TOMÁŠ fÜRST
Již mnoho měsíců se zde skupina ztroskotanců a samozvanců (včetně autora tohoto textu) věnuje problematice falšování vědy. Výsledky jsou prozatím silně frustrující. Tři články z dílny kolegy Zbořila byly staženy. U každého z nich byla jasně prokázaná vědecká nelegitimita:
- Článek v JACS z roku 2007obsahoval zfalšovaný graf, falsum potvrdili sami autoři, pouze teď házejí vinu jeden na druhého.
- K článku v Nature Communications z roku 2016 nakonec sice byla předložena nějaká surová data, ale matematické analýzy ukázaly, že z těchto dat nemohly legitimním způsobem vzniknout publikované grafy. V dalších sedmi publikacích, kde autoři použili stejnou techniku a stejný způsob zpracování dat, se lze důvodně domnívat, že Moessbauerova spektra byla také záměrně zfalšována, ovšem zde autoři pro jistotu už neposkytují žádná data, aby nebylo možné falsifikaci matematicky prokázat.
- V článku v Catalysis Today v roce 2019 jsou také zjevně vyfabrikovaná data. Data dodaná autory později působí nevěrohodně a zpráva Etické komise svědčí o snaze autorů zamést stopy a mařit vyšetřování.
U každého článku vybojoval tým kolegy Zbořila urputnou ústupovou bitvu, retrakce trvaly mnoho měsíců a vždy skončily formulací, která se pečlivě vyhýbá slovům na „f“. Kouzelný je newspeak, kterým se popisuje záměrně zfalšovaný graf jako „inaccuracies in figure“. Nemohu se zbavit pocitu, že časopisům zfalšované výsledky nijak zvlášť nevadí [1], spíše je děsí mediální a právní aspekty celé věci. Excelentní tým kolegy Zbořila – zřejmě pro velké úspěchy – rozšířil svoji působnost a krom (speciálně pro vědce jeho formátu akademickým senátem UP vytvořeného) excelentního ústavu CATRIN už působí i na VŠB. Česká vědecká komunita má tedy jasno v tom, jakou vědu se vyplatí dělat.
Akademická veřejnost jak na UP, tak v celé republice důsledně mlčí (s několika málo výjimkami, vesměs sdruženými na zdejší „dezinformační platformě“), poskytovatelé financí se usilovně nedívají, ministerstvo se zřejmě bojí spíše vracení peněz z grantů než zfalšovaných výsledků a excelentní autoři podávají žaloby, či jimi alespoň vyhrožují. Nevím, jestli si akademický establishment uvědomuje, jak neuvěřitelně frustrující musí být pozorování této tragédie pro studenty a začínající vědce.
Vysoká tolerance k podvodům ve vědě ze strany akademické veřejnosti, časopisů, vědeckého establishmentu i poskytovatelů vede k tomu, že je pro mnohé výzkumníky velmi lákavé „to zkusit“. Potenciální zisk je vysoký a když to nevyjde, napíše se „inaccuracies in figure“ a jede se dál. Grantové prostředky z peněz daňových poplatníků už jsou dávno ve výplatě a zpátky je nikdo chtít nebude. Pokud není důsledkem falšování dat jasná stopka ani u zaměstnavatele ani u grantových agentur, je to podnik bez rizika.
Můžeme se uklidňovat tím, že je úplně jedno, jestli příslušná spektra v článcích zfalšovaná jsou nebo nejsou, protože tyhle „výsledky“ stejně nikdo nečte a nijak dál nerozvíjí, a tudíž nemohou nikomu ublížit. Velká část (dnes již dosti cynické) akademické veřejnosti to – mimo záznam – takto komentuje. Dříve či později se nám však tento přístup vymstí.
Pro průměrně inteligentního vědce je docela jednoduché vyhmátnout, po čem je zrovna v jeho oboru (či ve společnosti) poptávka. Kdo by kupříkladu nechtěl nanočástice stabilní na vzduchu. Když se výsledek dobře trefí do společenské a vědecké poptávky, jsou i oponenti nejprestižnějších žurnálů ochotni přehlédnout slona v obýváku.
Pamatujete si například, jak Donald Trump doporučoval hydroxychlorochin (HCQ) jako lék na COVID? Všichni se mu smáli a media po celém světě do omrzení tiskla články o tom, jaký je to bludař. Mezi progresivisty všech zemí byla velká poptávka po výsledku, že „HCQ nefunguje“. A ejhle, za pár týdnů se v prestižním Lancetu opravdu objevil článek, který na obrovské multicentrické studii (skoro 100 tisíc pacientů!) ukazoval, že HCQ nejen že nefunguje, ale dokonce zvyšuje pravděpodobnost srdečních potíží. Článek se skvěle trefil do „politicko-akademické poptávky“. Výsledky obletěly svět, mnohé HCQ studie byly na jeho základě okamžitě zastaveny a z autorů studie v Lancetu se staly globální celebrity.
Za pár týdnů byl článek ovšem tiše stažen, protože se zjistilo, že jde o kolosální podvod [2]. V mezidobí se sice nakupilo poměrně dost evidence, že HCQ není zázračným lékem na COVID, ale zfalšované články výzkum minimálně zbrzdily a znevěrohodnily.
Jsou ale i případy, kdy zfalšovaný výzkum přímo zabíjí. Znáte například historii zázračného účinku kmenových buněk při transplantaci průdušnice? Přišel s ním švýcarský kouzelník Paolo Macchiarini a tyto transplantace prováděl i na relativně zdravých pacientech. Několik z nich zemřelo a celá věc skončila u soudu pro podezření z neúmyslného zabití. V mezidobí bylo staženo několik článků, na kterých byl Macchiarini podepsán, protože se ukázalo, že systematicky manipuloval s daty [2]. Soudní spory se zřejmě táhnou dodnes.
Tato smutná historie nabízí tři poučení.
- Tolerance k podvodům ve vědě je bohužel dosti vysoká, což vytváří prostředí, ve kterém se vyplatí to zkusit.
- Když se zfalšovaný výzkum dobře trefí do společenské či vědecké poptávky, je velká šance, že bude publikován, a to i ve špičkovém časopise.
- Zfalšovaný výzkum může zabíjet.
[1] Viz tento zajímavý post na serveru For Better Science.
[2] Zajímavé je, že mezi časopisy, které články stahovaly, byl jak náš známý Nature Communications, tak The Lancet.