/TOMÁŠ OPATRNÝ/
Průšvih může být i příležitostí posunout se k něčemu lepšímu. Potřebujeme systém, který umožní pružně nastartovat samočistící mechanismy akademické samosprávy v případě pochybení ve výzkumné práci bez nutnosti čekat na příliš pomalu meloucí mlýny. Pro inspiraci se stačí porozhlédnout po okolí.
V Rakousku se spoustu zajímavého dočteme na stránkách ÖAWI – Rakouské agentury pro vědeckou integritu (Österreichische Agentur für wissenschaftliche Integrität). Ta vznikla v roce 2008 po skandálu, který Rakouskou výzkumnou scénou otřásal v souvislosti s nepřístojným urologickým výzkumem na Lékařské univerzitě v Innsbrucku (časopis Nature o tom referoval zde, zde, zde, zde a zde). Testy na pacientech bez schválení etické komise, nerealistické sliby uzdravení, pochybná dokumentace dat či jejich falšování. Poté, co se to provalilo, následovalo semknutí kolegů kolem provinilého profesora a jeho nadřízeného (který byl odměňován „čestným spoluautorstvím“ článků) a odvolání rektora, který se do vyšetřování pustil a o výsledcích informoval veřejnost. Po důkladném prošetření byly články staženy a hříšník odstaven – ten si ale později vysoudil cestu zpět. I odvolaný rektor si ale nakonec soudně vymohl satisfakci zatímco provinilý profesor na univerzitě skončil a nyní provozuje privátní praxi.
Z maléru zrozená ÖAWI nyní slouží ke zprostředkování nezávislého šetření v případech podezření na závažná pochybení ve výzkumu („wissenschaftliches Fehlverhalten“ či „misconduct in research“) a napomáhá k prevenci v této oblasti. Pro inspiraci stojí za přečtení její výroční zprávy informující (v anonymizované podobě) o případech, které musela řešit. Stížnosti na (ne)citace, řevnivost mezi kolegy, podezření na plagiátorství. ÖAWI ale také pořádá semináře či konzultace, jak si na univerzitě nastavit fungující systém, který uhasí požár dřív, než přeroste nad zvládnutelnou úroveň.
ÖAWI je členem jen o rok starší evropské asociace ENRIO (European Network of Research Integrity Offices). Ta letos vydala velmi inspirativní příručku „Recommendations for the Investigation of Research Misconduct“. Nehodlám se o ní rozepisovat detailně, ale stačí si uvědomit rozdíl mezi tím, jak to funguje a jak by to mohlo či mělo fungovat na pomyslném příkladu.
Doktorand či hierarchicky nízko postavený výzkumník si všimne pochybných praktik. Co s tím? Asi by si s tím měla poradit etická komise, jenže tu úkoluje rektor. Než se to k němu služebním postupem dostane, může podání narazit na bariéru ze vzájemně provázaných vztahů výše postavených kolegů a jejich zájmů. A sám rektor může čelit dilematům – proč vystavit tlaku kolegu, který se tolik zasloužil o prestiž univerzity? Možná by z toho mohl být malér ohrožující významné projekty… Nebude lepší to nějak nenápadně urovnat, než si pálit prsty kvůli jakémusi bezvýznamnému kverulantovi bez pořádného háindexu? A ono to nakonec nebude stát za to ani tomu potenciálnímu stěžovateli: proč si říkat o problém, když je na krku hypotéka a ten, na kterého se má ukázat, má pověst pomstychtivce. Tak se to ventiluje příležitostně u piva s kolegy sdílejícími podobnou zkušenost a existenční obavu. Výsledkem je jen dlouhodobý nevábný odér vznášející se tiše nad pracovištěm.
Lepší řešení má řada univerzit v podobě institutu ombudsmana. Z řad zkušených profesorů je za součinnosti rektora a senátu volena jedna či více osob, které slouží na důvěrné bázi jako první kontakt pro takováto podání. Ombudsman provede prvotní šetření, zda má smysl se věcí zabývat a postoupit dále k důkladnějšímu šetření a řešení u kompetentního orgánu – typicky etické komise. Je důležité, že ombudsman stojí mimo aktivní management a koná nezávisle. Měl by prověřit motivy stěžovatele i relevanci jeho podkladů, ale musí zaručit důvěrnost, pokud je vyžadována.
Systém by měl poskytovat dostatečnou ochranu jak těm, kdo učiní podání v dobré víře , tak i těm, kteří mohou být falešně obviněni a hrozí jim nespravedlivý šrám na reputaci. Řekněme, že etická komise dospěje k verdiktu, který se dotyčnému nelíbí. Report je sepsaný, ale než se bude výsledek komunikovat ven, měla by tu být ještě institucionálně zakotvená možnost odvolání či získání „second opinion“. Bylo by užitečné, kdyby k tomu mohl posloužit dostatečně kompetentní externí nezávislý orgán – jako například v Rakousku ÖAWI.
Jasně by též měla být specifikován způsob komunikace na veřejnost. V této věci lze asi očekávat horké diskuse: na jedné straně obava o pí-ár, na druhé možnost poučit se z chyb. O tom, že je to oříšek nejen u nás, svědčí i nedávný článek v Nature „Make reports of research misconduct public“