/ JIŘÍ FIALA/
Ze života jazykovědce a diplomata
Z hlediska žádoucího třídního původu v dobách vlády jediné, a to komunistické strany v Československu měl prof. PhDr. Václav Křístek, CSc., tento původ vpravdě čítankový. Byl totiž potomkem havířského rodu ze Slezské Ostravy (* 30. srpna 1918) a havířskému slangu zasvětil i svou jedinou vědeckou monografii – Ostravská hornická mluva (1956). Jako vysokoškolský učitel Filozofické fakulty UP v Olomouci se zde v roce 1951 habilitoval, roku 1953 krátce působil ve funkci náměstka ministra školství a v letech 1954–1957 zastával funkci děkanem Fakulty společenských věd Vysoké školy pedagogické v Olomouci (Univerzita Palackého v Olomouci byla v uvedených letech omezena jen na lékařskou fakultu).
Rozhodující pro další kariéru doc. V. Křístka však byla návštěva Václava Kopeckého, ministra poválečných vlád, naposledy v letech 1953–1954 ministra kultury ve vládách Antonína Zápotockého a Viliama Širokého, vlivného člena vedení KSČ a jednoho ze strůjců politických procesů 50. let, v roce 1958 v Olomouci. Jak píše zesnulý doc. PhDr. Josef Bieberle, CSc., v letech 1964–1966 děkan Filozofické fakulty UP v Olomouci, ve svých memoárech Letopis intelektuála ze zatracené generace, Olomouc 2010, jednalo se o setkání Václava Kopeckého s olomouckou mládeží v sále Slovanského domu, přičemž Kopecký ve svém tříhodinovém projevu potvrdil svůj rétorický um, špikovaný vtipkováním nezřídka obscénním, a byl tak proto obecně nazýván „Vašek šašek“. Prohlásil prý mimo jiné: „Obdobně jako můj děd Matěj Kopecký jsem komediant, žebrák a vdovec. Přišel jsem, olomoucká mládeži, abych ti vyložil, co je komunismus. My vypěstujeme prase jako stodolu a ještě na něm poroste vlna. A ne jako Číňané, kteří vodí prasata po ulicích na špagátě jako psy. A takových prasat my vypěstujeme statisíce za rok, protože my – česká mládeži – umožníme kancům dvojskok nebo trojskok, o čemž se jim za první republiky ani nesnilo.“ Po projevu se konalo posezení místních funkcionářů Československého svazu mládeže a KSČ v restauraci Národního domu, a když si Kopecký přál „nějakou kulturní vložku“ , vytáhl přítomný docent Václav Křístek prozřetelně přinesenou kytaru a předvedl svůj repertoár ruských a sovětských písní v originále. Václav Kopecký byl nadšen a prohlásil: „Tohle je ale šikovný človíček, toho bychom mohli potřebovat ve vládě!“ Nato docent Křístek podotkl, že byl již krátce náměstkem ministra školství, čímž byl jeho kádrový postup do vládních kruhů zajištěn. Díky své muzikálnosti se tak ještě téhož roku 1958 stal 1. náměstkem ministra školství a kultury, v letech 1953–1964 prof. RNDr. Františka Kahudy, DrSc.
Vedle své vysoké politické angažovanosti se ministr školství Kahuda pilně věnoval vědeckému bádání, jež bylo zaměřeno na jím formulované hypotézy mentální energie, fundamentálního záření hmoty a částic nazvaných mentiony a psychony, jež se měly stát prostředkem mimosmyslové (mentionové) komunikace. Vysloužil si tak hanlivou přezdívku „bolševický čaroděj“ a zaujal jedno z čelných míst v českém mašíblu (https://vesmir.cz/cz/casopis/archiv-casopisu/1999/cislo-9/nesmirne-jsou-lany-ceskeho-masiblu.html). Když však ministr Kahuda svoje hypotézy usiloval prosadit i do výuky na základních a středních školách, byl ministerské funkce zbaven, nicméně byl posazen na židli 1. náměstka ministra školství a kultury a dosavadní 1. náměstek, od roku 1960 též profesor Univerzity Karlovy PhDr. Václav Křístek, CSc., byl jmenován velvyslancem Československé socialistické republiky v Čínské lidové republice.
Diplomatickou kariéru V. Křístka ukončila čínská Velká kulturní proletářská revoluce, vyhlášená předsedou Komunistické strany Číny Mao Ce-tungem v srpnu 1966. O necelá dvě léta později vyhnaly Rudé gardy z Číny zahraniční diplomaty. Československá ambasáda posloužila jako přechodné útočiště některých členů diplomatického sboru a jejich rodin, za což později velvyslanec V. Křístek obdržel darem několikero zlatých hodinek od vděčných diplomatů.
Sám velvyslanec Křístek, podoben kapitánu potápějící se lodi, opouštěl budovu velvyslanectví v Pekingu jako poslední a odletěl z čínské metropole do Moskvy posledním vypraveným spojem Aeroflotu. Na palubě sovětského letadla v rozporu s proslulou slovanskou pohostinností neobdržel vůbec nic k jídlu, a tak si to vynahradil v letadle Československých aerolinií směřujícím do Prahy. Před přistáním začal pociťovat žaludeční nevolnost, strčil si proto do kapsy několik sáčků, jež bývají na palubách letadel cestujícím k dispozici pro takové případy. O svém příletu však nestačil nikoho na ministerstvu zahraničních věcí uvědomit, žádný služební automobil nebyl pro něj na Ruzyň přistaven a ani taxi nebylo právě k mání. Cestoval proto autobusem na konečnou stanici tramvaje v Divoké Šárce a zde přestoupil na tramvaj směřující do centra Prahy. Když se tramvaj rozjela, Křístkova žaludeční nevolnost dospěla do kritického stadia. Odebral se proto na tramvajovou plošinu a jal se používat pytlíku. Vedle exambasadora Křístka stáli dva pražští pásci neboli štráfci, disidentské zjevy konce padesátých a šedesátých let předchozího století – účes „na Emana“ (vlasy se vyčesaly doprostřed hlavy do čupřiny natužené cukrovou vodou nebo glycerinem, po stranách se naopak přičesaly), sako lahvovitého tvaru, barevná košile, ručně malovaná kravata, kalhoty roury se záložkami dvacet na šest a žluté polobotky na tlustých bílých umělohmotných podešvích. Když uzřeli tělnatého občana se sáčkem u úst, vydávajícího bolestné pazvuky, strčil jeden pásek do druhého a zvolal na celou tramvaj: „Helevolevole, jak decentně bleje!“
V rámci posrpnové „normalizace“ byl prof. PhDr. Václav Křístek, CSc., přeložen z ministerstva školství a kultury na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy jako „kádrová posila“. Stal se vedoucím katedry českého jazyka a slovenského jazyka a proděkanem pro kádrové záležitosti zahraniční styky – tuto významnou funkci, s níž bylo spojeno zastupování děkana fakulty, zastával do roku 1976. Zemřel 9. září 1979 ve věku 61 let.