/DALIBOR ŠTYS/
Na úvod dva rozsáhlejší citáty:
Tomáš Šimůnek, děkan farmaceutické fakulty UK v Hradci Králové, píše „.. A pravda často nemusí být ani v učebnicích. Čím víc člověk rozumí nějakému tématu, tím spíše zjišťuje, že je to trochu jinak…“
Zdeněk Hostomský, ředitel ÚOCHB (bohužel v placené části idnes) popisuje případ přenosu technologií:
„….Skupina doktorky Maletínské ale vytvořila na neuropeptidu jakýsi „ocásek“ z mastných kyselin, který mu umožňuje proniknout přes zmíněnou bariéru. Stačí tedy látku vpravit do těla například injekční stříkačkou, podobně jako se diabetikům podává inzulin. Experimenty na myších a opicích ukázaly, že látka nejenže snižuje chuť k jídlu a tím i hmotnost, ale pozitivně ovlivňuje i některé projevy cukrovky. Tento princip zaujal dánskou firmu Novo Nordisk, celosvětového lídra v léčbě diabetu. Zajímavé bylo, že když jsme jim metodu ukázali, zdvořile si vše vyslechli, slíbili, že si ji otestují, ale pak se velmi dlouho nic nedělo. Až po roce a půl řekli, že to berou.
Proč jim to tak dlouho trvalo? Vysvětlili nám, že podle jejich zkušeností pokusy nefungují tak, jak jejich autoři tvrdí a jak je ve vědeckých publikacích prezentují.
Jak je to možné? Správná otázka. Rivalita či soutěživost je ve vědě veliká. Pokud chce člověk uspět, musí své výsledky publikovat, což často vede k tomu, aby zdůrazňoval, ba dokonce i zveličoval pozitivní data, a naopak potlačoval ta negativní. Vědci nechtějí snad vyloženě fixlovat, jen zkrátka podvědomě vyberou ty výsledky, které zapadají do jejich hypotézy. V našem případě šlo navíc i o dost náročnou látku, která se snadno sráží, čili těžko se s ní pracuje, což jejich ověřování také dost zpomalilo….“
V témže rozhovoru Zdeněk Hostomský potvrzuje mou tezi, že ÚOCHB není tak úplně instituce základního výzkumu :
„… V ústavu jste založil takzvané „skupiny cíleného výzkumu“, které se snaží zjistit, zda by se například daná látka mohla stát léčivem. Jak vás to napadlo? Předcházela tomu otázka, co je posláním Akademie věd a jejích jednotlivých ústavů. Tím je samozřejmě v první řadě základní výzkum. Jenže veřejnost příliš nezajímá, jestli jste objevili druh hmyzu s osmi nožičkama, byť normálně má nožiček jen šest. Může to být sice převrat v klasifikaci některých malinkých tvorů, ale co z toho mají lidé, tedy daňoví poplatníci, kteří tuhle vaši zálibu platí?
A proto fungují skupiny cíleného výzkumu, které mají přinést nějaké hmatatelné výsledky. V čem se oba typy výzkumů ještě liší? Zatímco v tom základním se mi osvědčil přístup „uctivě poodstoupit a nechat být“, a doufat, že pokud jste si vybrali ty správně motivované nadané lidi, je jen otázkou času a trocha štěstí, kdy ve svém výzkumu dospějí k nějakému pozoruhodnému závěru, v případě cíleného výzkumu tohle neplatí. Do toho musíte neustále vstupovat a cíl si hlídat….“
Zejména ta druhá citace vysvětluje mnohé z dění na Univerzitě Palackého. Ústav molekulární a translační medicíny je na ÚOCHB velmi těsně napojen. Bez testování na zvířecích modelech by všechny výsledky skupin cíleného výzkumu měly sotva desetinovou cenu, pokud vůbec nějakou. Navíc Biomedreg nemá žádný konflikt se základněvýzkumným posláním mateřské instituce, na medicínské fakultě nebo na univerzitě může bez problémů takové pracoviště působit. Také proto nemá lékařská fakulta velký problém s ústavem vycházet ať již jako svou součástí, nebo jako součástí univerzity. Tedy, alespoň pokud se veřejnost dozvídá. Biomedreg má podobný potenciál jako Centrum energeticky efektivních budov ČVUT, které je více než dobře živo z výzkumných zakázek a grantů s průmyslem. Proč tedy Biomedreg usiluje o sloučení s ostatními ústavy, když by si správně od nich měl držet zdvořilý odstup? Není to náhodou tím, že spolu s UOCHB mají problém, že k nim neexistuje relevantní domácí průmysl výrobců originálních léčiv? A že tedy závisí na veřejném financování, které jim lépe zajistí univerzita?
Ostatní olomoucké ústavy se chovají jako instituce základního výzkumu, jak to popisuje zejména Zdeněk Hostomský. Vybírají si ty části výsledků, které potvrzují jejich hypotézy. Tedy, ve dvou případech to spíš přehnaly. Sdílejí tedy osud jiných pracovišť základního výzkumu po celém světě, který popisuji například zde a zde. Totiž, nejenže se základní výzkum hodnotí podle bezprostřední popularity, ale navíc do populárních časopisů proniknou především stárnoucí nebo již opravdu staré superhvězdy. (Bývají to ti autoři učebnic pana děkana Šimůnka.) To bylo prokázáno experimentálně . V praxi to nutně znamená, že výsledky gardedam se méně kriticky zkoumají než výsledky nováčků. Ti často ani neprojdou přes editora k hodnotitelům. Takové ústavy patří na Akademii věd.
Z výše uvedeného lze vyvodit i důvody chování vedení UPOL. Slovy absolventa Oxfordu Petra Jizby: „Oni tam tu vědu chápou tak trochu jako rugby.“ Kdo se chce podívat, co to znamená, nechť si pustí záznamy z nedávného mistrovství světa. Faul je jen to, co rozhodčí odpíská, i kdyby se kosti lámaly. Navíc rozhodčí pohříchu bývají neúspěšní hráči, i proto s jejich výroky mnozí aktivní hráči bývají nespokojeni. Analogie se systémem hodnocení vědy, který, především díky 2. světové válce, ve světové vědě převládl, je nabíledni. No a pan profesor Miller je také absolventem Oxfordu. Škoda, že se spíš nepoučil z výsledků své druhé významné Alma mater, Středoevropské univerzity. Právě tam totiž článek o publikování s gardedámou, který současný systém hodnocení výzkumu zcela diskvalifikuje, vznikl.
Současná přírodověda je celosvětově ve schizofrenním stavu, kdy na jedné straně oslavuje vítěze v tabulce hodnocení, pohříchu starší vědní politiky, a na druhé straně prokazatelně neplní, co společnosti slibuje, tedy nové léky, technologie, objevy. Naopak, stále více je na průmyslu intelektuálně závislá
Za zkušenosti vím, že česká věda je tam, kde existuje relevantní průmysl, s tímto průmyslem mnohem více propojená, než i ta nejcelebrovanější věda západní. Každý střet s IST, TU Wien, Meduni Wien mne o tom znovu přesvědčuje. Držme se toho. Nevyhrajeme v žebříčcích popularity, vyhrajeme v pravdě. Nebude to na našem území poprvé.
Teď proč bychom to měli být zrovna my? Má vůbec smysl se v dnešním světě zabývat přírodovědou v jiných jazycích než angličtině. Díky rozvoji magnetické rezonance mozku se ukazuje, že minimálně zpracování aritmetických úloh se liší podle rodného jazyka, jeden z posledních článků např. zde. Každým zaniklým jazykem zaniká i určitý druh poznání. A to je vlastně ten závěr: Kdo uvažuje anglosasky, pohorší se, cože si ten člověk z nižší společenské třídy troufá vůbec zpochybňovat naší fair play. Vždyť u toho byl rozhodčí. Kdo uvažuje česky, ptá se na konstrukci přístroje a zkoumá, zda měření vůbec mohlo takto vyjít, případně jak ho technicky vylepšit.
Odposlechnuto na UPOL: „Občas někdo říká, že ústav bude spravedlivý žalář pro ty, kteří potřebují ústavní péči.“ Není divu, je to těžké vládnout s anglosaským mozkem Čechům. Pořád se smějí, hlučí a mluví ostentativně česky. To by z toho jeden hnedle i světovou válku rozpoutal.
Nemá smysl soutěžit ve vědeckém rugby, smysl má rozumně učit studenty a spolupracovat s průmyslem.