/INGEBORG ŽUMPA[1] FIALOVÁ/
Bylo nebylo, za sedmero horami stál kurník, kterému se (nevím proč) říkalo Plackárna, a v něm bydlelo osm slepiček. Jedna kropenatá snesla jednoho dne zlaté vejce. Že na tom vejci nebylo všechno zlato, co se třpytilo, to už dneska víme, a je to jiná pohádka, ale bylo tam přece jen zlata dost, aby se všichni kolem těšili. Slepička na vejci láskyplně seděla, až vyseděla zlaté kuře – či (přijatelněji pro soudobé čtenáře fantasy) zlatého dráčka. Dráček rychle rostl a byl neobyčejně při chuti, takže mu za chvíli nestačilo zrní, o které se s ním máma slepice dělila, nýbrž začal škubat a okusovat ji samotnou. Máma slepice po chvilce váhání odložila mateřské instinkty a začala se dráčkovi bránit. To se přestalo líbit kurníkářovi Pipinovi, který dráčka miloval (pokřtil ho jménem Katrina, byť byl drak samec), protože byl krásný, zlatý a dštil zlaté páry, ze kterých – když se správně vyfitovaly a vyfiltrovaly – se daly vyrábět zlaté penízky. Pipin tedy vtrhl do kurníku, pořádně mámu slepici spráskal – nic nepomohlo, že se bránila hlasitým kdákáním. Ostatní slepice do ní – po slepičím způsobu – klovaly, dvě tři seděly pod hřadem, hlavu strčenou pod křídlo a bylo jím jí líto.
Společně s kamarády Ptakoproktory a svou intimní přítelkyní Ladou Správní postavil Pipin dráčkovi zlatou klec a strčil ho tam, aby ho slepice neohrožovala. Ke stavbě použil mámino peří, oškubané slepici pořádně přistřihl křídla a zobák jí zalepil páskou, aby už nekdákala.
A jak to bylo dál?
Zlatý dráček se mezitím ve své nové zlaté kleci chvilku naparoval a radoval a dštil zlaté páry, pak se ale ochladilo, dráček přestal dštít a začal mít hlad.Vylezl z klece, vtrhl do kurníku, sežral všechny slepice (napřed tu oškubanou) a nakonec i kurníkáře Pipina. Oženil se s Ladou Správní, z Ptakoproktorů si nadělala komorníky a kuchaře – a jestli neumřeli, tak tam v té Plackárně žijí dodnes.
A jaké z toho plyne poučení? Naštěstí se děj této praštěné pohádky v ničem neshoduje s realitou, takže ji, milé děti, můžete hned zase zapomenout.
[1] Vždycky se mi líbila přezdívková jména folkových zpěváků: Pavel Žalman Lohonka, Vojta Kiďák Tomáško, Jiří Wabi Ryvola atd. – a teď konečně mám vlastní přezdívkové jméno taky! Pan rektor prý na zasedání senátu UP 11.12.2019 nazval D-Žurnál „žumpou“. Sice má stále plná ústa havlovské univerzity, ale vyjadřování, postojům k médiím a způsobu vládnutí se očividně učí u jiného hradního pána (toho, který za žumpu označil třeba časopis Respekt). Tak jo, beru a budu teď tímto svým přídomkem podepisovat všechny svoje texty včetně – ovšem neúředních – dopisů do zahraničí a když se mě někdo zeptá, co to má znamenat, tak hrdě povím, že tak mě pokřtil rektor mé alma mater. Jiřímu Kvitovi doporučuji, aby se odteď podepisoval Jiří Dno Kvita. Taky pěkné.