/JOSEF JAŘAB/
Prožili jsme druhý intenzívní koronavirový víkend. V elektronické poště jsem našel domácí úkoly studentů z mých dvou kurzů, které mi byly – spořádaně podle mých požadavků – zaslány v sobotu večer před západem slunce, a těším se z toho, co studenti ze zadaných textů vyčetli. Někdy se až divím (v pozitivním slova smyslu). V pondělí a v úterý, kdy normálně oba kurzy učím, se tedy se studenty nesejdu, ale přes zadané a vypracované „assignments“ spolu přece jenom komunikujeme.
V nečekaném volnu jsem si řekl, že bych si mohl něco přečíst, na co jsem neměl dlouho čas. Vzpomněl jsem si, že autor, kterého obyčejně doporučuji pro nelehké životní chvíle, je Isaac Bashevis Singer, který o životě uměl psát jako o tragikomické zkušenosti a jako takovou jej přijmout.
Polička se Singerovými povídkami a romány je skoro plná, a to anglických originálů i českých překladů: moje těžce nemocná žena v nich hledala a nalézala něco útěšného.
První knížka, po níž jsem sáhl, byl svazek povídek Stará láska ve skvělém překladu přítele Antonína Přidala, který nás už bohužel také předešel na jiný svět. Titulní povídku jsem si v přečetl v obou jazycích (původně byla napsána ve třetím jazyce, v jidiš, což poznamenalo zajímavě češtinu i angličtinu překladatelů). S protagonistou titulní povídky jsem se mohl věkem dokonce shodnout – byl to dvaaosmdesátník. Chtěl jsem se přesvědčit, zda to byl též věk autora, když povídku psal. Abych si oživil, kdy se Singer narodil, rozhodl jsem se podívat do doslovu k románu Kejklíř z Lublinu,který ležel na poličce vedle povídkové sbírky. Ano, rozpomínám se, že se Singer narodil roku 1904 (i když existují i informační zdroje, které říkají, že to bylo o dva roky dříve. Komu věřit?) Text doslovu se mi ale vnutil k dalšímu čtení. Něco mi připadalo mírně povědomé, ale až na poslední stránce doslovu přišel šok, když jsem si přečetl, že jeho autorem je jistý Josef Jařab! Úplně jsem zapomněl, že jsem ho kdy psal! Tak to na tom světě chodí – smutné i komické zároveň.
Ale nečtěte doslov, běžte přímo ke zdroji a přečtěte si nějakou Singerovu povídku. Říká se (i v mém doslovu) že autor patřil k nejlepším vypravěčům dvacátého století. Zkuste si to potvrdit a zvednout si koronavirovou náladu.
A ještě poznámka pod čarou: Moje setkávání a míjení se s Isaacem Bashevisem Singerem je něco, co musí být napsáno ve hvězdách, jak by to řekl on. Roku 1969 jsem pobýval na Newyorské univerzitě. Děkan fakulty mě pozval na jeden z pravidelných podvečerních čajů, které se konaly pro zajímavé hosty. Já byl zajímavý asi jen tím, že jsem přijel z právě okupovaného Československa. Kromě děkana seděl u stolu holohlavý pán v černém kabátě, s nímž jsem si povídal o Pražském jaru. Druhý den jsem si v univerzitních novinách přečetl, že muž, s nímž jsem vedl dlouhou řeč, byl spisovatel I. B. Singer, pozdější (1978) laureát Nobelovy ceny za literaturu! Neuvědomělé setkání.