/INGEBORG FIALOVÁ/
Udělováním „cen za přínos v rozvoji oborů vyučovaných v konviktu začaly 4. listopadu v Kapli Božího Těla UC UP oslavy, věnované uplynulému dvacetiletí od rekonstrukce dřívějšího jezuitského konviktu v unikátní prostor zvaný Umělecké centrum UP“.[1]
Nejprve se ovšem vzpomínalo, jak to tehdy bylo, jak rektor Jařab koupil zcela zchátralou, před staletími ovšem nejhonosnější budovu jezuitské univerzity od československé armády za pouhou jednu korunu, jak mu ale tehdejší ministr kultury Pavel Dostál lál bláznů, když viděl, v jak zbídačeném stavu objekt je, jak pak ale v roce 2002, když byl konvikt zrestaurován do dnešní krásy, vyslovil na adresu rektora Jařaba oslavu bláznovství. Na starých fotografiích, jež se v Kapli při udělování cen promítaly, bylo vidět sběh akademického lidu, který spolu s pěti uměnovědným katedrami z FF a PdF, novými obyvatelkami Konviktu, oslavoval jejich nový, vskutku nádherný domicil, který univerzitě závidí přátelé z celého světa.
O rozvoj tří uměnovědných kateder z FF (počínaje akreditacemi nových oborů, razantním navýšením počtu studentů, výchovou akademického dorostu, až k vybavení kateder knihami, nástroji a přístroji a vyzařování na veřejnost) se velkou měrou postarali jejich tehdejší vedoucí: Ladislav Daniel, Jiří Štefanides a Jan Vičar. Daniel a Štefaides k oslavě pozváni byli (Štefanidws ovšem – prý ze solidarity s bývalým kolegou – nepřišel) a cenu dostali, Vičar nikoli Proč ne? No, protože je Vičar na filozofické fakultě persona non grata, protože si svého času troufl rozporovat rozhodnutí děkana Lacha o neprodloužení své smlouvy, urážkám na adresu svého díla i své osoby se bránil soudně a dovolil si dokonce poukázat na totalitně-komunikační fauly, kterých se dopouštělo nové vedení jeho katedry i fakulty při zápase, který se „o Vičara“ na FF rozhořel. Filozofická fakulta se mu na základě mimosoudního vyrovnání v roce 2020 sice omluvila[2], Vičar je ale dále v klatbě středověkých rozměrů: Jeho jméno se na FF nesmí ani vyslovit; když ho při udílení cen vyslovil rektor Jařab, nastalo v auditoriu všeobecné ošívání.
Kdybychom žili v totalitním režimu, bylo by Vičarovo eradikování z řad i z paměti alma mater Palackiana[3]tragickým příběhem personální čistky. Vzhledem k tomu, že v totalitě (zatím) ještě nežijeme, je to jen tragikomedie, je postoj současné (a minulé) garnitury filozofické fakulty jen trapný. Lidsky, společensky. Trapný, malicherný, plebejský, pavlačový.
Než zase budu moji kolegové z FF, Bilík, Lach, Šaradín a další, chtít radit přírodovědcům, jak „urovnat mezilidské vztahy“, měli by si nejprve zamést před vlastním prahem.
[1] https://www.zurnal.upol.cz/nc/zprava/clanek/umelecke-centrum-univerzity-palackeho-oslavi-kulatiny/
[2] Srv. https://www.dzurnal.cz/index.php/2020/09/14/potlesk-pro-jana-fisara/
[3] Velice si vážím rozhodnutí rektora Procházky, který na univerzitní slavnosti vrátil Vičarovy fanfáry. Na akademických slavnostech FF se hraje cosi jiného, hudebně daleko méně zábavného.