Císařovy nové šaty 2

/MICHAL BOTUR/

Když v září 2018 přišel náš pan rektor s návrhem postavit z cihel Přírodovědecké fakulty nový vysokoškolský ústav, směle jsem svým přátelům a kolegům říkával, že návrh je to natolik nepodložený, nespravedlivý a celkově absurdní, že bude stačit říct nahlas: „Král je nahý!“ a bude po všem. Už brzy tomu budou dva roky a události mi za pravdu nedaly vůbec v ničem. Teprve dneska jsem si uvědomil, že ono klišé o „nahatém králi“ je přece odkaz na pohádku Císařovy nové šaty Hanse Christiana Andersena. Ihned jsem přiskočil ke knihovně, v zadní řadě knih, které nikdo nečte, jsem vyhrabal stařičké vydání Pohádek a začal jsem studovat.

Příběh začíná tak, že císař, který nade vše miluje módu, se doslechne, že se ve městě objevili dva tkalci, kteří „… tvrdili, že dovedou utkati nejkrásnější látku, jakou si jen lze představiti. Nejen že barvy a vzorek jsou neobyčejné krásy, nýbrž že šaty z látky této zhotovené mají tu kouzelnou vlastnost, že jsou neviditelné pro takové lidi, kteří se k povolání svému nehodí, aneb jsou nestydatě hloupí.“ No jasně, že král ihned potřeboval nový outfit a zadal si na látku objednávku. Jak čas běžel, byl král netrpělivý a posílal do tkalcovské dílny ministry a vysoké úředníky, aby výrobu kontrolovali. V dílně tkalci vždy předvedli stejné divadlo. Máchali prázdnýma rukama, předstírali, že v nich drží látku, a obdivovali ušlechtilé materiály a přenádherné vzory. Pan král o úspěších mistrovské tkalcovské dílny dostával jedno svědectví za druhým. Netrvalo dlouho a brzy si o látkách povídali všichni. Abych to neprotahoval, když mistři tkalci práci dokončili, udělil císař „… oběma podvodníkům po vysokém řádu a dal jim titul dvorních tkalců.“ Poté mu tkalci z látky ještě ušili šaty, císař se do nich oblékl a hned se běžel – ve skutečnosti nahý – pochlubit poddaným. Zblbnutý lid byl pochopitelně v rozpacích, ale kdo by chtěl být za hlupáka nebo dělat potíže, tak se všichni radovali, králi mávali a jeho oblek obdivovali.

Vždycky jsem si myslíval že pointa této pohádky přijde právě nyní (uvidíme ale, že to podstatnější nás teprve čeká). Malé dítě dosud neznalé souvislostí totiž zavolá „Král je nahý!“, pravda zasáhne jako elektřina všechen lid a podvod praskne. 

Myslel jsem si, že pohádka skončila. Král – čekal jsem – udělá to, co bych na jeho místě udělal já, totiž že skočí do kočáru, zmizí v paláci, a ještě dlouho se bude vyrovnávat s tím, že si kabát nechal ušít z ostudy. Pravdu měl (a já bych byl před dvěma lety moudřejší, kdybych býval pohádky četl pozorně) Hans Christian Andersen. Příběh totiž uzavřel takto: „‘Nemá na sobě nic!‘ zvolal konečně všechen lid. Tu se ulekl císař, neboť jemu samému připadalo, jakoby pravdu měl lid; ale myslil si: ‚Teď není všecko nic platno, musím to již vydržeti!‘ A tak jal se ještě pevněji vykračovati, a komorníci nesli vlečku, které vskutku ani nebylo, ještě hrději za ním.“

Co bude dál? Zorganizuje král svým novým šatům pí ár kampaň? Prosadí se šaty do kolekce na příští sezónu? Budeme je nosit povinně? Pohádky ale mají končit dobře, ne?