/VÁCLAV HOŘEJŠÍ/
Už jsem na tomto fóru dlouho ničím nepřispěl, takže to teď napravím:
Před několika dny tady Tomáš Fürst zveřejnil článek „Ústavní soud a RCPTM jako avantgarda revoluce”. Stěžejním sdělením bylo upozornění na manifest šesti českých statistiků, kteří se domnívají, že příčinou současné česko-moravské covidové katastrofy je v první řadě nedostatek dat.
Statistici tam říkají, že:
Reakce na koronavirus (stejně jako každý jiný praktický problém) má pět částí:
- Položit rozumné otázky.
- Získat relevantní a správná data.
- Na jejich základě tvořit matematické, či lépe statistické modely a učinit nějaký úsudek.
- Pomocí odhadnutých parametrů vytvořit predikci.
- Na základě predikce rozhodnout.
Říkají také, že:
Je čas se vrátit na začátek cesty. Zkalibrujme testovací metody (jak na detekci viru, tak na detekci protilátek všeho druhu), začněme odpovědně sbírat relevantní data. Důsledně data na všech úrovních zveřejňujme. Predikční modely, na jejichž základě jsou činěna zásadní rozhodnutí, zveřejňujme a podrobujme nezávislé odborné oponentuře. Při předkládání každého nového návrhu opatření trvejme na analýze jeho přínosů proti šíření viru a nákladů na ekonomiku i společnost. Trvejme též na předkládání odhadů udržitelnosti každého opatření.
Viděl jsem také na DVTV rozhovor Tomáše Fürsta s Danielou Drtinovou, kde říkal, že neznáme odpověď na naprosto nejdůležitější otázku – kolik lidí u nás už covid-19 prodělalo. Paní Drtinová se několikrát naléhavě, ale vlastně marně ptala, proč že právě tato otázka je tak důležitá a proč by odpověď na ni mohla situaci zachránit.
Přiznám se, že těm statistikům moc nerozumím – jistě by bylo dobré ta data mít, ale nemyslím, že by to jakkoli pomohlo v té nynější doslova katastrofální situaci. Požadavky na to, abychom nějak exaktně nejprve změřili efekty toho či onoho protiepidemického opatření, jsou naprosto iluzorní. Ostatně recentní studie tohoto typu ve světové odborné literatuře existují, ale příliš uspokojivé výsledky nedávají. Navrhují statistici, abychom s takovými studiemi začali teď, zde a lépe? A až bychom po pár měsících něco zjistili, abychom vytvořili lepší modely, a podle nich pak přijali praktická opatření? To je samozřejmě absurdní.
Mně se zdá, že ti statistici, podobně jako bohužel i mnoho jiných lidí, by chtěli prokázat, že ve skutečnosti covid-19 už u nás prodělala velká většina populace, že jsme tudíž už skoro dosáhli kýženého stavu kolektivní (stádní) imunity, a že tedy ta omezující opatření jsou zbytečná.
Někteří z těchto „promořovačů“ (kteří myslím bohužel ovládají i ministerstvo zdravotnictví) jsou dokonce ochotni tvrdit, že značná část z těch našich už skoro 25 tisíc „nadúmrtí“ padá ve skutečnosti na vrub třeba dopravním nehodám nebo jakémusi šoku z „vystrašení“ nezodpovědnými médii a „experty“.
Onemocnění u nás prokazatelně prodělalo něco přes 10% populace, a velmi pravděpodobně asi tak dalších 20% – tak, jako tomu je v řadě evropských zemí, kde se takové studie (založené na stanovení specifických protilátek u reprezentativního vzorku populace) uskutečnily. Ale i kdyby se ukázalo, že to prodělalo už třeba 70% lidí, co by z toho vyplývalo? Že můžeme všechna opatření zrušit?
Tomáš Fürst ve svém článku také píše (a jsem si skoro jist, že tím má na mysli i mě):
“Až příliš mnoho rozhodnutí s neuvěřitelně dramatickými dopady je založeno na dojmech, pocitech, obavách a přáních různých „expertů“, kteří z tepla svých domovů (a za plnou mzdu z peněz daňových poplatníků) radí vládě tu zakázat maloobchod, tu uzavřít provozovny služeb, tu zrušit školu milionům dětí, či případně rovnou zavřít úplně všechno”.
A zjevně s uspokojením kvituje rozhodnutí Ústavního soudu o neústavnosti některých vládních opatření. (Pozn. – Ta pasáž o „expertech“ v teple domovů placených z peněz daňových poplatníků ve mně vzbuzuje pokušení ostře reagovat, ale odolám mu…).
A ještě pár relevantních poznámek:
1) Jsem si jist, že pokud by tohle onemocnění hubilo především mladé lidi, nebo dokonce děti, vláda by reagovala úplně jinak – opravdu tvrdým „lockdownem“, tvrdým trestáním těch, kdo nařízení opatření nedodržují či dokonce ostentativně bojkotují, masivním povinným testováním a důslednou karanténou infikovaných. Je jasné, že ve značné části společnosti rezonuje názor, že stejně umírají hlavně lidé staří, chronicky nemocní, a tedy „neproduktivní“ a že ty ekonomické škody spojené se snahami o jejich záchranu jsou přílišné (a navíc jejich smrt by těm ostatním přinesla benefit ve formě úspor za důchody). Jsem ochoten takový podle mě nemorální názor považovat za legitimní, ale je zde jeden zásadní problém – pokud bychom přistoupili na takovouto strategii „proměřování“, rychle bychom zahltili kapacitu nemocnic těmi těžkými případy, takže by nebylo místo pro jiné, necovidové pacienty. To by bylo možno „řešit“ asi jediným způsobem – covidové pacienty prostě nepřijímat a nechat je umírat doma. K něčemu takovému by ale bylo třeba přijmout novelu zákona o ochraně veřejného zdraví (a zákonů s ním souvisejících); těžko si lze představit, že by něco takového v parlamentu prošlo…
2) V březnu 2020 zareagovala česká vláda, jako jedna z mála „západních“ zemí, přímo vzorně. Během jara jsme tak měli jen něco přes 300 obětí této nemoci. Paradoxně právě tento úspěch byl některými kritiky z řad ekonomů, ale bohužel i některých lékařů, znevažován. Kritici naříkali, že vláda zablokovala ekonomiku a způsobila velké hospodářské škody kvůli nemoci, na kterou zemřelo pouhých 300 lidí. Je neuvěřitelné, že tito vzdělaní a inteligentní lidé nechtěli pochopit, že onen nízký počet obětí byl právě důsledkem těch přijatých opatření, bez nichž by byl mnohonásobně vyšší (tak jako v řadě jiných zemí). A ten nářek nad „tvrdým uzavřením“ ekonomiky byl také do značné míry falešný – všechny výrobní sektory fungovaly téměř normálně, tvrdě byl postižen pouze sektor služeb.
Všechna omezující opatření byla v létě zrušena. Koncem prázdnin ovšem začal počet případů narůstat a vláda, snad z obavy, aby lidi nerozzlobilo opětovné zavedení obtěžujících omezení, zůstávala nečinná. Měla přitom dobrou možnost vymluvit se na veřejně prezentovaná stanoviska řady lékařských, ekonomických a uměleckých celebrit, které veřejnost ujišťovaly, že ta jarní protiepidemická opatření byla přehnaná, zbytečná a jen poničila naši ekonomiku. Potřebná opatření nakonec byla přijata, ale jen pozdě a váhavě, takže epidemie se vymkla kontrole a výsledkem byla podzimní vlna s vrcholem počátkem listopadu. Životem ji zaplatilo kolem 10 tisíc lidí.
Když už se zdálo, že tato vlna bude zvládnuta, začaly se blížit Vánoce. A vláda se opět zachovala „osvědčeným“ způsobem – protiepidemická opatření byla uvolněna, aby si lidé mohli před svátky nakoupit a trochu se i poveselit. Výsledkem je nynější táhlá třetí vlna, která přináší každým dnem 100 – 200 mrtvých a přivádí přetížené zdravotnictví do těžké situace.
3) Kdo za tento český katastrofální neúspěch může? V první řadě samozřejmě vláda. Její několikatýdenní nečinnost koncem prázdnin i nezodpovědné a hazardérské prosincové rozvolnění je neomluvitelné – zvláště po oné pozitivní jarní zkušenosti. Vláda v tom ale není sama – od dvou členů vlády jsem osobně slyšel zdůvodnění (či spíše výmluvu) „My jsme ale v září dali na názor senátora Ž.“. Ale oni přece měli dát na názor skutečných odborníků – několika epidemiologů, a ne na brněnského onkologa! Upřímně řečeno si myslím, že i ti epidemiologové, které nechci jmenovat, měli být ve svém doporučování mnohem důraznější! Nelze opomenout ani negativní roli opozičních politiků, kteří se také stavěli negativně ke včasnému (podle nich zbytečnému) zavedení nutných restrikcí. Všichni politici jednali nepochybně pod vlivem blížících se krajských a senátních voleb, kterým tedy padly nepřímo za oběť tisíce lidí…
4) Co je skutečným řešením nynější bezpříkladné krize (když tedy ten sběr dat a vytváření lepších modelů asi ne)? Jsou jen dvě řešení:
Buď relativně krátký, ale opravdu důsledný „lockdown“ téměř wuchanského typu, nebo masivní povinné testování s důslednou karanténou infikovaných a jejich blízkých.
A nejlépe kombinace obou těchto opatření.
A ještě něco – svěřit organizaci těchto mimořádných opatření, ale také očkování, novým, schopným, energickým lidem. Ti současní (především na ministerstvu zdravotnictví, ale zjevně i na pozici premiéra) už jasně prokázali, že nejsou schopni, nebo snad dokonce ani ochotni, efektivně řídit krizovou situaci.