/MAREK PETŘIVALSKÝ/
Sugestivní titulek článku „What universities can learn from one of science’s biggest frauds“ na webu časopisu Nature z 18.6. 2019 odkazoval čtenáře na souvislosti s publikováním detailní analýzy toho, jakým způsobem probíhalo na univerzitách v Japonsku a USA vyšetřování skandálu nevídaných rozměrů: Yoshihiro Sato, přední světový odborník v oblasti výzkumu kostí, si během řady let „vymýšlel“ data publikovaných článků i klinických studií, což ve finále vedlo k odvolání více než 60 z nich (časopis Science použil příhodné označení „epický podvod“). Závěry studie potvrzují tušení napříč akademickým světem: univerzitní šetření porušování vědecké etiky („scientific misconduct“) jsou nepřiměřená, neprůhledná a špatně řízená. Jinými slovy, studie potvrzuje pochyby o schopnosti univerzit zvládat vlastními silami problematiku integrity výzkumu a dovozuje, že tato funkce by měla být svěřena nezávislým externím institucím. Pokud se na úvod porozhlédnu po současném panoramatu naší alma mater v této oblasti, v souvislosti s intenzivně diskutovanými články autorů z dílny RCPTM, dovolím si shrnout dojmy jako „všechno špatně od počátku až do dneška“: procedurální nastavení, co a jak má být vůbec šetřeno, pod subjektivní rozhodováním jediné osoby, zpochybňování mechanismů a výsledků šetření k tomuto ustaveným orgánem, chronická zasahování do procesu šetření ze strany podjatých kolegů nebo funkcionářů, a hlavně – prakticky nulový dopad případných výsledků šetření na dotčené členy akademické obce.
Historie vědeckých podvodů přesvědčivě ukazuje, že úspěšní podvodníci jsou velice vynalézaví a tvořiví, a k jejich odhalení vedou spíše než kontrolní mechanismy publikačního světa častěji náhodná pozorování pozorných kolegů, případně udání bývalých studentů či spolupracovníků. Jen několik příkladů: na počátku skandálu zmíněného v úvodu stálo povšimnutí jedné z čtenářek článků dr. Sato, že ve dvou klinických studií ve zcela odlišných oblastech vykazovaly v obou studiích kontrolní i testované skupiny totožný průměrný index tělesné hmotnosti. K odhalení excelentního podvodníka ze světa nanomateriálů J. H. Schöna (v době největší slávy údajně zvažován jako možný kandidát Nobelovy ceny) vedl prostý fakt, že veden jistotou své „geniality“ při fabrikaci experimentálních dat použil do dvou článků na poněkud odlišná témata identický graf. A na počátku pádu korejského „klonovacího kouzelníka“ Hwang Woo-Suka (řada odvolaných článků s převratnými metodikami i výsledky klonování zvířecích i lidských buněk) stálo udání, že při svých pokusech používal vajíčka odebíraná pokoutně od svých studentek nebo získaných na černém trhu – jak později uvedl při vyšetřování „Byl jsem zaslepen prací a touhou po úspěchu …“. Oproti tomu v hodnocení, jakého rozsahu dosahuje četnost publikace podvodných dat (tj. záměrně nesprávných, zfalšovaných, vytvořených bez experimentálních měření apod.) rozhodně shoda nepanuje. Zatímco „oficiální“ odhady státních institucí, grantových agentur nebo zástupců publikačního průmyslu hovoří o zlomcích procent, stále častěji ozývající se hlasy z vědecké veřejnosti (často podložené exaktními analýzami publikovaných dat) dochází k alarmujícím číslům: 5-10% všech publikovaných dat v 20-30% ze všech publikovaných článků. Formulováno jinak a tvrději: významná část vědců pravidelně podvádí. Z mé vědecké oblasti mohu citovat např. nedávnou studii (doi:10.1038/s41419-018-0430-3), která sofistikovanými metodami analýzy obrazu prokázala použití manipulovaných obrázků v 6% článků v náhodně vybraném vzorku 1364 článků z databáze PubMed Central. S těmito poměry jsou důvěrně obeznámeni pracovníci výzkumných a vývojových laboratoří soukromých firem, kteří se snaží replikovat či reprodukovat publikované výsledky vytvořené na akademické půdě. V případech, kdy se vysoká inteligence a schopnost „vědecké fabulace“ snoubí s neobvyklým charismatem, je zaděláno na opravdu velký průšvih pronikající i světem byznysu a investorů, jak nám to ukazuje nedávný případ firmy „Theranos“.
V semináři pro studenty bakalářského studia „Zdroje informací v biochemii“ zařazuji na závěr kapitolku příznačně nazvanou „Podvody, lži a pověry ve vědecké literatuře“. V rámci anonymní evaluace na konci semináře vyzývám studenty kromě jiného k sepsání stručné úvahy na téma „co mi dal a vzal seminář“. Opakovaně pak nalézám v této věci upřímná vyznání typu „Děkuji, že jste nám vzal iluzi o poctivosti a čestnosti všech vědců a výzkumníků“. Považuji za důležité na tomto místě zopakovat tři základní pravidla uznávaná vědeckou komunitou, které studenty učím:
1) Všechny články usvědčeného podvodníka jsou potenciálně podvodné, dokud někdo neprokáže opak.
2) Všichni spoluautoři nesou odpovědnost za potvrzení nebo odvolání článku.
3) Čtenáři nemohou spoléhat na recenzenty a editory časopisů při odhalování podvodů.
První bod tedy rozporuje často se objevující apel na princip „presumpce neviny“. Naopak – všechny publikace usvědčeného podvodníka jsou zpochybněny, a tento princip může být aplikován i na často více či méně „nevinné“ spoluautory. V příkladu z biochemického oboru, označovaném v médiích jako „největší český vědecký skandál moderní doby“, potvrdila vyšetřovací komise neetické chování prof. Bezoušky (UK Praha, Mikrobiologický ústav AV) po prokázané manipulaci se vzorky při ověřování „nereprodukovatelných“ pokusů až z r. 1994. V reakci na to byla odebrána grantová podpora nejen jemu, ale i jeho studentům, a MBÚ nechal prověřit všech cca 100 publikací prof. Bezoušky. Závěrečná zpráva společné komise UK a MBÚ cituje závěry důvěrného šetření britské instituce Medical Research Council z r. 1999, že „nedůvěryhodnost experimentálních dat v jedné publikaci logicky znedůvěryhodňuje publikace ostatní“. V téže zprávě komise také konstatuje, že „… autor hlavní/korespondují je zásadním způsobem zodpovědný za kvalitu a reprodukovatelnost publikovaných dat.“. A poslední citát ze zprávy „Bezouškovy“ komise, velmi relevantní k dění kolem článků z pracovišť RCPTM: „Etická komise vyslovuje uznání zejména třem výše uvedeným studentkám, které jako první přinesly důkazy o možných podvodech. Je nutné vyslovovat uznání tzv. whistleblowerům, kteří se nezaleknou veřejného, často i nepřátelského mínění, a přinesou skutečné důkazy o podvodech ve vědě.“
Po obecné rozhledu nad světem publikačních podvodů se nyní vrátím k „hot papers“ na UP. V první z nich (Heřmánek a kol. 2007, JACS) došla etická komise k jednoznačnému závěru, že generální ředitel RCPTM prof. Zbořil se podílel na publikování manipulovaných dat. Součástí reakce vedení UP bylo mimo jiné vyjádření rektora UP, že se jednalo o „ojedinělé pochybení“. Prof. Zbořil předal formálně vedení ústavu a odešel do zákulisí „věnovat se vědecké práci a přípravě velkých projektů“. Položil jsem si otázku, jak jako biochemik mohu přispět do veřejné diskuze k druhému diskutovanému článku (Tuček a kol. 2016, Nature Comm), který zatím neměl to štěstí doputovat k „řádnému“ etickému přezkoumání. Do bohatých diskuzích o spektrech, šumu a fitování, které laskaví čtenáři naleznou na tomto a dalších diskuzních fórech, jistě nic nového. S nadsázkou snad mírné pochopení pro ztrátu primárních dat – po opakovaném stěhování kanceláře nemohu dohledat 3,5 palcovou disketu s původními daty mé diplomové práce, naměřené roku 1991 ve Francii … Nicméně jsem neodolal a diskutovaný článek vyhledal k bližšímu seznámení. Kromě článku jsem nahlédl i do posudků a komunikace mezi recenzenty a autory, které časopis Nature Communications také zveřejňuje. Celkem překvapujícím zjištěním pro mě byl fakt, že jeden ze tří recenzentů publikování článku zamítl („considering originality and quality of data“) a na svém stanovisku trval i přes argumenty autorů i u revidované verze manuskriptu. Podobná situace se pro nás obyčejné „smrtelníky“ i v méně významných časopisech většinou rovná zamítavému rozsudku – zde zřejmě převážil příznivý postoj editora. Nestudoval jsem tedy blíže spektroskopická data, zato u biologických metod bych souhlasil s jedním z oponentů, že testy toxicity na buněčných linií, provedené tzv. MTT metodou, nejsou příliš relevantní, vzhledem k výrazně nižšímu testovanému koncentračnímu rozsahu preparátu oproti klinicky relevantním koncentracím – přestože si autoři troufli tvrdit, že biologické efekty grafenu a grafen oxidu nevykazují koncentrační závislost. Značnou pochybnost vzbuzuje i vlastní experimentální postup, kde je popsána aplikace preparátů rozpuštěných v ultračisté vodě (nikoliv v kultivačním médiu) po dobu 24h. Jak bylo možno v tomto případě po 24h detekovat vůbec nějaké „živé buňky“, je mi poněkud záhadou – ale těžko soudit, když do měření nebyly zahrnuty obvyklé pozitivní a negativní kontroly. Pokud někteří kolegové rozporují správnost či reprodukovatelnost spektrálních měření, jejich vyhodnocení a interpretaci, u některých dat biologických s tím nebude „žádný problém“ – pokus se zobrazováním magnetickou rezonancí (MRI, viz. Figure 4 článku) bylo proveden na jedné (slovy jedné) myši, která byla současně kontrolní a pokusnou skupinou! Přestože je toto autory označeno v článku jako „preliminary (proof-of-concept)“ experiment, opravdu bych jej nečekal akceptovatelný v hlavním těle článku v časopise úrovně Nature Comm. Zde je na místě uvést oblíbené hodnocení, které používal u pouze jednou provedených pokusů našich studentů emeritní profesor biochemie P. Peč: „Einmal is keinmal!“. Zdá se tedy, že přes úpornou snahu obránců všemi prostředky má tento článek problémů více než dost.
To však není bohužel vše. Pozornému čtenáři neunikne další a zcela zásadní etický prohřešek, tentokráte ovšem jasně a konkrétně ve vztahu k osobě prof. Zbořila jako korespondenčního autora. A co je ještě závažnější, tento problém se potenciálně týká všech článků prof. Zbořila v oblasti nanomateriálů publikovaných od r. 2007. Dle informací veřejně dostupných v obchodním rejstříku je prof. Radek Zbořil od 23.7. 2007 společníkem ve firmě NanoMat s.r.o. s podílem 50%, a od 30.7. 2008 společníkem ve firmě Nano Iron s.r.o. s podílem 25%. Dle různých dohledatelných obchodních prezentačních materiálů je firma Nano Iron předním výrobcem a prodejcem nanočástic na bázi železa na celosvětové úrovni. Přestože prof. Zbořil není jednatelem těchto firem, v některých mediálních prezentacích vystupuje jako majitel (např. rozhovor v Olomouckém deníku z 23.9. 2007). V rozhovoru pro webu E15.cz z 24.1. 2014 prof. Zbořil potvrzuje fakt, že „Dnes už se veškeré aplikace, které jsou v České republice, provádí s tímto materiálem vyrobeným ve společnosti Nanoiron na základě české „receptury“. Na řadě míst v informačních materiálech splývá a je zamlženo, co je výzkumnou či aplikační aktivitou RCPTM a co komerční zakázkou soukromé firmy spoluvlastněné generálním ředitelem tohoto ústavu. Při otevření stránky „Advanced Water Treatment Technologies“ (web RCPTM – Business/Technologies for Commercialization) nabízející oficiálně služby tohoto výzkumného univerzitního ústavu externím zájemcům, jsou nabízeny právě produkty typu Nanofer vyráběné firmou Nano Iron. Pokud si tento materiál stáhnou zájemci ve formátu PDF, objeví se také na webu skryté stránky se seznamem vědecké literatury dosvědčující účinné vlastností nabízených nanopreparátů (viz níže v dalším odstavci) a kontakty na zaměstnance RCPTM. Odkaz na webovou stránku firmy Nano Iron ostatně nechybí na materiálech shrnujících vědecké kurikulum prof. Zbořila.
Ponechám na posouzení odborníkům na vědeckou etiku, zda spoluvlastnictví firmy vyrábějící nanočástice železa je dostatečným základem pro možný střet zájmů u publikací ve všech oblastech nanotechnologií na bázi jiných materiálů. Při letmém nahlédnutí a s využitím klíčových slov „iron“ a „nanoparticles“ autora R. Zbořila jsem v databázi Web of Science našel 14 článků na toto téma deklarujících „ no competing financial interests“ apod., a k tomu dalších 8 článků, kde autoři přímo používali nebo testovali materiál (různě označovaný jako Nanofer 25, 25S, 25P, 25N) vyráběný a prodávaný firmou spoluvlastněnou prof. Zbořilem. U většiny z těchto článků autoři uvádějí „Declaration of interest: none“. V dalších 16 článcích dokonce jakékoliv vyjádření ve vztahu ke konfliktu zájmů zcela chybí – přestože lze dohledat, že pokyny pro autory toto jednoznačně vyžadují! Jedná se o prestižní časopisy z vydavatelství American Chemical Society, Elsevier, Royal Society of Chemistry, a dalších – rychlým nahlednutím do databází si lze ověřit, že u všech článků vyšlých v daných časopisech povinná vyjádření ke konfliktu zájmů nechybí – s překvapivou vyjímkou článků skupiny prof. Zbořila.
Neuvedení existujícího střetu zájmů vůči tématu vědeckého článku je obecně považováno za závažný etický problém, protože finanční zájem spojený konkrétně s vlastnictvím nebo spoluvlastnictví firmy podnikající v dané oblasti může závažným způsobem ovlivnit rozhodování dotčených vědců, jak a které výsledky publikovat. Velmi jasně toto téma shrnuje např. Editorial na webu časopisu Nature z 31.1. 2018. O tom, jaká závažnost je tomuto tématu přisuzována v biomedicínské literatuře svědčí fakt, že databáze PubMed od r. 2017 připojuje příslušná prohlášení o střetu zájmů přímo k zobrazovaným abstraktům – v reakci na známý fakt, že příliš mnoho vědeckých studií se střet zájmů pokouší skrýt. Z hlediska Etického kodexu UP se jedná o porušení Etického kodexu UP, konkrétně části III, odst. 17: „Vědecký pracovník … vyvaruje se jakýchkoliv vědomých střetů zájmů“.
Samotný fakt neuvedení střetu zájmů nemusí nutně vést k odvolání dotčeného článku, pokud se neprokáže, že publikovaná data nejsou z nějakého důvodu validní. Z veřejně dostupných zdrojů není evidentně zřejmé, jak funguje propojení soukromé firmy a ústavu z hlediska finančních toků. Pokud by však nastávala situace, že peníze získané komerční činností firmy jsou přelévány do RCPTM jako zdroj příjmů (a tedy zdroj pro financování výzkumu vědeckého centra) – mohl by to pak být zásadní problém, podobně jako např. v případech odvolaných článků, u kterých byl odhalen utajený a nedeklarovaný sponzoring ze strany farmaceutických firem. O tom, že propojení firmy Nano Iron a RCPTM je větší než malé, potvrzuje i jiný fakt, taková pomyslná „třešnička na dortu“ – další společník firmy a jednatel, ing. Radim Ledl, je členem správní rady RCPTM. Jasnější střet zájmů si těžko představit – snad jen, že Statut nově vytvořeného centra a jmenování jejího ředitele podepisoval tehdejší rektor UP, prof. Mašláň, další spolumajitel firmy Nano Iron …
O tom, zda a nakolik o popsaném etickém problému tuší jednotliví spoluautoři článků prof. Zbořila, lze jen těžko nějak spekulovat. O tom, že s touto situací bylo a je seznámeno vedení UP, příliš pochybovat nelze – vždyť Nano Iron s.r.o. pravidelně uváděla UP ve svých materiálech jako úspěšnou spin-off firmu a posléze i partnera v evropských výzkumných projektech. Po „ojedinělých“ prokázaných či prokazovaných „drobných“ problémech, které i tak měly dosti nežádoucí mediální odezvu, se pro dobré jméno UP rýsuje podstatně závažnější problém. Jistě si dokážete představit titulky nelítostného bulváru, advent neadvent – třeba „Vedení UP dlouhodobě krylo neetické chování jednoho z nejcitovanějších českých vědců“ a tak podobně. Domnívám se, že vedení naší univerzity bude muset znovu pečlivě uvážit dvě okolnosti tvořící „propojené nádoby“: zda bude nadále poskytovat selektivní bezpodmínečné krytí a obhajobu problematických článků a neetického chování byť excelentních vědců, a zda je vůbec možno uvažovat o vytvoření něčeho jako je zamýšlený vysokoškolský ústav na základě ochabujících pilířů jako je RCPTM. Každý si jistě může tamyslet nad tím, co by znamenalo např. pro schopnost získávat dotační i grantové prostředky zpochybnění významnější části publikací jeho dlouholetého ředitele.
V této souvislosti si vybavuji velmi smutné okamžiky během historických povodní července 1997 ve čtvrti mého mládí, Olomouci-Černovíře. Před povodní se místní zemědělci pyšnili opravenými domy, novými fasádami, poschodími vyhnanými vzhůru do pater a podkroví – to vše na základech starých selských stavení z nepálené hlíny. Nebylo pak třeba povodňové vlny, silného proudu či nárazu plovoucích stromů – stačilo několik dní vlhnutí v laguně zapáchající povodňové vody a domy se nezadržitelně hroutily do jedné velké hromady bláta jeden za druhým. Není tak divu, že do výběrového řízení na místo generální ředitele RCPTM se nepřihlásil žádný zájemce – nepříjemný pach vlhnoucích a plesnivějících základů nejde jen tak zamaskovat.