Dekameron: Z akademického folkloru III

/JIŘÍ FIALA/

Z konferenční turistiky I

V dobách posrpnové „normalizace“ byly vybudovány dva velké hotely – hotel Černigov v Hradci Králové a hotel Kamyšin v Opavě. Hotel Černigov byl nazván podle družebního města v Sovětském svazu; toto ideologicky akceptovatelné pojmenování bylo orgány KSČ nařízeno těsně před otevřením hotelu, kdy byl již hotel vybaven veškerým zařízením označeným královskou korunkou, neboť se měl tento hotel kospomopolitně nazývat hotel Regina. Královéhradecký hotel Černigov by měl být v dohledném horizontu z rozhodnutí jeho současných majitelů zdemolován a nahrazen novodobou hotelovou budovou (ač ví jen Bůh a svatý Václav, zda se tak při očekávaném totálně-globálním ekonomickém propadu vskutku stane). Naproti tomu hotelu Koruna v Opavě demolice nehrozí, byl pouze po listopadu 1989 přejmenován – nazýval se totiž původně hotel Kamyšin, a to rovněž podle družebního sovětského města. 

Hotel Kamyšin byl zprovozněn v roce 1985, a tak mohli být účastníci vědecké konference v rámci festivalu Bezručova Opava následujícího roku ubytováni vskutku na úrovni. Konference uskutečněná během 29. ročníku Bezručovy Opavy, pořádaného ve dnech 14.–21. září 1986, měla určeno stejně jako celý festival téma Dědictví pokrokových tradic. Zatímco konferenční delegace z Univerzity Palackého v Olomouci dorazila do Opavy v předvečer zahájení konference a přenocovala v hotelu Kamyšin, delegáti z Univerzity Karlovy vyrazili za časných ranních hodin z Prahy služebním automobilem s tím, že se vzhledem ke svým naléhavým pracovním povinnostem vrátí po ukončení prvního dne konference do Prahy. Byla mezi nimi i mladistvá a docela pohledná docentka Z. B., absolventka Pedagogické fakulty v Ostravě, jež za svou vskutku bleskovou vědeckopedagogickou kariéru vděčila nadstandardním vztahům s jistým vysokým stranickovědeckým funkcionářem. Předložila habilitační spis nazvaný Role Panenství Marie Majerové v meziválečné pokrokové kultuře, a teprve po nátlaku oponenta spisu se uvolila tento název změnit na Role románu Panenství od spisovatelky Marie Majerové v meziválečné pokrokové kultuře.

Když dopolední jednání konference skončilo, byla vyhlášena dvouhodinová přestávka na oběd, což účastníci konference přijali s úlevou, neboť září toho roku se vskutku vydařilo a polední venkovní teploty dosahovaly až 25 stupňů Celsia ve stínu. A tak mladistvá docentka Z. B. sdělila odbornému asistentu Jindřichovi R. z UP v Olomouci svou ostravštinou s krátkými vokály a přízvuky kladenými na předposlední slabiku slova nebo slovního celku, jíž se nedokázala zbavit ani po několikaletém pobytu v Praze: „Ja ti sem, Jindřišku, zpocena jak vrata od chliva, a dyž si k tomu představim tu zpatečni cestu do Prahy, děla mi se šoufl!“ Jindřich tudíž soudružce docentce navrhl: „Víš co, já tě propašuju do svého jednolůžkového pokoje v Kamyšinu, z těch dvou ručníků, co jsou v koupelně, jsem použil jen jeden, dáš si sprchu a bude ti líp!“ Docentka Z. B. nadšeně souhlasila, v Jindřichově hotelovém pokoji vklouzla do koupelny, zavřela za sebou dveře a za okamžik se zpoza nich ozvalo zurčení vody.

Jenže vtom někdo zaklepal na vstupní dveře do hotelového pokoje, načež jimi bez vyzvání vstoupil postarší olomoucký docent J. S. a prohlásil, že by se mohli oba, tedy on a Jindřich R., odebrat na oběd do hotelové restaurace. Nato usedl docent J. S. do křesla a jal se se sarkasmem sobě vlastním rozebírat konferenční referát soudružky docentky Z. B., jakož i její dosavadní vědeckopedagogickou kariéru, záhy však umlkl, poněvadž vzal na vědomí zurčení vody v koupelně a s udiveným výrazem mu naslouchal. Zurčení po dvou třech minutách ustalo, dveře koupelny se pootevřely a zpoza nich se vysunula obnažená ženská paže, jakož i výsek dalších obnažených tělesných partií, přičemž nezaměnitelný hlásek docentky Z. B. zavrkal: „Jindřišku, prosim tě, podej mi kabelku, nechala sem ji na konferenčnim stolku!“ Jindřich tak učinil, dveře koupelny se opět zavřely, docent J. S. vstal z křesla, pohlédl s pohoršením a tutlanou závistí na odborného asistenta Jindřicha R., beze slova se vzdálil z jeho hotelového pokoje a od této chvíle zaujímal vůči odbornému asistentovi Jindřichovi R. postoj značně rezervovaný.

Z konferenční turistiky II

Už nevím, která vědecká konference mě zavedla v polovině 70. let minulého století na Slovensko, tuším že do Banské Bystrice, v níž byl v roce 1970 otevřen tehdy největší hotel na Slovensku, šestnáctiposchoďový a vskutku luxusní Lux. Byl jsem ubytován v tomto hotelu ve dvoulůžkovém pokoji společně s rusistou V. N., jenž přes svých sotva třicet let měl na hlavě takřka totální pleš. Přistihl mě, že jeho pleš fascinovaně pozoruji, načež mi vyprávěl tuto historku:

„Pobýval jsem v Moskvě v lednu loňského roku, mráz opravdu jak v Rusku, skoro čtyřicet pod nulou. Jednoho dne v poledne, oblečen do zimníku a s papachou [beranicí] na hlavě, jsem zašel do lidové jídelny nazývané podle převládajícího sortimentu pirožnaja, pojedl jsem něco pirohů, pak blin a zapil kvasem. Jen co jsem vyšel na ulici, pocítil jsem břichabol, a běžel jsem proto na nejbližší veřejnou toaletu, rozlehlou prostoru nalézající se v podzemí. Jak je to v Sovětském svazu obvyklé, záchodové mísy jsou rozestaveny v dlouhé řadě a mezi nimi stojí dřevěné přehrady, ale jen do výše ramen sedícího člověka. Sovětští milicionáři tak mají rázem přehled, jestli pod záminkou kálení nedochází mezi kálejícími k nekalostem. Rozepnul jsem si zimník, stáhl si kalhoty, jakož i slipy, přidřepl jsem nad mísu, jež postrádala prkénko, a s papachou na hlavě, neboť ji nebylo kam odložit, jsem se oddal nezbytnému tělesnému konání. Vtom se z vedlejší kóje přes hrazení natáhla ruka, sebrala mi z hlavy papachu, a než jsem se vzpamatoval, zloděj vyrazil ze své kóje i s mou papachou a vyběhl po schodech z podzemí na ulici. Musel jsem pak v tom čtyřicetistupňovém mraze hledat bez pokrývky hlavy obchod s papachami, a než jsem ho našel, omrzla mi hlava, vlasy mi vzápětí slezly, a tím pádem jsem přišel už zamlada a náhle k pleši.“

Utěšil jsem kolegu V. N. konstatováním, že přece všichni muži mají na hlavě pleš a jen některým na ní rostou vlasy. Stalo se ale po čase, že tutéž historku mi vyprávěl o své pleši jiný plešatý rusista, a tak jsem došel k závěru, že narativ Jak jsem v Moskvě k pleši přišel náleží k akademickému folkloru, a to již k narativům zobecnělým, plešatými českými rusisty tradovaným, třebaže ke svým pleším přišli postupným plešatěním.

Lukostřelec

Docent pedagogiky na olomoucké filozofické fakultě L. P. se vyznačoval šlachovitou postavou, ostře řezaným profilem s orlím nosem a bojovně do popředí vystrkovanou kozlí bradou. Do listopadu 1989 se doc. L. P. usilovně věnoval zkoumání života a díla, jakož i popularizaci osobnosti čelného sovětského pedagoga Antona Semjonoviče Makarenka(1888–1939), jenž v duchu komunistického kolektivismu převychovával v „koloniích“ bezprizorné děti (bezprizorný, též bezprizorní, z rus. беспризорный, bez dohledu, původně dítě žijící bez rodičů a rodiny jako bezdomovec). Docent L. P. cestoval za tím účelem vícekráte do Sovětského svazu, ale také, náležitě ideologicky zaštítěn, do Německé spolkové republiky. V roce 1968 totiž vznikla na Filipově univerzitě v hesenském městě Marburgu Hochschullehrer-Arbeitsgruppe an der Universität Marburg in der Forschungsstelle für Vergleichende Erziehungswissenschaft mit Fragen der Pädagogik Makarenkos (Pracovní skupina vysokoškolských učitelů na Univerzitě Marburg ve Výzkumném pracovišti pro srovnávací pedagogiku, zabývající se otázkami Makarenkovy pedagogiky), a doc. L. P. zde byl ceněn jakožto makarenkolog zpoza „železné opony“. 

Jako typická „normalizační ředkvička“ (zevně rudá, uvnitř bílá) však doc. L. P. skrytě holdoval idejím nikoli sovětského pedagoga A. S. Makarenka, nýbrž severoamerického zakladatele woodcrafterského hnutí (lesní moudrosti) Ernesta Thompsona Setona (1860–1946), založeného na soužití a souznění s divokou přírodou po vzoru severoamerických indiánů, kdy muži lovili a bojovali, ženy pracovaly a byly mužům povůli, děti rostly jako to dříví v lese (ang. wood – dřevo, les, craft – dovednost) a medicinman léčil a organizoval tance na počest Manitoua. Mezi ilegálními českými woodcraftery byl soudruh docent L. P. znám pod krycím jménem Norek Samotář, inspirovaným knihou Jaromíra Tomečka (1906–1997) Vuí se směje (1944). Kromě vodáctví a horolezectví se doc. L. P. věnoval vášnivě lukostřelbě, v níž získal i nějaké medaile a výkonnostní třídy. Kráčel tak ve stopách indiánů kmene Seminolů (sebe samých nazývajících Kaniuksalgi, „lidé z poloostrova, tj. z Floridy a vynikajících v zacházení s lukem), a jejich proslulého náčelníka Osceoly (1804–1838). Už zde byla řeč o tom, že rektorátní mansardy pod střechou bývalé kanovnické rezidence v ulici Křížkovského 8 sloužívaly zprvu jako ženská kolej, a po anonymním udání adresovaném ideologickému oddělení Okresního výboru Komunistické strany Československa v Olomouci, že dotyčná kolej funguje jako hodinový hotel, byly zde ubytované studentky vystěhovány a nahrazeny studenty, jakož i vědeckými aspiranty. Podkroví této budovy tvoří ze strany do ulice sáhodlouhá chodba, z níž vedou dveře do jednotlivých mansard s okny na dvě rektorátní nádvoří. 

Stalo se jednou, že zde ubytovaný vědecký aspirant J. T. byl jednoho sobotního odpoledne během zimního zkouškového období, kdy kolej jako obvykle zela prázdnotou, vyrušen podivnými zvuky ozývajícími se z chodby. Puzen zvědavostí otevřel dveře své mansardy, vystrčil hlavu na chodbu a vtom mu kolem nosu zasvištěl šíp a zabodl se do slaměného terče na konci chodby. Vyděšený vědecký aspirant se rozhlédl chodbou a uzřel doc. L. P., jak do sportovního luku zakládá další šíp, a jen aspirantův zoufalý křik zabránil lukostřelci ve výstřelu. Stačilo tak několik málo centimetrů, aby česká fyzika byla připravena o nadějného fyzika a aby český makarenkolog, jenž si v chodbě na rektorátních mansardách zřídil improvizovanou střelnici, byl souzen a odsouzen za neúmyslné zabití k trestu odnětí svobody, čímž by ovšem i doživotně skončilo jeho další působení jako vysokoškolského učitele. Koneckonců, vzpomenutý náčelník Seminolů Osceola s hrstkou mužů po pět let čelil americké armádě, ale roku 1837 byl zrazen, zajat a krátce poté zemřel ve vězení v Charlestonu, podle oficiální verze na malárii či na angínu, podle českého etnologa Václava Šolce (1919–1995) však spáchal sebevraždu. 

Vekorve!

Zhruba před deseti lety mě navštívil koncem měsíce června kolega prof. V.V. ze Západočeské univerzity v Plzni, literárněvědný medievalista a nadšený turista, zejména po rodných domcích a hrobech našich zasloužilých spisovatelů a spisovatelek – vysloužil si tak čestný titul Viator Pilsnensis (Plzeňský poutník). Vypravili jsme se tehdy do zámku v Čechách pod Kosířem, proslulým svým anglickým parkem a pobyty malíře Josefa Mánesa. Zámek jsme si prohlédli, jakož i přilehlý park, a pokračovali v procházce po zmíněné obci, doložené písemně již k roku 1131. Jako Čechy pod Kosířem (pod Kosyržem) je název obce prvně uváděn roku 1618, úředně však byl tento název zaveden místo názvu Čechy na Hané až v roce 1925. „O samém Velkém Kosíři (442,8 m. n. m.) je v okolí rozšířena mylná domněnka, že je vyhaslou sopkou. Pravděpodobně k tomu svádí jeho zdaleka viditelná silueta, náhle vystupující z roviny Hané a navazující na severovýchodní okraj Drahanské vrchoviny a tvarem sopku připomínající. Vznikl však vertikálními pohyby podél dislokačních linií pásma Hané v mladším kenozoiku.“ (https://www.cechypk.cz/historie-obce-v-kostce).

Šli jsme tedy kolem domků a k nim přilehlých zahrad, v nichž zrály už ne třešně, nýbrž meruňky. Na kraji obce se v jedné zahradě tyčil velký strom obsypaný meruňkami, přičemž jedna větev rostla přes plot zahrady. Neodolali jsme, přistoupili jsme k plotu a jali jsme se macaté meruňky trhat, dopouštějíce se tak zahradního pychu. Vtom se ze dveří domku vyřítil podsaditý padesátník, zběsile mával klackem a křičel na nás z plna hrdla: „Vekorve! Vekorve!! Vekorve!!!“

V pospěchu jsme se vzdálili, v dostatečné vzdálenosti jsme mezi poli usedli na mez a zakousli se do zcizených meruněk. Kolega prof. V. V. si poté utřel ústa potřísněná sladkou šťávou a řekl zamyšleně: „Prosím tě, co to ten chlap na nás řval? Vůbec jsem mu nerozuměl! Znělo to jako francouzština, já sice mluvím francouzsky docela dobře, ale nic mi to neříká! A jak by se vůbec v Čechách pod Kosířem mohlo řvát francouzsky?“

Zamyslel jsem se a pak jsem na to kápl: „No, ono to bylo v hanáckém dialektu.“ 

„Jak to?“

„To nebylo jedno slovo, ale slova dvě. To první slovo je zájmeno vy, tedy hanácky ve, a to druhé slovo… no, hanácky prodejné ženy na pět písmen.“

„Na to bych tedy jako rozený Západočech nepřišel,“ uznal kolega prof. V. V.