Dekameron: Z akademického folkloru

/ JIŘÍ FIALA/ 

Univerzita je obecně traktována jako instituce seriózní, bazírující na akademické etice i etiketě, přesto se i na akademické půdě rodí a tradují se příběhy humorné, ba groteskní, náležející k akademickému folkloru. Několik z těchto skazek olomoucké provenience prezentujeme níže, přičemž započneme vzpomínkou na olomouckou univerzitní půdu v nepřeneseném slova smyslu, tj. na 

Rektorátní mansardy

Po vzniku Univerzity Palackého v roce 1946 byly půdní prostory průčelního a pravého bočního křídla dosavadního kapitulního proboštství společně s přestavbou proboštství pro potřeby rektorátu UP upraveny jako mansardy, v nichž byly ubytovány studentky sousedící filozofické fakulty, jež nalezla umístění v dosavadním Komeniu, před 1. světovou válkou Elisabethinu. Bývaly to doby idylické: v podvečer se vrata rektorátu a filozofické fakulty uzamkla a oba objekty střežil jediný muž – správce budov a současně univerzitní pedel pan Drápela, jenž se svou rodinou obýval služební byt v přízemí levého bočního traktu filozofické fakulty. Studentky, ubytované v mansardních pokojících po dvou, vlastnily klíče od vrat filozofické fakulty, a mohly si tak vodit na rektorátní mansardy své milence, kdykoli se jim zachtělo, a ti je opouštěli v pozdních nočních hodinách, když se spolubydlící studentka, jež se kolegiálně odebrala do kina, divadla či restaurace, vrátila do svého obydlí. Občas ovšem docházelo k rozmíškám mezi spolubydlícími studentkami, poněvadž lůžko umístěné pod šikmou střechou mansardy nebylo vhodné k milostným hrátkám, jimž podstatně lépe vyhovovalo lůžko nacházející se pod rovným stropem a jehož držitelka mívala proti zneužívání svého lože svou spolubydlící k uvedenému účelu námitky. 

K vážnějšímu konfliktu došlo teprve tehdy, kdy na ideologické oddělení Okresního výboru KSČ v Olomouci, jenž na Univerzitu Palackého aplikoval princip „vedoucí úlohy strany“, doputovalo anonymní udání, že koleje na rektorátních mansardách fungují jako hodinový hotel. Rektorát UP v souhře s děkanátem FF UP a správou kolejí UP reagoval na stranické pokárání tak, že nechal v průjezdu předního traktu FF UP vybudovat vrátnici osazenou denní a noční vrátnou v důchodovém věku, studentkám ubytovaným na rektorátních mansardách odebral klíče, a ty pak v nočních hodinách musely paní vrátnou burcovat zvonkem, aby jim otevřela vrata FF UP a na mansardy je po předložení kolejního průkazu vpustila; mužské návštěvy pak musely opouštět mansardy v hodinu stanovenou kolejním řádem. 

Po čase však bylo nalezeno v křoví na městských hradbách pod budovou rektorátu UP stočené lano, a když vyšlo najevo, že se kterýsi student, opouštějící po půlnoci v podnapilém stavu dívčí mansardy a spouštějící se po laně z hradeb, málem přizabil, byly studentky z mansard vypuzeny a nahrazeny studenty, s nimiž zde byli ubytováni též vědečtí aspiranti. (Pro nepamětníky: vědecký aspirant po sepsání a obhájení kandidátské disertační práce a kandidátské zkoušce a po absolutoriu tříletého běhu Večerní univerzity marxismu-lenismu při Domu politické výchovy Okresního výboru KSČ v Olomouci získal za své příjmení titul CSc. – kandidát věd). Studenti ovšem tropili na rozdíl od studentek v nočních hodinách notný hluk, využívajíce kdejaké příležitosti k nemírné kozumaci alkoholických nápojů, a tím bránili vědeckým aspirantům ve vědeckém aspirování, ba i ve spánku. Napětí mezi studenty a vědeckými aspiranty z této příčiny eskalovalo, až vyvrcholilo v pěstním zápase mezi jistým studentem, později ředitelem jisté střední školy, a jistým vědeckým aspirantem, později profesorem UP v Olomouci a členem Senátu Parlamentu ČR. Do rektorátních mansard se poté nastěhovali rektorátní úředníci a od té doby zde vládne klid a pořádek. 

O docentu Machalíkovi

K nejobávanějším vyučujícím Ústavu marxismu-leninismu UP, zřízeném na počátku husákovské „normalizace“, náležel mezi studenty olomoucké univerzity doc. PhDr. Jiří Machalík, CSc. (* 19. června 1945), jenž přednášel a tvrdě zkoušel marx-leninskou disciplínu zvanou vědecký ateismus. A tak se jednou na zdi baziliky Navštívení Panny Marie na Svatém Kopečku u Olomouci objevil veliký nápis: 

„DĚKUJI TI, PANENKO MARIE SVATOKOPECKÁ, ZA TO, ŽE JSEM UDĚLALA ZKOUŠKU Z VĚDECKÉHO ATEISMU U SOUDRUHA DOCENTA MACHALÍKA!“ 

Mefistofelský zjev doc. Machalíka vstoupil i do české literatury – posloužil jako předloha pro postavu pátera Machalíka v historickém románu olomouckého literárního vědce a spisovatele Josefa Galíka (1932–1999) Čekání na konec tmy, odehrávajícím se mj. i v Olomouci během 2. poloviny 18. století (román vydalo roku 2012 nakladatelství Periplum). 

V roce 1990 se doc. Machalík stal prvním předsedou KSČM, poté do roku 1996 působil jako poslanec Parlamentu ČR – Poslanecké sněmovny za Levý blok, rovněž se věnoval podnikání orientovanému na „zprostředkování velkoobchodu a velkoobchod v zastoupení se základními zemědělskými produkty, živými zvířaty, textilními surovinami a polotovary“. Zemřel 13. února 2014 (https://cs.wikipedia.org/wiki/Ji%C5%99%C3%AD_Machal%C3%ADk).

Odposlechnuto na chmelnici

Před Listopadem ’89 bývali nastupující studenti prvních ročníků UP vysíláni na povinné zemědělské brigády, přičemž nejen mladí asistenti, ale i obstárlejší docenti fungovali jako „pedagogický dozor“. Často se tak brigádničilo na hanáckých chmelnicích – v Tršicích, Hněvotíně aj. Stalo se, že „pedagogický dozor“, zamaskovaný chmelovými „štoky“, vyslechl následující rozhovor dvou prvoročaček otrhávajích chmelové šištice:

„Tak mám dojem, že na té fildě bude děsná votrava, dyť tu nejsou žádný študáci!“

„Ale co, nejsou študáci, sou asáci.“

„Prosím tě – dílem sou starý, dílem ženatí.“

„Dyž bude starej, budeš zajištěná, dyž bude ženatej, rozvede se kvůli tobě.“

Křest Něvou

Studenti ruské filologie jezdívali před listopadem ’89 na jazykové stáže do Leningradu (dříve a nyní Petrohradu). V jedné skupině se tak ocitlo osm velice pohledných studentek, jež byly vyslány do Leningradu v červenci, kdy v tomto městě slunce nezapadá (pověstné „bílé noci“), a rtuť teploměru občas překračuje i 25 stupňů Celsia nad nulou. Procházívaly se tedy po širokých leningradských bulvárech v co nejletnějším odění – jedna z nich si svými oranžovými froté šortečkami vykoledovala poznámky typu: „Smotri, eto žopka kak apelsin! [Koukej, to je prdelka jako pomeranč!]“, a druhá si usmyslela, že se rozhodně musí vykoupat v Něvě. Pod vysokým nábřežím z rudého granitu se široká Něva valila k moři, její hladina nesla lodě a čluny různého typu včetně válečných obrněnců (prohlídka revolučně zasloužilého křižníku Aurora byla ovšem neopominutelnou součástí stáže), ale až k nábřežní zdi nedosahovala. Po obou stranách říčního koryta žloutly písečné pláže, na nichž polehávaly a slunily se davy Leningradců – kupodivu se však nikdo z nich nekoupal. A tak celá dívčí skupina sestoupila nedaleko Ermitáže po žulových schodech na pláž a předvedla se v různobarevných bikinách, zatímco plavkyně zvolila pro svůj „křest Něvou“ sněhobílé jednodílné, nicméně odvážně vykrojené plavky. Jakmile vstoupila do vody, ponořila se a učinila několik temp, rekreující se davy povstávaly z polohy ležmo a nevěřícně ji sledovaly. Příčina davového údivu se záhy objasnila – když se olomoucká rusistka vynořila z vody, jak její plavky, tak pokožka byly pokryty černou vrstvou mazutu unikajícího z proplouvajících lodí. Brodila se pak k pláži, přičemž její sličná ústka chrlila vulgarismy české a kupodivu i ruské, jež se v té puritánské době vůbec ve slovnících nevyskytovaly.