/IVO JIRÁSEK/
Poslední odstavec příspěvku „Uvedení na pravou míru 2“ činí ze situace na naší alma mater skutečné a nefalšované drama hodné klasického období starého Řecka. Sporné strany budou bezpochyby odlišným způsobem hodnotit jednotlivé kroky aktérů a vývoj celé situace, nicméně pokud je pravé, a tedy pravdu dosvědčující tvrzení shrnující dosavadní výsledky, totiž že „student, který na podvod jako první upozornil, byl podvakráte vyhozen od obhajoby a nakonec přišel i o práci, poté, co přišel svědčit v letošním roce, děkan, který věc nechal prošetřit, byl rektorem vyzván k rezignaci a předseda Etické komise, která si dovolila věc nezávisle posoudit, byl vystaven hrubým osobním útokům, až nakonec rezignoval, zatímco hlavní aktér má neutuchající podporu rektora“, není možné mlčet.
Z dramatických tragédií nám v dané souvislosti jistě vytane na mysli zejména osud Antigoné, která se vzepřela zákazu vládnoucí moci a učinila, co učinit musela, neboť její svědomí (resp. božské zákony, převyšující světskou moc) nedovolilo jinak. Anebo příběh Sókratův, který byl popohnán před veřejný soud za to, že upozorňoval své spoluobčany, aby svoji pozornost nezaměřovali pouze na peníze a společenské postavení, ale aby místo toho pečovali o svou duši. Oba na své postoje doplatili životem. Ale oba se také stali nepominutelnou autoritou a příkladem pro kohokoliv, kdo uvažuje o etice, o morálních apelech a poměřuje své svědomí s vlastními činy.
Avšak právě tato jistota postojů ověřených historií nás může klamat. Můžeme nabývat mylného dojmu, že dramatické situace jsou vždy zcela zřejmé, že postoje jednajících musí být vždy jednoznačné a od počátku do konce přesvědčující okolí silou své morální výše. Tak tomu ale v přítomnosti nebývá nikdy. Ani v časech Antigoné, která měla silného protihráče v Kreóntovi a jeho moci, ani v příběhu Sókratově, který byl legálně odsouzen většinou třiceti hlasů v pětisetčlenném sboru. To až dnes víme, kde byla od počátku pravda. I dnešní osoby přímo se účastnící dramatických situací tak mají své zastánce i odpůrce. A složitý děj univerzitního života získává zjednodušené kontury linie rektor UP – děkan PřF.
Nejde o málo. Na jedné straně se vrší argumenty podporující úsilí o špičkový výzkum, milionové granty, mezinárodní prestiž, pořadí v hodnocení univerzit, vysoký výkon zajišťující úspěšnou budoucnost. Na druhé je to pak apel k tomu, že účel nemůže světit prostředky, že ne kteroukoliv aktivitu vedoucí k vytčenému cíli je možné podporovat a omlouvat, že etické normativy stojí nad pragmatickými zájmy úspěchu a moci.
A každý z nás se v tom musí rozhodovat samostatně a bez pomoci. Protože právě v tom spočívá tíže etických dilemat – v bytostně personální jedinečnosti vlastního postoje. Neexistuje jednoznačně dobré řešení, musíme volit mezi dvěma variantami, z nichž obě lákají i děsí současně. A dobro a zlo nevede mezi jednotlivci či skupinami (obvykle v pojetí my jsme dobří, ti druzí jsou zlí) – vede srdcem každého z nás. Proto není možné orientovat se v tak složitých situacích pouze chladným kalkulem, racionálně zvažujícím zdůvodňující slova obhajob i obžalob. V takovýchto chvílích je potřeba otevřít se hlasu srdce, symbolu snad srovnatelnému Sókratovu daimoniu.
A ten mně říká jednoznačně, že stojí na straně děkana PřF. Martine, nejsi v tom sám, nepodporuje tě jenom jedna fakulta. Přeji ti mnoho sil a držím palce!