Kam kráčíš, Univerzito? … aneb zpověď štěkajícího psa.

/MAREK PETŘIVALSKÝ/

Když jsem před takřka dvěma lety dopisoval otevřený dopis rektorovi Univerzity Palackého, ve kterém jsem shrnoval obavy a znepokojení panující mezi členy akademické obce PřF UP vyvolané zákulisními informacemi o utajované přípravě vydělení stávajících výzkumných center z mateřských fakult, váhal jsem, zda připojit i osobnější a emotivně zabarvenou větičku: „Obávám se, pane rektore, že jste se ocitl ve špatné společnosti …“. Z dnešního pohledu, nejen mého, větičku velmi naivní – dnes si totiž dovolím napsat: to naše univerzita se ocitla ve špatné společnosti – a to svého vlastního vedení … Tenkrát bych měl „špatnou společností“ na mysli zejména ty, kteří byli schopni všem do očí tvrdit, že všechny kolující zvěsti nejprve o vzniku „technologické fakulty“ a později nového „nadcentra“ jsou pouhými výmysly a pomluvami ze strany vedení PřF v čele s novým děkanem M. Kubalou. Přitom veřejným tajemstvím nejen na PřF bylo, že lidé z vedení i z administrativy center dnem i nocí dlouhodobě pracovali na přípravě dokumentů potřebných k připravovaným zásadním změnám uspořádání fakult a univerzity. Jistým způsobem jsem si v oné době vážil těch zasvěcených, kteří na přímé dotazy neříkali raději nic – aby nemuseli lhát, a přitom zůstali loajální svým nadřízeným. Když jsem pak 26. září 2018 rozeslal na „všechny světové strany“ otevřený dopis rektorovi (viz příloha 1), dostalo se mi různorodých reakcí – od upozornění z vedení center, že není nutno vše „hnát na ministerstvo“ (které sloučení center do nadcentra jistě podporuje) až po vyjádření vřelých díků lidí z fakulty i univerzity. Díky některým z nich jsme se cítil jako jakýsi „Jánošík“, který se nebojí postavit vrchnosti a napsat, co si mnozí myslí, ale raději neříkají nahlas. Od lidí z center jsem slýchával důvěrná sdělení typu: „Zcela souhlasím a chtěl bych zůstat pod fakultou, ale rozumíš, jsem zaměstnaný na grantu, mám rodinu, dům, hypotéku, …“. Tenkrát jsem ve slabé chvilce snad i uvěřil osobní odpovědi pana rektora, že po nadcházející prezentaci (rozumějte: odtajnění) projektu tehdy nazývaného CIST a na základě racionální debaty dojdeme všichni k názoru, že „projekt má hluboký smysl“.

Vývoj tohoto projektu za minulá dvě léta od již legendárního setkání rektora s akademickou obcí v aule PřF UP je dosti dobře znám a vyjádřila se k němu v minulosti i ve dnech současných řada kolegů napříč univerzitou. Lze jej mimo jiné dost přiléhavě popsat jako „krok vpřed, dva kroky vzad“. Během této doby se přesvědčivě ukázalo, že původním hlubokým smyslem vzniku nadcentra bylo zejména zbavit centra dohledu fakult a zajistit jejich financování na úkor ostatních součástí naší univerzity. V rámci „vnitrouniverzitní politiky“ by to snad mohlo být považováno za pochopitelný cíl ze strany vedení center – nikoliv však ze strany vedení univerzity, které v této snaze centrům poskytovalo a stále poskytuje veškerou možnou součinnost, zejména ve snaze zlomit odpor ze strany PřF.

K tomu se postupně odhalovalo i to, že CATRIN může posloužit i jako útočiště před dosahem fakultní etické komise. Jako stále zesilující linka se totiž vším proplétaly okolnosti spojené s osobou tehdejšího generálního ředitele RCPTM Radka Zbořila. Nemohu nevzpomenout na schůzi vědecko-pedagogické rady oboru chemie (velmi výrazně zasaženého veškerým děním), kdy nám Radek Zbořil nalil čistého vína sdělením, že si centra přejí „rozchod za každou cenu“ a že přípravy probíhaly v utajení tak, „jak si to přál Jarda“. V následující době jsem bohužel nejen já, nýbrž celá chemická komunita, musel vstřebat přesun RCPTM a jejího vedení z piedestalu světové excelence do nejhlubšího bahna „Podvodníkova“, jak je RCPTM dnes nazýváno. A také jsme se musel vyrovnat se se skutečností, že UP obohatila český vědecký žargon o výrazy jako „zbořilizace dat“, „navalžík“, něco „zbilíkovat“ nebo „věšet někomu bilíky na nos“.. Mezi „štěkajícími psy“, kteří upozorňovali na etické prohřešky v publikacích týmu R. Zbořila a neudržitelnost podpory a ochrany tohoto jednání ze strany vedení UP, se mi dostalo jisté výsady a uznání: Byl jsem označen – před etickou komisí PřF, ale i v celostátních médiích – jedním z dříve nejcitovanějších českých chemiků za udavače. Beru to jako poklonu a přiznání viny současně – kdybych nebyl udavačem a neupozorňoval na věci, které opravdu nastaly, spadl bych do kategorie obyčejných pomlouvačů, které je možno popohánět před etické komise a podávat na ně trestní oznámení.

Při argumentaci pana rektora a zastánců nutnosti vytvoření nadcentra CATRIN jsme často slýchávali pojem „kritická masa“. Jsem si jist, že za poslední dva roky se kritickou masu podařilo vedení center a UP opravdu dát do pohybu, ba přímo do neklidu. Na počátku byla jen zdánlivě malá skupina (někdy nazývaná hrstkou věčných nespokojenců, kverulantů, závistivců a nevěřících Tomášů nevěřících v lepší budoucnost pod praporem CATRIN) těch, kteří se nahlas postavili snahám vedení center a univerzity. Přidávaly se ale hlasy napříč akademickými a vědeckými kruhy nejen na UP, od studentů přes vážené profesory až po emeritní rektory. Dnes kolem sebe vidím širokou akademickou obec všech těch, kteří prozřeli natolik, aby pochopili, že všechno dění kolem CATRIN je jen jedním z mnoha projevů hlubokých strukturálních problémů fungování univerzity, jejichž symbolem je současně styl a úroveň jejího vedení. Myslím si, že UP na tom není tak špatně, abych zde napsal, že má takové vedení, jaké si zaslouží. Současně se domnívám, že až si budeme moci přečíst všechny závěry interního auditu UP, zatím dostupného jen vyvoleným, tak naznáme, že UP na tom není zdaleka nejlépe.

V těchto dnech je hojně diskutováno, zda má stávající akademický senátu UP „legitimitu“ na svém zasedání 9. září cokoliv závažnějšího projednávat. Pokud to mohu hodnotit pohledem bývalého senátora fakultního i univerzitního na své alma mater, Masarykově univerzitě, tak ani v pohnutých dobách porevolučních si nepamatuji na tak obrovský tlak, kterému jsou nyní senátoři ze strany vedení UP vystaveni. Věřím, že členové akademického senátu přesto dokáží najít to správné řešení, to správné – měřeno zájmy univerzity. Do tohoto řešení, dle mého názoru, spadá nejen odmítnutí zabývat se úpravou vnitřní norem UP, ale také úvaha, zda v zájmu UP nenazrál čas na změnu jejího vedení – neboť, jak říká oblíbené rčení, „schody se mají zametat odshora“. Může to být malý krok pro akademický senát a velký krok pro univerzitu – nebo také naopak, to záleží na perspektivě a časové škále pohledu.