Dvě „mrtvé duše“ v oborových radách doktorského studia na Filozofické fakultě UP v Olomouci

/JIŘÍ FIALA/

Původcem obecného rozšíření frazeologismu „mrtvé duše“ je ukrajinský rusky píšící prozaik a dramatik Nikolaj Vasiljevič Gogol (Николай Васильевич Гоголь, ukrajinsky Мико́ла Васи́льович Го́голь, nar. 20. března 1809 v Soročyncích, nyní Velyki Soročynci v Poltavské oblasti na středovýchodě Ukrajiny, zemř. 4. března 1852 v Moskvě). Jedná se o frazeologismus kontradiktorický („contradictio in adiecto“, protimluv v přídavném jméně), neboť duše bývá pokládána za nesmrtelnou součást lidské bytosti, zatímco zvíře duši postrádá. A jen duší se lišil v ve smýšlení vrchnosti její nevolník od dobytčete („hovada“), takže „duše“ znamenala synekdochicky v Ruské říši nevolníka – nevolnictví bylo v Ruské říši zrušeno až v roce 1861. V českých zemích se tak stalo roku 1781, poddanská robota byla zlikvidována až za revoluce roku 1848. V raně středověké češtině však substantivum „dušník“ znamenalo poddaného, jenž byl zpravidla i s pozemkem věnován církevní instituci za spásu fundátorovy duše. V polovině 12. století se substantivum „dušník“ archaizovalo, poněvadž nevolník byl následně bez rozdílu označován jako  „robotieř“ (příp. „robotěz“), „kmet“ nebo „chlap“. Existenci termínu „dušník“ dokládá první dochovaná česká věta, připsaná na rub zakládací listiny kapituly v Litoměřicích z roku 1057 nebo 1058: „Pavel dal jest Ploskovicích zem’u Vlach dal jest Dolás zem’u bogu i sv’atému Ščepánu se dvěma dušníkoma Bogučeja a Sedlatu“, tj. „Pavel věnoval půdu v Ploskovicích, Vlach věnoval v Dolanech půdu Bohu a svatému Štěpánovi (tj. kolegiátní kapitule při románské bazilice sv. Štěpána, nyní katedrální kapitule u sv. Štěpána v Litoměřicích) se dvěma dušníky, Bohučejem a Sedlatou.“
Leč vraťme se k Nikolaji Vasiljeviči Gogolovi. Jeho otec Vasilij Afanasjevič Gogol-Janovskij (1777–1825) vlastnil na 80 „duší“, ale po otcově smrti se ovdovělé Nikolajově matce správa zděděného statku nedařila. Nikolaj Vasiljevič Gogol proto odešel do Petrohradu, pokoušel se zde o úřednickou kariéru a krátce působil jako profesor na katedře historie Petrohradské univerzity. Hlavně se však věnoval pod vlivem Alexandra Sergejeviče Puškina (1799–1837) literární tvorbě. Záhy proslul jako vynikající spisovatel a dramatik, čerpající namnoze z ukrajinského folkloru, a také jeho ruština není prosta ukrajinismů. Nikolaj Vasiljevič Gogol opustil Rusko v důsledku nenávisti carské byrokracie, jež Gogola postihla po premiéře jeho satirické komedie Revizor (Ревизор) 19.  dubna 1836 v Alexandrinském divadle v Petrohradě, vedla ho také snaha zlepšit si své velice chabé zdraví tělesné i duševní – strávil proto mj. konec července a počátek srpna roku 1839 v Mariánských Lázních a v letech 1841–1842 dvě lázeňské sezony v Gräfenberku (nyní Lázně Jeseník).
Práci na satirickém románu Mrtvé duše (Мёртвые души) Gogol zahájil roku 1835, první svazek byl vydán v roce 1842, ze ztraceného druhého svazku se dochoval jen koncept několika kapitol, o třetím svazku je známo jen několik informací publikovaných posthumně roku 1852. Ústřední postavou románu je spekulant Pavel Ivanovič Čičikov, penzionovaný vyšší státní úředník, jenž se hodlá obohatit rafinovaným postupem: Skupuje od statkářů identifikační údaje o zemřelých nevolnících – „mrtvých duších“, za něž statkáři musejí platit daně až do následujícího sčítání nevolníků, dá je do zástavy bankám jako živé osoby, prodá je pak Opatrovnické radě (vládní instituci pečující o záležitosti nalezinců), za takto získaný kapitál nakoupí živé nevolníky. Jak to tehdejší ruské zákony dovolovaly, obdržel by Čičikov nato od státní správy zdarma dosud neosídlenou půdu a na ní by si zřídil díky svým nevolníkům vlastní statek. Za zmínku stojí, že carský cenzor měl logické námitky proti titulu Gogolova románu, neboť duše, třebas ruských nevolníků, jejich žen i dětí zemřít nemohou, jelikož jsou přece, jak každý ví, nesmrtelné. Dnešní podvodníci v České republice metody využívání a zneužívání „mrtvých duší“ ve svém příbuzenstvu, ale hlavně způsoby předstírání ekonomických útrap vlastních či svých příbuzných a kompenzace tohoto strádání sociálními podporami a humanitními dávkami podstatně rozhojnili a zjednodušili.
Existenci „mrtvých duší“ ve dvou oborových radách doktorských studijních programů Filozofické fakulty UP v Olomouci lze nejspíše motivovat ležérností jejich předsedů, povznesených nad „úředničinu“ vyžadovanou akademickými orgány. Na Filozofické fakultě UP „každý doktorský studijní program má oborovou radu, která sestává z profesorů a docentů, případně dalších odborníků v daném oboru“. [1] Naposledy bylo složení oborových rad doktorských studijních programů a eo ipso schválení členů státních zkušebních komisí doktorských studijních programů na Filozofické fakultě UP inovováno ke dni 26. října 2026 [2]. Ve výšinách lidské komunikace, a možná též domlouvání se lidí se zvířaty a vzájemné zvířecí výměny informací se evidentně vznáší doc. Mgr. Jan Faltýnek, Ph.D. (* 1980), předseda oborové rady programu doktorského studia OBECNÁ JAZYKOVĚDA A TEORIE KOMUNIKACE (P0232D90005), oblast vzdělávání Filologie (platnost akreditace do 8. 8. 2028). (Jak je ostatně známo, pes rozumí všemu, čemu rozumí tříleté lidské mládě, naproti tomu kočka rozumí všemu v lidské komunikaci, ale na to, co lidé sobě a jí sdělují, kašle.) Mezi externími členy této oborové rady je totiž uveden prof. PhDr. et RNDr. Jan Štěpán, CSc., jenže tento významný český logik, filozof a matematik, po listopadu 1989 obnovitel a v letech 1990–1998 vedoucí katedry filozofie Filozofické fakulty UP v Olomouci, narozený v Dolním Újezdě 19. ledna 1948, zemřel v Olomouci 26. srpna 2026. Nebo že by doc. Faltýnek a jeho oboroví radní dokázali komunikovat i se zesnulými, jak to o sobě tvrdí spiritisté? Jenže i tak si nejsme jisti, zda by se nesmrtelná duše profesora Štěpána v záhrobí vůbec interesovala činností dotyčné oborové rady. Ignoramus et ignorabimus…
Nanejvýš prekérní je výskyt „mrtvé duše“ v oborové radě programu doktorského studia RUSKÁ LITERATURA (P0232D090009), oblast vzdělávání Filologie (platnost akreditace do 8. 8. 2028), jíž předsedá prof. PhDr. Zdeněk Pechal, CSc. (* 1957). Externím členem této rady je prof. PhDr. Oldřich Richterek, CSc., z Pedagogické fakulty Univerzity Hradec Králové, literárněvědný rusista, narozený 1. ledna 1940 v Lubojatech, absolvent Filozofické fakulty UP v Olomouci a po listopadu 1989 první rektor Vysoké školy pedagogické v Hradci Králové, jejíž nástupkyní je Univerzita Hradec Králové. Prof. Richterek, věnující se odborně zejména dílu ruského dramatika a prozaika Antona Pavloviče Čechova (1860–1904), translatologii a česko-ruským kulturním vztahům, ale není takřka rok mezi živými, neboť zemřel 24. ledna 2026. [4] Prof. Pechalovi, jenž mj. roku 2010 a 2011 publikoval studii o groteskní povídce Nikolaje Vasiljeviče Gogola Nos (Hoc, 1835–1836) [5], se tak podařilo „à la Gogol“ oživit „mrtvou duši“ kolegy rusisty prof. Richterka, aniž by kdokoli z dalších členů této oborové rady – jsou jimi dále interní členové doc. Mgr. Jitka Komendová, Ph.D. a prof. PhDr. Lubomír Machala, CSc., a externí členové prof. PhDr. Josef Dohnal, CSc., a prof. PhDr. Ivo Pospíšil, DrSc., z Filozofické fakulty Masarykovy univerzity – proti Richterkovu „vzkříšení“ [6] cokoli namítal…
A tak doufáme, že naše zjištění v roli samozvaného revizora (neboli auditora, auskultanta, revidenta, inspektora a kontrolora) personálního obsazení oborových rad doktorského studia na Filozofické fakultě UP, bude akceptováno a výše uvedené „mrtvé duše“ ve dvou výše uvedených oborových radách budou nahrazeny živými a pokud možno tělem i duchem zdravými profesory a docenty, případně dalšími odborníky v daném oboru, tuzemskými nebo cizozemskými.

[1] https://www.ff.upol.cz/doktorske-studium/oborove-rady/
[2] https://www.ff.upol.cz/files/FF/studium/DSP/oborrady_vsechny_nove_akreditace_2026_10.pdf
[3] https://www.zurnal.upol.cz/nc/zprava/clanek/odesel-profesor-jan-stepan/
[4]https://www.uhk.cz/cs/univerzita-hradec-kralove/uhk/aktualne/zemrel-prvni-rektor-uhk-profesor-oldrich-richterek
[5] «Нос» Гоголя как пересказ пересказанного и как реконструкции не события, а его пересказа (Gogolův „Nos“ jako převyprávění převyprávěného a jako rekonstrukce nikoli události, ale jejího převyprávění), in: Dohnal, J. – Pospíšil, I.: (eds): N. V. Gogol: Bytí díla v prostoru a čase (studie o živém dědictví), Brno 2010, s. 281–291, https://digilib.phil.muni.cz/sites/default/files/pdf/132738.pdf – Znovu otištěno s pozměněným titulem bez odkazu na předchozí vydání zde: «Нос» Н. В. Гоголя как реконструкция пересказа события. Известия Уральскoго государственнoго университетa, Серия 2, Гуманитарные науки („Nos“ N. V. Gogola jako rekonstrukce převyprávění události. Zprávy Uralské státní univerzity, Řada 2, Humanitní vědy), 2011, 2 (90), c. (s.) 134–131, https://journals.urfu.ru/index.php/Izvestia2/issue/viewIssue/283/pdf_27
[6] Míněno jako aluze na román Vzkříšení (Воскресение) ruského spisovatele Lva Nikolajeviče Tolstého (1828–1910) z roku 1899.