/TOMÁŠ OPATRNÝ/
Pan rektor na svém blogu přirovnává své nepostoupení podnětu Etické komisi k prezidentské milosti. Píše dále, že „kolega, jenž byl objektem podání, se zhroutil a panovaly oprávněné obavy z dalšího vývoje jeho stavu. Ctím volání po spravedlnosti, ale žádná síla mne nedonutí vzít si na svědomí lidský život či zdraví.“ Toto se dá lidsky pochopit a velkorysost slouží rektorovi ke cti. Protože ale v této věci bylo ve veřejném prostoru publikováno více textů, bude užitečné tu uvést i jiný názor.
V kauze se jedná o článek v Nature Communications z roku 2016 [7:12879 | DOI: 10.1038/ncomms12879] u něhož se vyskytly pochybnosti ohledně pravosti mössbauerovských spekter. V době, kdy fakultní vedení řešilo, zda podnět předat panu rektorovi, jsem si chtěl udělat vlastní názor. Korespondenčního autora jsem sám požádal o původní data k těmto spektrům. To odpovídá standardům daného časopisu, přičemž v samotném článku se píše „the data that support the findings of this study are available from the corresponding author upon request“. Odpovídá to také požadavkům Etického kodexu UP, podle nichž „vědecký pracovník po zveřejnění svých výsledků uchovává primární data a dokumentaci po dobu obvyklou v příslušném oboru“, a také politice časopisu, podle které „it is expected that the corresponding author … will be responsible for … ensuring that original data/materials/code upon which the submission is based are preserved following best practices in the field so that they are retrievable for reanalysis“. Původní data jsem nedostal. (Jen pro ověření správnosti svého postupu jsem podobným způsobem oslovil autory jiného článku ve stejném časopise a tam nebyl žádný problém dodat přímo data z přístroje.) Teprve po dvou měsících jsem od korespondenčního autora dostal obrázek s body reprezentujícími „filtrovaná data“ (tedy výsledek odstranění vysokofrekvenčních komponent z Fourierova spektra) a mail se spoustou výčitek. Ty směřovaly k tomu, že za problémy nemocného kolegy-spoluautora mohou právě skeptikové, kteří se dotazují na původní data.
Kde ta data jsou?
Tady stojí za úvahu, kdo by vlastně měl původní data mít. Zmiňovaný nemocný kolega je sice v článku uváděn jako ten, kdo navrhoval mössbauerovské experimenty, za vlastní měření se však děkuje člověku mimo autorský tým. Když jsem se dotázal na údaje z laboratorních deníků, dostal jsem odpověď, že prý není možné zjistit, kdy a kdo tato měření prováděl (třebaže na univerzitním diskusím fóru znalci tvrdí, že jde o měření trvající řádově týdny, a to s radioaktivním zářičem) – tyto údaje tam prý nevedou. Mezi archivovanými soubory s naměřenými daty se zrovna tato data dohledat nepodařilo. Prý je asi někdo omylem smazal…
Různé narativy
Blog pana rektora odpovídá narativu, který šíří okolí korespondenčního autora: kolega, který je nyní nemocný, prováděl měření, data si asi všechna vícenásobně nezálohoval, opravil omylem vložené chybné obrázky v supplementu daného článku a poté, co se skeptici nepřestávali dotazovat, úroveň nedůvěry nezvládl a odneslo to jeho zdraví. Jenomže toto není jediný narativ, který se kolem dostupných informací dá vyprávět. Protože některé účastníky znám, přijdou mi věrohodnější poněkud jiné příběhy – a z nich nemocný kolega vychází výrazně lépe. Co když ta měření opravdu prováděl někdo jiný a naměřil něco trošku jiného? Dotyčného kolegu – velmi loajálního člověka – pak mohli přesvědčit, aby to vzal na sebe, že to tak bude pro všechny lepší a vše se urovná. A když to ani po výměně obrázků zcela OK nebylo – kdo by takovou tíhu unesl? Asi bych pak také raději odešel – zatímco za vlastní výsledky bych do krve bojoval.
Pan rektor použil termín „kolega, jenž byl objektem podání“: to je v duchu výše zmíněného narativu, ale příliš to neodpovídá skutečnosti. Jak jsem se dozvěděl od děkana Kubaly, jeho podání se týkalo článku a dat, o která se článek opírá, a nikoli přímo nemocného kolegy. K němu naopak směřovala poznámka děkana „…v této souvislosti však chci upozornit na špatný zdravotní stav XXX, který může mít dlouhodobější charakter. Pokud tedy případ Etické komisi předáte, pak prosím, aby se tak stalo s tímto výslovným upozorněním a citlivým zvážením, zda dotyčného předvolávat k podání vysvětlení.“
Senátoři koukejte
Více informací se ve veřejném prostou objevilo poté, co na Akademickém senátu PřF vystoupil dr. Navařík se svou prezentací (https://www.prf.upol.cz/fileadmin/userdata/PrF/Akademicky_senat/Navarik-NatComm.pdf): Navařík zde uvádí, že dohledali malé množství původního vzorku, provedli na něm mössbauerovská měření a potvrdili původní závěry článku. Na to navázal text „Vyjádření spoluautorů a kolegů z RCPTM ve věci korektury k článku…“. V něm je několik zajímavých faktických tvrzení – na str. 5 je graf s daty a fitovací křivkou a pod ním jsou uvedeny zjištěné poměry komponent: singlet (79±1) % , dublet (21±1) %. V textu se doslovně píše: „Analýza, kterou prezentoval Dr. Navařík na zasedání Akademického senátu PřF UP dne 18. 9., prokázala, že vzorek obsahuje stále dvě klíčové komponenty – singletovou odpovídající superparamagnetickému železu a dubletovou odpovídající ochranné Fe-O frakci s téměř identickými hyperjemnými parametry a poměrem obou frakcí stejně jako v článku…“. Vlastní prezentace je ještě o něco detailnější, uvádí jednotlivé parametry fitu na více desetinných míst a poměry singletu a dubletu udává jako 79,3% a 20,7%.
Fitujeme…
Protože se mi předkládaná čára proložená body už od pohledu moc nezdála, vyžádal jsem si data z měření (zde k dispozici jsou) a zkusil si je nafitovat sám: podobně jako v prezentaci Dr. Navaříka šlo o fit lorentzovskými křivkami s tím, že jsem ponechal volné jejich polohy, šířky i amplitudy a předpokládal pouze, že se spektrum skládá ze singletu a dubletu. Jako měřítko shody fitu s daty jsem si dopočítal chí kvadrát u obou případů: zatímco u křivky prezentované Dr. Navaříkem byla hodnota za deseti směrodatnými odchylkami od očekávané hodnoty, můj fit dával pět směrodatných odchylek (pozn. pokud jsou data ve shodě s fitem, chí kvadrát by neměl vybočovat za cca tři směrodatné odchylky, deset směrodatných odchylek je pak něco, co můžeme spolehlivě vyloučit – pravděpodobnost je řádově kolem 0,000 000 000 000 000 000 000 000 1). Poměr frakcí mi ovšem vyšel dosti jiný: cca 60% singletu a 40% dubletu. Krom toho v mé fitovací křivce vystupuje výrazný dodatečný pík, který je v prezentovaných datech cudně schován do drobné vybouleninky na hlavním píku. Na vnitřní UP Reflexi se rozpoutala diskuse, čím může být takový nesoulad způsobený – a autoři začali přiznávat, že ve skutečnosti zafixovali všechno, aby to vyšlo („...smyslem fitu bylo ověřit, zda je původní fit validní. To znamená, že byly fixovány všechny parametry a sledovali jsme zda je výsledný fit spolu s daty v rozumné shodě. Výsledkem bylo, že původní fit dobře funguje i pro nová data“) a že i jiné poměry komponent jsou vlastně možné („pokud parametry fixovat nebudeme, nebo jen jejich část, pak dostaneme stejné komponenty (na tom se nic nemění), ale již v odlišném poměru“) a že na tom není vlastně nic divného („vysvětlení jsou v zásadě dvě: buďto část superparamagnetického železa zoxidovala (odborníci jsou dost překvapení, že za tu dobu nezoxidovalo všechno), nebo je spektrum příliš nepřesné (minimum vzorku, vysoký šum, vyžadovalo by zřejmě několik dalších týdnů měření, možná doplnit jinou metodou). V tuto chvíli tedy nejsme schopni říct, které vysvětlení je správné, a tedy ani jaký je ve skutečnosti přesný poměr složek.“). Nesoulad v poměrech se začal ihned bagatelizovat („docela podstatný je ale fakt, že o poměr tady vůbec nejde…“). Diskuse nadále probíhá s tím, že se podařilo najít další možné fity, posouvající chí kvadrát ke třem směrodatným odchylkám od očekávané hodnoty – tedy k celkem rozumné shodě dat a fitovací křivky, i když není žádná shoda nad jejich interpretací ani nad poměrem jednotlivých komponent ve vzorku.
Závěr? Ač se ve „Vyjádření spoluautorů…“ tvrdí, jak se prokázal stejný poměr komponent (s přesností na procenta), záhy titíž připouštějí, že poměr může být i úplně jiný. Na můj dotaz, zda budou tedy publikovat nějakou opravu, jsem dostal jen balík výčitek s implicitním sdělením, že nikoliv. Důležitý je prý jen ten velký pík uprostřed a ten tam je, to je důkaz, že se s daty nikdy nešvindlovalo, tak ať už dám pokoj.
Bulíky na nose a hlava v písku
Nemám rád, když mi někdo věsí bulíky na nos a zvlášť na zasedání senátu. Navíc toto by neměla být práce senátu – kontrolovat, jak kdo zachází s daty a suplovat roli jiných univerzitních orgánů. Pokud je tu podezření na nekorektní práci s daty, měl by rektor zajistit standardní prošetření. Orgán k tomu kompetentní je univerzitní etická komise: její členové jsou dostatečně nezávislí a mají mandát od svých fakult. Ti by měli být schopni sehnat si kvalifikované odborníky, kteří by celou věc posoudili. Za rozumné řešení bych pokládal, že pokud originální data nejsou, měli by autoři připravit vzorek a ten by se dal přeměřit na nezávislém pracovišti. Pokud by vyšly stejné obrázky jako v článku – skvělý výsledek. Pokud ne – je tu problém a má jasné pojmenování. Krom toho by výstupem mohla být doporučení, jak na UP standardně postupovat ve věci uchovávání primárních dat (ve vnitrouniverzitní diskusi zaznívá názor, že filtrovaná data jsou stejně tak dobrá jako ta primární). Prošetření této věci by navíc dávalo šanci očistit jméno nemocného kolegy, na kterého to ostatní možná hodili.
Pan rektor ale s etickou komisí nezachází, jak by měl – svědčí o tom i trpká rezignace jejího předsedy minulý týden. Spíše než velkorysý počin znamenající odpuštění, je přístup k tomuto případu spíše strkání hlavy do písku před problémem, který by měl být standardně řešen.