/MARTIN FAFEJTA/
Pár poznámek jednoho z kandidátů do AS UP – proč by měl o podobě VŠÚ rozhodovat nově zvolený senát a proč bych VŠÚ nevyčleňoval z fakult a nestavěl jej na roveň fakultám
V diskusích před volbami do akademického senátu univerzity se objevuje otázka, zdali má o finální podobě vysokoškolského ústavu rozhodnout senát stávající, nebo ten nově zvolený. Z jedné strany zaznívá, že nový senát je po svém zvolení jediný legitimní rozhodovat o natolik zásadní věci, z druhé slyšíme, že ten stávající se ústavem zabývá tak dlouho, že má důležité expertní znalosti, na základě kterých může, na rozdíl od senátu nového, rozhodnout daleko kompetentněji.
Dovolil bych si s druhou tezí nesouhlasit. Akademické senáty jsou tvořeny akademiky, kteří jsou experty ve svých oborech, a studujícími, kteří k této expertize směřují, ovšem valná většina toho, o čem v senátu rozhodují, se netýká jejich expertních znalostí. Senát nemůže být expertní orgán, protože žádný expertní orgán nelze zvolit ve volbách, kde sami voliči nejsou experty. Senátoři rozhodují na základě svého ideového přesvědčení, které mohou legitimně prosazovat, protože na jeho základě získali mandát ve volbách – přičemž by samozřejmě měli používat rozum při své ideové argumentaci, nechtějí-li se zpronevěřit své akademické profesi. Čili argument, že stávající senát má do problematiky hlubší vhled, než bude mít nový senát, sice může být v důsledku pravda (ale také nemusí), ovšem nelze z něj dělat experta na danou problematiku. A senát vzešlý z těchto voleb bude navíc navýsost legitimní, protože jeho voliči budou rozhodovat na základě znalosti stávající situace. Proto mne poněkud znepokojuje teze, že starý senát by měl využít stávající krizové novely vysokoškolského zákona a rozhodovat až do září – bez ohledu na to, že bude zvolen nový senát. Doufejme, že to jsou pouze teoretické úvahy, které nebudou nijak naplněny.
Pokud bych byl zvolen do senátu, jak bych se postavil k existenci vysokoškolského ústavu? Akademická samospráva v podobě senátů tvořených volenými členy akademické obce je pro mne jedním z definičních znaků ideje univerzity jako takové. Vysokoškolský ústav nemá studenty a není z velké části tvořen akademickými pracovníky, nemůže mít tedy ze zákona (a i z logiky, nemá-li studenty) akademický senát. I proto by neměl být postaven na roveň fakultám, protože způsoby rozhodování o něm a v něm jsou z principu jiné než u fakult. Univerzita je primárně institucí, která vyučuje (samozřejmě musí i bádat), takto je definována. Nepovažuji za šťastné, aby jejími základními stavebními kameny byly i jednotky, které jako celek výuku nevykonávají.
Univerzita je idea. Idea výuky postavené na rozumu a férové diskusi – jak mezi vyučujícími navzájem, tak mezi vyučujícími a studujícími. Jak píše Robert M. Pirsig v knize Zen a umění údržby motocyklu: „Skutečná univerzita je stav mysli. Je to obrovské dědictví racionálního myšlení, které si lidé předávají ze století na století a které neexistuje na žádném konkrétním místě. Je to stav mysli, který v průběhu věků znovu a znovu obnovuje skupina lidí, kteří mají tradiční titul učitele, ale ani tento titul není součástí skutečné univerzity. Skutečná univerzita není nic menšího než nepřetržitý proud rozumu. Kromě tohoto stavu mysli neboli ‚rozumu‘ však existuje právnická osoba, která má naneštěstí stejné jméno, ale představuje něco úplně jiného. […] tato druhá univerzita čili právnická osoba nemůže vyučovat, nevytváří nové poznatky, ani nehodnotí kvalitu myšlenek. Vůbec to není skutečná univerzita. Je to pouze ‚církevní budova‘, prostředí nebo působiště, kde byly vytvořeny příznivé podmínky, ve kterých může existovat ‚pravá církev‘. Lidé, kteří tento rozdíl nevidí, pak neustále propadají mylnému dojmu, že ovládnutí církevních budov znamená ovládnutí církve […]. Vidí učitele jako zaměstnance té druhé univerzity, kteří by měli na povel hodit rozum za hlavu a stejně jako zaměstnanci v ostatních firmách bez reptání poslouchat.“ (Viz české vydání knihy z roku 2006, s. 124.)
Ano, idea univerzity je dlouhou tradicí rozumné a tedy i svobodné (neboť nemůže existovat svoboda bez rozumu a s ním spojené schopnosti vědomě ovlivňovat vlastní život) diskuse a výuky. Buďme konzervativní a řiďme se touto tradiční ideou univerzity, která je v důsledku podstatnější než všechny organizační jednotky a zaměstnavatelé.