři, kteří se samozřejmě okamžitě sletí i kolem tohoto nového „uměleckého balíku“, možná pokrčí nosem, protože pro ně bude příliš malý.
- Kolegové, kteří – zpitomělí současnou dobou a jejím „diktátem matrik“ – okamžitě začnou vytvářet obdobu původního kafemlejnku (takže jeho uživatelé zase začnou okamžitě uvažovat, jak ho co nejlépe napálit a podojit), snad alespoň vytvoří něco, co bude alespoň vzdáleně přiměřené humanitním „vědám“. (RUV už máme, stačí ho malinko vylepšit…)
- Stát nebude muset vysvětlovat nadvakrát (umělcům a akademiím), že na takové kratochvíle jako je opera nebo knížka o Karlu IV. teď nejsou peníze, protože je válka (nebo epidemie nebo energetická krize).
Co?
[1] Že to není pravda, že kvantifikující hodnocení poškozuje i (především?) přírodní a lékařské vědy ukazují např. různé etické kauzy excelentů na naší univerzitě.
[2] Zde si umím představit mnohem preciznější a cílevědomější práci státu se „směrnými čísly“, aby se nestávalo, že jednu dekádu chybí učitelé angličtiny a druhou přebývají učitelé dějepisu.