Podívej, ´s mi miláčku, k srdci nepřirost

/INGEBORG ŽUMPA FIALOVÁ/

Rouška – je dnes slovo, jehož frekvence používání neobyčejně vzrostla, slyšíme ho odevšad denně tisíckrát: roušky nejsou, roušky se nosí povinně, roušky chrání před virem, roušky nechrání před virem, roušky se šijí svépomocně, rouškami nás bratrsky zásobuje Čína, na roušky se stojí fronty, roušky se vyvařují a žehlí, na roušky se nesahá, roušky se sundávají odzadu, rouškami se plní prodejní automaty, takže tu máme už i nové slovo – „rouškomat“ atd. 

Nosit povinně roušku má své nevýhody. Ta první a největší je, že při pohledu na orouškovaného (další nové slovo!) bližního si ihned (byť podvědomě) uvědomíte, že situace není normální, že se něco děje, že se děje něco zlého – a píchne vás u srdce.

Nosit povinně roušku má ale i své výhody (kromě té, že své koronaviry neprskáme přímo na své orouškované bližní): Některé své bližní, konkrétně své oblíbené politiky, kteří nyní stojí ve světle ramp prakticky nepřetržitě, neb „makají 20 hodin denně“ nemusíme vidět celé – dle verše starého pražského šramlu následujícího po verši z titulku, „já tě vidím půl a mám tě víc než dost“. 

Otázka, do jaké míry používají/zneužívají vrcholní politikové, zejména předseda vlády (ale nejen on) současnu krizi k vlastnímu zviditelňování, ke sbírání politických bodů, se už stala námětem mnoha komentářů na sociálních sítích, v televizních reportážích i v parlamentních rozpravách. Podobně – byť zatím méně často a méně naléhavě – se už klade i otázka směrem do budoucnosti po překonání virové krize. Zde budu citovat z mailu kolegy Strojila:  „Čím dál tím víc se ale bojím toho, že po vzoru Maďarska a Polska se řítíme do totality či přímo diktatury. Moc chutná a taková moc, jako mají teď hoši, chutná určitě opojně. Pokud se – v což věřím – podaří situaci nějak zvládnout, vyjdou z toho před prostým lidem jako hrdinové, kteří vlastním tělem zabránili americkému viru dotaženému sem zbohatlými lyžaři z dekadentní Itálie zničit českého pracujícího člověka, který nechce nic víc než klid na práci a dovolenou na Slapech.“

Co se skrývá a peče pod rouškou boje za zdraví národa? Do jaké politické reality se probudíme, až skončí tenhle zlý virový sen? Odpoví nám zde některý z politologů, sociologů, filozofů, historiků?