/MARTIN ŠTAINER/
V sobotu dopoledne jsem musel pro oční kapky do lékárny. Od pátečního večera, kdy jsem se dověděl tu smutnou zprávu, jsem se sice snažil ovládnout nutkání k pláči, ale nešlo to. Stalo se mi to poprvé… A to jsem věděl, že na tu zprávu nebudu už dlouho čekat. Jenomže, jak se mám smířit s tím, že odešel tak drahý člověk, když mám navíc tíživý pocit, že jeho smrtí v mnoha ohledech nastal „konec starých časů“.
RNDr. Josef Tillich, CSc. (3.9.1935 – 14.10.2022) zasvětil svůj profesní život naší univerzitě a jistě by měl aspirovat na to, aby se stal jednou z legend její novodobé historie.
Byl velmi skromný a nikam se netlačil. Šíře jeho znalostí byla obrovská, ale nikdy nedominoval v diskuzích. Dával rád lidi dohromady, ale nikdy se nestavěl do jejich čela. Víc naslouchal, než mluvil. Do debaty často vstupoval až ve chvíli, kdy začala zadrhávat, když bylo potřeba něco vyjasnit, doplnit; vystačil si jako pozorovatel. Šířil kolem sebe klid a pozitivní a veselou náladu. (Slyšeli jste ho někdy zvýšit hlas?) Ale všichni před ním měli přirozený respekt, protože kdo jej opravdu znal, věděl, jak velký je Jožka člověk.
Kudy chodil, tam trousil vtipy. Nevím, kde je pořád bral, dost možná je i sám vymýšlel, ale málokdy se stalo, že by nějaký opakoval. Přitom bylo jasné, že si mnohé vtipy pamatuje i padesát let.
A když tak běhal (spíš než chodil) po různých schůzkách, tak pořád nosil přátelům nějaké dárky. Kdyby tak šlo spočítat, kolik Jožka rozdal knih, čokolád a lahví vína! Nejspíš by dnes byl zapsán v knize rekordů.
Tak trochu v rozporu s výše uvedeným byl ale doktor Tillich prvním odvážným na Přírodovědecké fakultě, kdo veřejně vystoupil s podporou stávkujících studentů v roce 1989[1]. Okamžitě se zařadil mezi nejaktivnější pedagogy UP a díky svým jednoznačným postojům byl zvolen prvním předsedou Akademické rady UP. Funkce bylo to poslední, o co by usiloval (ostatně stejně jako o vědecké tituly), ale i tak působil jako prorektor dvou rektorů a proděkan své fakulty. Jistě by to všechno dělal klidně zadarmo (v té době se ty funkce ale skoro zadarmo dělaly…). Univerzitou žil a velmi intenzivně jej v posledních letech trápilo to, k čemu na jeho domovské fakultě také vlivem nekompetentních ingerencí vedení UP docházelo.
Josef Tillich nebude scházet jen svým nebližším v rodině, kolegům z UP a doslova tisícům bývalých studentů. Lítost nad jeho úmrtím budou pociťovat i lidé z umělecké sféry. Měl mimořádný smysl vyjadřovat se slovem, a tak skládal nádherné básně. Cit měl i v oku – a tak fotil, stejně jako v ruce – a tak maloval. A zase rozdával… Každý rok daroval mnoho obrazů svým přátelům, ale také do charitativní aukce pro mobilní hospic Nejste sami. Tam se všechny jeho obrazy vždy prodaly a cenou často překonaly profesionální malíře. Sám nikdy nic neprodal, ale měl velikou radost z toho, když hospic utržil osm, deset tisíc.
Jožku znají lidé z celé republiky také jako člověka, který byl jedním z prvních, kdo u nás popularizoval jógu. Své lekce začal provozovat už dávno před rokem 1989. A byl také spoluautorem první česky napsané učebnice jógy. Ta kniha se prodávala s velkým úspěchem, takže její vydání přineslo i zisk. A co se ziskem? Koupil se veliký dům na Ludvíkově, který dodnes slouží jako zázemí pro pořádání kurzů jógy.
Dalo by se toho napsat ještě hodně, ale myslím, že bude stačit, když na závěr svých vzpomínek použiji text prof. Josefa Jařaba: „Už delší dobu si stěžoval na zdravotní problémy, ale my co jsme ho znali a měli rádi, si říkali, že člověk s tak optimistickým pohledem na život a na svět, „přežije všechno“. Ta smutná zpráva přišla tedy jako nečekaná. S RNDr. Josefem Tillichem odchází kus historie olomoucké univerzity, část vskutku nenahraditelná. Kamarád Josef vždy spolehlivě rozlišoval mezi tím, co je dobré a nedobré – a dělal, co mohl, na podporu toho prvního. A tak zůstane v naší paměti jako skvělý kolega a učitel, vtipný a moudrý komentátor chodu světa, včetně toho akademického, pro mnohé jogínský guru a živitel potřebné životní naděje. Pro mne osobně zůstává jedním z nespolehlivějších opor a aktérů v naší listopadové sametové revoluci. Za to a za celý tvůj život jsme ti, Josefe, vděčni. Tvůj smutný Jožka Jařab“
Přesně tak, milý Jožko, jsme ti moc vděční a doufáme, že staré časy s tvým odchodem z tohoto světa neodchází také. Budeme se o to alespoň snažit.
Čest tvé památce! Jo, a pozdravuj nahoře!
dočkal jsem kaštanů to je má první meta vůně brambor pečených v popelu už se nedočkám ohně se nesmí a tak snad ještě vlákno babího léta mi něžně pošimrá skráně zabloudí-li k mé balkónové siestě a přece už se tomu směju protože oblak světla rozpustil tmu jež svírala mé srdce a rozzářil v něm pohár z onyxu a teď z něj proudí nekonečná láska a jeho zázraku neřeknu nikdy dost (Josef Tillich, září 2022)
[1] Redakce D-Žurnálu na tomto místě připomíná, že Josef Tillich byl také mezi prvními, kdo se 10.4. 2019 v článku „Není mi to jedno“ ozval proti podivným aktivitám kolem zakládání Catriny (tehdy ještě Cistu).