Kontextuální omluva prof. Zbořilovi a vysvětlení mechanismu proč se věci dějí, jak se dějí

/DALIBOR ŠTYS/

Dozvěděl jsem se, že kontrolní experimenty byly provedeny. A že podpořily hypotézu v článku. Jen se to veřejnost, z neznámých důvodů, dozvěděla až rok po vypuknutí kauzy. Nebyly to ovšem tak striktní kontrolní experimenty jako v případě prof. Bezoušky, spíše to byly doplňující experimenty, které se měly (?, viz níže) udělat už předtím. Kdybych to věděl, moje nazírání na kauzu bylo trochu jiné, což vysvětlím níže. Škoda, že chemici nemají svůj preprintový archiv. Něco to o chemii vypovídá.

Úprava spektra, navíc udělaná špatně, je věc zjevná. Odborně mne výsledek úpravy pobavil – část spektra byly nahrazena generovaným Gaussovským šumem, což je na výsledku vidět a potvrzuje to, že skutečný experimentální šum má multifraktální charakter. A že výsledky, v nichž lze skutečně uplatnit Gaussovskou statistiku, bývají málo vypovídající, protože u nich platí centrální limitní teorém, jinými slovy jsou součtem mnoha chyb. Kdo z vědců, mimo tým doktora Jizby z FJFI a jeho žáků a spolupracovníků, si to uvědomuje? Jinými slovy, interpretace řady měření (!) je chybná z neznalosti. (Včetně – například –  farmakologických studií vedoucích k povolování léků.) Kdo chce podvádět, musí o věci vědět mnohem víc než podváděný. To je stará středoškolská poučka. 

Jak moc je úprava spektra větší podvod než například případy, kdy se neuvede kompletní popis metody nebo podvod typu „dělali jsme to tak dlouho až to jednou konečně vyšlo“? Žádný článek není kompletní, všechny články jsou spíš reklama, jak se ostatně psalo v instrukcích pro autory časopisu Biochemistryuž v roce 1986, kdy jsem začal vědecký rozum brát. Je třeba neznepokojit editora, potažmo vědeckou komunitu, protože by klesla citovanost časopisu. Konfliktní výsledky ze „špatné adresy“ je možné občas do vysokoimpaktovaného časopisu dostat (zejména pokud se výsledek editorovi zalíbil na nějaké konferenci a sám vás vyzve). Anebo můžete mít štěstí na editora ze staré školy, který si myslí, že skutečně vědecký výsledek má být konfliktní. Takové články ale citovány tak jako tak nebudou, citují se spíš snadno pochopitelné nebo populární banality z „dobrých adres“. 

Jak jsem nedávno psal, mnohdy se pravda ukáže až při pokusu o přenos technologie do praxe. A právě v tomto případě (kde záměrně konkrétně neuvádím aktéry, omlouvám se) jsem si téměř jist, že vedoucí laboratoře, který je mnohonásobným funkcionářem, a navíc politicky aktivní, skutečně statistiku úspěšnosti neznal. A nikdo v laboratoři si s ní nelámal hlavu, protože tak se to přece dělá i v Americe. 

Prof. Zbořil se svým způsobem oprávněně zlobí, že je popotahován za cosi, co se ve světové a (snad přece poněkud méně) české vědě děje dnes a denně. V tom spočívá ta kontextuální omluva, chtěl bych po něm něco, co přece v Americe nikdo nedělá. Ani tam se žádný experiment nedotahuje do konce, šéf se u experimentů nevyskytuje, není čas, končí grant, podáváme nový, potřebujeme výsledky ověřené (!?) peer review. Co na tom, že peer review ověřuje spíš hladkou čitelnost článku, tedy jeho reklamní potenciál a za odborný obsah žádnou garanci dát nemůže? Kontrolní experiment za účasti kolegy z konkurující laboratoře? Vědecká kolegialita? Ale jděte s takovými názory z 19. století. 

Současné děje na UPOL ve věci CIST jsou nejspíš analogií problému ČIIRK na ČVUT. Takové ústavy na české univerzity a pohříchu ani na AVČR, nepatří. Bohužel byla finální verze programu VaVpI (jakož i například původní verze výzkumných center z roku 1999 apod.) z politických důvodů degenerována.  Původně se počítalo s „novým IČO“, novou, nezávislou, institucí. Zvedl se ale velký křik a nová centra se stala jen projekty na stávajících institucích. A to projekty tak velkými, že potenciálně „hostící“ instituce ohrožovaly. Ty je pak různě ostrakizovaly a někdy i rozpustily. „Evropská centra excelence“ (termín z programu VaVpI), pokud mají být jako IST nebo ústavy Společnosti Maxe Plancka (viz zde), fungují jinak, mají jiné cíle, než běžné fakulty i běžné ústavy Akademie věd. Cílem evropských center excelence je publikovat v nejprestižnějších časopisech, třeba i relativně pomalu. Pak si vybudují statut „dobré adresy“, která je sama (často, do určité míry) garancí kvality. Lze to udělat i tak, že si stáhnu nejpracovitější členy týmů z nejlepších adres, jako to udělal IST v Klosterneuburgu (viz zde). Pak se dá vybudovat prestižní pracoviště i za šest let. Kolik peněz se v České republice za ta léta ve snaze o budování center excelence pod různými hesly vyhodilo, nechť posoudí ctěný čtenář sám. 

Cílem běžných fakult je, v lepším případě, mít slušné přednášející na celou šíři oborů a „vyrábět doktorandy za čtyři roky“. Proto na nich velmi dobře funguje kafemlejnkové hodnocení, proto ho tak bránily. My nemáme čas se dohadovat s hloupými, ale vlivnými, editory a nekompetentními, ale vlivnými, reviewery. Publikujeme tam, kde se dočkáme věcného jednání. A publikujeme jasně „mezivýsledky“, protože nelze očekávat, že doktorská práce bude úplná. 

A cílem ústavů Akademie věd, jak vyplynulo i z několika prohlášení bývalého předsedy Jiřího Drahoše i mnoha jiných, je zachránit se a zachovat si rozpočet. (AVČR v tom není sama, rakouská Akademie věd řeší stejné problémy a v konfrontaci s IST je její vyjednávací pozice nepoměrně horší.)