/ZDENĚK OPATRNÝ/
Jak zimou zmalátnělí ptáci
sny naše krouží tam a sem.
Jen kdesi v hloubce
tuší zem
na níž se přistát nevyplácí.
Zem
ztuhlou pozdním podzimem
Pokud se k jaru dopotácí,
pak sklidíme, co zasijem
Co nesezobou zimní ptáci.
Motto, možno vnímat jako vysoce aktuální pro první podzim kovicénu. Je v tom ovšem malý háček – datum vzniku je sice také podzim, leč 1984. Přesto i dnes mne z těch veršů mírně mrazí. A tak jako tenkrát se jich nedokážu zbavit, žijou si dál svým životem. Přetahují se s mojí odbornou racionalitou. Proč mne vlastně postihlo ono fatální spolužití vědy s amatérskou poezií? A to vcelku pozdě?
Veršování by přece mělo provázet počátek puberty. Ani mně se hormonální poetické období na kosteleckém gymplu nevyhnulo, ale byl jsem chlapec spíše čtivý, nesportovní, nesmělý a veskrze eroticky neprotřelý. Takže jsem se seberealizoval spíše ve psaní různých humorných parafrází na dobové melodie, které jsme pak sborově pěli na různých školních akcích k nelibosti našich kantorů. Název „protestsongy“ jsem seznal až mnohem později, díky panu Jiřímu Suchému. Ale strategie „když si to rozházet, tak s každým…“ mne oblažuje po celý život.
Nutkavá potřeba transformovat vlastní emoce do slovních rytmů mne však ovládla až mnohem později, v čase daleko méně radostném, ba hořkém. Skončila nadějná léta šedesátá. Život soukromý i vědecký se začaly hatit. Vážné zdravotní problémy v rodině. Naděje roku 1968 odešly za sluncem z východu. Moje sestra pro změnu na západ. Má vědecká kariéra tak dostala trvalou stopku. Ne, neztratil jsem zaměstnání a ano, směl jsem obhájit svoji dizertačku a získat honosný titul Colonell of Science. Ale v tom světě západním se právě naplno rozvíjely moje milované biotechnologie. Měl jsem i pozvání na stáž ve špičkové švýcarské laboratoři. Ne však souhlas stranických orgánů.
A tenhle neradostný koktejl hledal únik z lepkavého smutku a beznaděje.
„Teče si voda, nemyslí nevnímá teče si voda protejká svět. Bejt jak ta voda, co šutry omývá, bejt jak ta voda, tek´ bych si hned…Tek´ bych si rovně a tek´ bych si nakřivo, vrážel bych do břehů cákal bych ven,Tek´ bych si rovně a kašlal bych na život, s hloupostí blbostí, malostí, směšností… Tek´ bych si jen ..“ (1972)
Čtu-li si tuhle ranou tvorbu ze svého šuplíku, rozhodně bych s ní dnes nešel „na trh“. Je to čirý amatérismus, nikdy jsem literární vědy nestudoval a odborníkům se tímto omlouvám. Ty další už byly povedenější. Zásluhu na tom měly zejména naše čtyři vnučky, deroucí se do života v pravidelných čtyř- pětiletých rozestupech. Moje občas chmurně filosofické či mostněmadisonské songy tak začaly být bohatě proloženy příběhy z jejich radosti, půtek, dospívání. Občas exkursemi do světa mé vědy. A jak tak běžel čas i různými reflexemi „radostí“ blížícího se stáří. Šuplík se plnil a provokoval k nápadu „co takhle z něj vytvořit vlastní knížku? Možná naivní sen, pokud člověk nechce ochudit rodinu a vydat dílo vlastním nákladem…
Ale stalo se, přihodilo se. Jak říká pan Lustig, jinak cestující v bižu, jedna z hlavních postav filmu Lotrando a Zubejda. Scénář, jak jistě víte, vychází z Devatera pohádek Karla Čapka. To je od nás, od Orlickejch hor. No a ta věta zní : „Svět je malej a o náhody v něm není nouze“. Já pro tuhle náhodu nemusel chodit moc daleko. Narodila se nám, právě na Mikuláše roku 1995, v pořadí druhá vnučka. Veronika – Bereniké, „ta která přináší vítězství“. Nadaná po mámě výtvarně, po tátovi chytrá na nauky.
Však ještě rok před maturitou se zajímala o chemické olympiády a plánovala, jak bude studovat hlavně biochemii. Ale onen graficko-designerský kumšt zvítězil a dovedl ji až k bakalářce na UJEP v Ústí n. L. Přišla na mne s vizí stvořit ilustrátorsko-grafický protějšek k vybraným dědovým básním ve společné knížce. Po dávné kresbičce osmileté Verunky k dědovým srpnovým narozeninám jsme ji nazvali „Starý lev a mladá opice“.
Bylo to vlastně dost riskantní rozhodnutí. Milovali jsme se sice od mala, ale právě jsme si prošli dost náročným, skoro dvouletým obdobím sporů o hodnotách světa a života vůbec. Věda a kumšt nebyly v souladu od chvíle, kdy se děda se svojí vrozenou „odbornou bezohledností“ vyjádřil k vnuččině rozhodnutí stát se ortodoxní vegetariánkou, až málem vegankou.
Ale jak to zrýmoval Zdeněk Svěrák ? „…Upeč třeba chleba, postav třeba zeď, žal se krásně vstřebá , začni s tím hned teď..? Vstřebal. Je to konstatováno i v úvodu k té první knížce z loňského předletí.
První? Ano. Nejen sama bakalářská práce měla úspěch. Mladá Opice se starým Lvem obsadili i
druhé místo v celostátní soutěži „Book in Progress“ .Z osmdesáti účastníků. Vyhráli špičkový tiskařský papír a později získali i sponzora na kvalitní tisk. Ovšem – za protiúpis. Do roka a do dne vytvořit druhé, rozšířené vydání původní knížečky. Do společnosti byla uvedena na nedávném Designbloku , tedy největší, byť kovidovými opatřeními značně omezené, „design akci“ tohoto roku . A lze ji už nalézt v nabídce několika knihkupectví – najdete na internetu..
Její příprava krom jiného přiměla starého Lva znovu prohrabat poklady jeho poetického šuplíku.
A znovu si podumat nad otázkou, proč vlastně vznikly.
Inu, svět je malý, vraťme se na závěr k panu Lustigovi, my cestující s naší vlastní bižu. Opět jsem se při tom konání potkal s náhodou – když jsem si povšiml dubnového dekameronského příspěvku pana profesora Josefa Jařaba : Síla poezie. A byl fascinován některými pasážemi jeho textu. Ano, i jako „humanitní laik“ bych se podepsal pod tvrzení, že my žijeme s jazykem a jazyk žije s námi. Ano, ač „doktor přes kytičky“, jak mne titulovaly naše vnučky – a nikoliv třebas lékař/porodník jako citovaný Oliver Wendel Holmes mohu souhlasně přijmout názor, že : „…jazyk, zejména jazyk básnický, vědomě i podvědomě imituje rytmy života, jako tlukot srdce a dech, že důležitý je i princip opakování, tedy kontinuity zvuků, rytmů a forem..“. Je mi nesmírně pochopitelné sdělení, že „..vězenkyním v sovětském gulagu pomohlo skládání básní a jejich vzájemné odříkávání zachovat si zdravý rozum a přežít..“ Odpovídá mé vlastní zkušenosti s krásou i tragedií života – v němž „v nejlepším přijde usměvavý funebrák“.
Ale zatím se stále vrací i jaro, ač už je ve svém věku vnímám spíše jako pozorovatel. I to veganské.
Konečně našlo si cestu, přiběhlo poklusem. Jak bělostné stonky chřestu studentským kampusem stepují nohy dívek zimních džín zbavené. A klukům do vzpomínek se duha zaklene.
Jak křehké stonky chřestu… Váhá , kdo otálí. Pohni se, synku, nestůj !!
Dřív, než se opálí.