/DALIBOR ŠTYS/
Paní Ingeborg se snaží vysvětlit chování prorektora Bilíka tím, že je zvyklý na to, že v humanitních vědách je všechno jen narativ. Přírodovědec by řekl, že na konci úvodu ke článku se uvádí shrnutí motivace k provedení popsaných experimentů a na konci v diskusi se uvádí, jaký má autor názor na zkoumaný problém v kontextu dosavadních znalostí a poznatků nově v článku popsaných.
Jen málokterá experimentální přírodní věda – konkrétně je to organická chemie malých molekul – dává naprosto jednoznačný závěr. Články v tomto oboru mají přibližně tento obsah: Daným postupem jsem připravil/izoloval čistou látku jejíž strukturu zde detailně dokládám. Všechny ostatní vědy, počínaje experimentální fyzikou, přes všelijaké roztodivné chemie a geologie až po biologii a medicínu ukazují jen dílčí poznatky, které nějak přispívají k pokroku poznání v daném směru. V čem se tady tak dramaticky liší od humanitních věd? I tam přece autoři musí uvádět své zdroje. Ano, nejsou tvořeny maticemi čísel, jsou to například texty. Nebo to jsou filmy a obrazy – co jiného ale mají k dispozici biologové od buněčných až po organismy a lidská těla? Všichni, humanisté i přírodovědci, musí uvádět své zdroje. Nechápu, co může humanistu přivést k názoru, že zdrojová data by v přírodovědě legitimně nemusela být k dispozici. Něco jako tuto informaci jsem našel v nejmenovaném rukopise v nejmenovaném archívu a neprozradím kde? To by nějaký editor historického časopisu připustil? Moc se mi to nezdá.
Informace v historických zdrojích bývají zkresleny jejich autory. Někdy i archiváři některé citlivé materiály „radši nenajdou“, zejména z nedávné doby. I takové, které by mohly změnit běh dějin, jak mi kdysi vyprávěl jeden z nejvýznamnějších českých archivářů. To vše je pravda, nicméně zkreslené zdroje stále fyzicky existují a zdroje z nichž jsem nevycházel, jsou pořád zdroje nepoužité.
Informace v přírodovědných datových sadách bývají zkresleny přístrojem. Dnes více než jindy – analogová informace se převede (nastříhá) na digitální a zkomprimuje se kompresním algoritmem, o němž naivní a nadšený přírodovědec většinou nemá ani ponětí. Koneckonců přístroje se dnes kupují ve výběrovém řízení a cílem prodejce není představit zákazníkovi „nahou pravdu“ ale prodat přístroj. Proto se snaží zákazníkovi vyhovět. Zachování dat ve formátu přednastaveném aplikačním technikem v naprosté většině případů dostatečně nevypovídá o výsledcích původního měření. Takové záznamy jsou něco jako kronika Václav Hájka z Libočan, ten si také na základně (dnes bohužel zaniklých) materiálů ze zemských desek vyfabuloval úžasné historky z českých dějin. Profesor Trattnig z vídeňské Medicínské univerzity prohlásil „ I am not interested in primary data, I need clear biologically interpretable image.“
Přírodovědec se dále snaží vyhovět editorovi a reviewerům nejpopulárnějších časopisů. To znamená neznepokojovat (!) je příliš nepochopitelnými poznatky. Co by znepokojovalo se vynechá, v extrémním případě se vymaže pík. Nemít původní data publikovaná v článku je samozřejmě extrém, nicméně data z předběžných (tj. v článku ze subjektivních důvodů nepoužitých) experimentů není z kapacitních důvodů často možné uchovat. A mohou být významná. Proto se organická chemie, kde je vše jasné, krčí se svým medián impakt faktorem 2,066 a agregátním 3,344 v koutku daleko za třeba buněčnou biologií s IF 3,485, respektive 5,987. Číst články z buněčné biologie je dobrodružství a zkusit je zopakovat ještě větší.
Pokud jde o publikované výsledky, jsou na tom humáči i přírodovědci stejně – musí být schopni doložit své zdroje, to je úplný základ. Nedoložení zdrojů je důvodem ke stažení článku, v humanitních i přírodních vědách.
Přírodověda má tu jedinou výhodu, že se může ztracený experiment nebo pozorování zopakovat, třeba i v přítomnosti někoho, kdo má jiný názor, byť i jen na interpretaci dat. Toto je jediná skutečná odlišnost mezi humanitními a přírodními vědami: experimentální a teoretická přírodověda dokáže obnovit zaniklé zdroje informací a tato obnova, často technicky vylepšená, je většinou ku prospěchu věci. Naopak kdo odmítá jít do laboratoře a výsledek zopakovat, u toho si můžeme být jisti, že má co skrývat.